Smutný konec Petra Pana

Příběh chlapce, který neměl nikdy vyrůst.

„Nech si ty hlouposti,“ řekla přísně.
„Ty jsi Petr a já jsem Wendy a my jsme za tebou přišli…“ rychle přemýšlela, jak to říct… „protože máš nějaké trable.“Petr si ji chvíli prohlížel a pak vybafl: „Trable? Jak si představuješ
moje trable? Jako že si mě lidožrouti vaří v hrnci? Jo?“ „No to zrovna ne…“
„Že jsem vypadl z lodi přímo do rejdiště žraloků?“ „To asi taky ne, ale…“
„Že mě chytila do pařátů obrovská orlice a donesla mě do hnízda jako úlovek pro svá hladová mláďata?“
Bylo jasné, že takhle si Petr představuje trable. A zároveň bylo jasné, že nic takového mu nehrozí.
(Geraldine McCaughreanová: Petr Pan v šarlatovém plášti)

petr_panKluk, kterému dal skotský autor J. M. Barrie jméno Petr Pan, neměl nikdy vyrůst. A tím pádem ani zemřít. Co se tedy pokazilo? Proč musel údajný předobraz hrdiny jedné z nejznámějších dětských knížek, chlapec jménem Michael Llewelyn Davies, skončit svůj život za záhadných okolností v necelých jedenadvaceti letech? Knihy o tom mlčí, malým čtenářům se takové věci neříkají. Smutný konec Petra Pana je dodnes tabu – tím spíš, že mladík možná odešel ze světa dobrovolně.

Michael se narodil 16. června 1900 jako čtvrté z pěti dětí Arthura a Sylvie Llewelyn Daviesových, z nichž se v představivosti jejich rodinného přítele, třicetiletého dramatika Jamese Matthewa Barrieho, stala pohádková družina Petra Pana, tzv. Ztracení chlapci. Postavu nepokojného, nestárnoucího Petra původně Barrie vymyslel proto, aby pobavil Michaelovy starší bratry George a Jacka. Knížka Malý bílý pták, v níž se Petr Pan poprvé objevil, vyšla, když byly Michaelovi dva roky. V roce 1904 Barrie tyto kapitoly (později vydané samostatně pod názvem Petr Pan v Kensingtonských zahradách) přepracoval do podoby divadelní hry Petr Pan aneb O chlapci, který nechtěl nikdy vyrůst. A z ní zase roku 1911 udělal novelu Petr Pan a Wendy. Je tedy zřejmé, že malý Michael citlivého spisovatele (kvůli svým až příliš osobním stykům s dětmi Daviesovými obviňovaného z chování na hranici pedofilie) tak úplně neinspiroval. Nicméně postupem let se mezi nimi vytvořilo pevné pouto. Víme, že Barrie rozepsal vyprávění o bratrovi Petra Pana, jenž se měl jmenovat Michael Pan. Nakonec si to rozmyslel a historky včlenil do již zmíněné knihy Petr a Wendy. Je zajímavé, že součástí těchto příběhů byly i noční můry, které Michaela pronásledovaly po celý jeho krátký život. Stojí také za zmínku, že socha Petra Pana, vztyčená v květnu 1912 v Kensingtonských zahradách, měla být vymodelována podle Michaelova fotoportrétu. Její tvůrce George Frampton si však zvolil za model jiného chlapce, čímž Barrieho velmi zklamal. „Nemá v sobě ty ďáblíky,“ prohlásil dramatik, když sochu uviděl.
Když Georgeovi, Johnovi, Peterovi, Michaelovi a Nicholasovi zemřel v roce 1907 otec a tři roky po něm i matka, stal se Barrie – „strýček Jim“ – jedním z jejich opatrovníků. Tvrdil rovněž, že se s ním Sylvia před smrtí zasnoubila, o tom ale závěť paní Llewelyn Daviesové nic neříkala. Vztahy Barrieho s ostatními členy rodiny nebyly vůbec ideální, a z velké části si za to nejspíš mohl sám. Nikdy se však nepotvrdilo, že by se k pětici svých svěřenců choval špatně. Naopak se o ně neustále zajímal a upřímně truchlil, když se dozvěděl, že nejstarší z bratrů, George, padl v první světové válce. Poté co Michael Llewelyn Davies začal navštěvovat elitní kolejní školu v Etonu, Barrie mu každý den (!) posílal dopisy.
petr_pan_1Ve všem, na co Michael při studiu sáhl, exceloval. Profesoři na něj pěli ódy, připadal jim úžasný. Měl cit pro humanitní vědy, psal poezii. Z Etonu šel (po krátké koketerii se studiem umění na pařížské Sorbonně) na Oxfordskou univerzitu. Oxford však bohužel nebyl Země Nezemě, a někdejší kluk, co si v parku hrával na Petra Pana, najednou poznával jiné, temnější stránky života. O těchto „stínech“ po letech vyprávěl konzervativní politik Robert Boothby, sám dosti kontroverzní člověk, jemuž skandály intimního rázu (a rovněž pletky s podsvětím) v šedesátých letech 20. století málem zničily kariéru. Boothby, druhdy studující na Oxfordu, naznačil v rozhovoru z petr_pan_2roku 1976, že z některých Michaelových přátelství na vysoké se mohl vyvinout homosexuální vztah. V této souvislosti zmiňoval zejména jméno studenta Rogera Senhouse, pozdějšího člena literární skupiny Bloomsbury Group a vydavatele provokativních knih Simone de Beauvoir. Ještě blíž měl ale Llewelyn Davies k Rupertu Buxtonovi, múzickému synovi urozeného člena parlamentu, Sira Thomase Fowella Buxtona.
Z Ruperta a Michaela se stala sehraná dvojka. Trávili spolu prázdniny, chodili na pěší túry, četli si navzájem své básně, oba (stejně jako Barrieho) zajímalo divadlo. Až potud by bylo všechno v pořádku. Jenomže Boothby se vyjádřil v tom smyslu, že v přítomnosti mladého Buxtona měl vždy „pocit zmaru“. Kamarádění s ním považoval (podobně jako vztah Michaela a Barrieho) za nezdravé a morbidní. Tento dojem částečně vyvrátil Nicholas Llewelyn Davies, zvaný Nico, jenž naopak vyzdvihl pozitivní vliv, který měl Buxton na jeho sourozence. Přesto však zůstávají v Buxtonově minulosti mnohé otazníky. Už jako dvanáctiletý se Rupert vážně zranil, když plnou rychlostí vjel na kole do cesty kočáru. Od té doby měl problémy – bolela ho hlava, citlivě reagoval na určité barvy, trpěl depresemi. Ve dvaceti složil dlouhou báseň o čtyřiadvaceti slokách, v níž popisoval anabázi chlapce, který volí smrt utopením, aby se dostal z temnoty tohoto světa do náruče Boží. Prvního prosince 1918 – v době, petr_pan_3kdy pobýval na internátní škole v Londýně – dostal záhadný vzkaz, v němž se psalo, aby večer čekal v jistou hodinu na jistém místě. „Musíte pomoci!“ naléhal anonymní odesilatel. Dalších pár dní byl Buxton nezvěstný, načež poslal telegram z 500 km vzdáleného Newcastlu, aby ho k večeru čekali na londýnském nádraží. Když přijel, vypadal zničeně a potřeboval lékařskou pomoc. O incidentu se psalo v „Timesech“ – to bylo jen chvíli předtím, než měl syn urozeného Sira Buxtona nastoupit na Oxford. Jemu a Michaelovi zbývaly necelé tři roky života…
V květnu 1919 zahynul bizarním způsobem Rupertův otec: přejel ho totiž jeho vlastní, nový automobil, který se spolu se svým sluhou neopatrně snažil nastartovat. Už v roce 1916 Rupertovi zabili bratra v bitvě u Somme. Nemluvě o finančním krachu, petr_pan_4.jenž kdysi bohatou rodinu potkal poté, co Sir Buxton investoval do prodělečných pozemků. Na Oxford tedy Rupert přicházel v obtížné situaci a mizerné náladě, z níž ho dostala teprve spřízněná duše, kterou našel v Michaelu Llewelyn Daviesovi. V létě roku 1920 se tento dobrodruh vydal na cestu podél toku Nilu, kde se nacházely misie, jež jeho rodina podporovala. Po návratu do Anglie přemýšlel o tom, že až dokončí studia, vrhne se na podnikání v expandujícím filmovém průmyslu. K tomu však už nedošlo. Na jaře následujícího roku jeho i Michaelova životní pouť náhle skončila.
Sandford Pool – obávaná devítimetrová tůň pod jezem nazývaným Sandford Lasher, za zdymadlem Sandford Lock na řece Temži ve vsi Sandford, jen pár kilometrů jižně od Oxfordu. Sem se odvážnější studenti chodívali koupat, a zde se už nejeden z nich utopil. petr_pan_5.Rupert a Michael nebyli první ani poslední, o čemž svědčí obelisk se jmény utonulých, vztyčený o hodně dříve na říčním břehu. Na jejich předčasném skonu však bylo něco zvláštního… Oba dva místo i jeho neblahou pověst znali. Je pravda, že Michael se – na rozdíl od zdatného plavce Buxtona – vodního živlu bál. Onoho osudného dne ale byla voda poměrně teplá, u jezu pracovali dělníci z nedalekých papíren. Přesto se dvojici nepodařilo zachránit. Proč?
Ti dva dělníci – Charles Beecham a Matthew Gaskell – vypověděli, že slyšeli křik a spatřili pod jezem dva mladé muže, očividně v nesnázích. Sami plavat neuměli, a tak jim hodili záchranný kruh. Beecham běžel do univerzitní loděnice pro pomoc a potom z továrny zatelefonoval na policii. Nějací studenti přispěchali s člunem, po topících však už nebylo ani památky. Mrtvá těla byla nalezena až druhý den odpoledne. Podle svědků se tragédie udála přibližně takto: Rupert seděl na kameni pod jezem, Michael k němu plaval, v určitém momentě se ale začal topit. Buxton za ním skočil, aby mu pomohl, a výsledkem bylo, že utonul také. petr_pan_6.Když byla těla vytažena z vody, zdálo se, že jsou do sebe zaklesnuta, jako by se objímala. To vyvolalo dohady: nešlo snad o plánovanou sebevraždu? Michaelovi bratři Peter a Nico v pozdějších rozhovorech tuto možnost nevyloučili, avšak nevěřili, že by si Rupert a Michael svázali ruce, jak se povídalo. Spíš soudili, že jde o fámu rozšiřovanou přihlížejícími, kterým připadalo, že lana použitá k vytažení mrtvol z řeky jsou ve skutečnosti sebevražednými pouty. Proti suicidním myšlenkám mluvil i fakt, že nerozluční kamarádi ten den vesele přemlouvali ostatní, ať se jdou koupat s nimi. Na druhé straně, v souvislosti s neštěstím v Sanford Pool se často připomíná věta z knížky Petr a Wendy: „Umřít, to musí být ohromně krásné dobrodružství!“ J. M. Barrie se o smrti svého nejoblíbenějšího svěřence dozvěděl ve chvíli, kdy opouštěl svůj londýnský byt, aby odeslal pravidelný dopis Michaelovi. U vchodu do domu na něj čekal reportér a chtěl po něm podrobnosti o neštěstí, k němuž právě došlo v Oxfordu. Šokovaný spisovatel tedy naopak vyslechl, co se novinář stihl dozvědět. Nebylo toho mnoho: zatím se jen vědělo, že se pohřešují dva mladí muži, snad Llewelyn Davies a Buxton. Barrie se otočil, přivolal výtah, vyjel nahoru a zamkl za sebou dveře. Víc vědět nepotřeboval – bylo mu jasné, že Michael neumí plavat a že Rupert byl jeho nejlepší přítel. „Den, kdy se to stalo,“ napsal o rok později, „byl i začátkem mého konce.“
Michael Llewelyn Davies má hrob u kostela v Hampsteadu. Na obelisk u jezu v Sandfordu přibyla další dvě jména. Už dávno před nimi se sem černým písmem zapsali studenti Henry Fawcett (utonul při plavání v květnu 1833) a John Richardson Currer (utonul v únoru 1840, když se pokoušel zdolat jez na skiffu), dále šestnáctiletý vikářův syn Edward John Templar (který zahynul v květnu 1864, když zachraňoval život jinému topícímu se chlapci) a devatenáctiletý student Balliol College Clarence Sinclair Collier (zemřel v červnu 1879 poté, co se s ním a jeho kamarádem převrhl člun). Smutný seznam uzavírá pět studentů koleje Christ Church: Richard Phillimore a William Gaisford (1843), George Dasent (1872) a Michael Llewelyn Davies a Rupert Buxton (1921). Ne náhodou se o smrtícím jezu Sandford Lasher zmiňuje i humorista Jerome Klapka Jerome, mimochodem blízký přítel J. M. Barrieho. V osmnácté kapitole světoznámé knížky Tři muži ve člunu o psu nemluvě o něm trochu nepřesně, ale jinak vcelku výstižně píše: „Tůň pod sandfordskou hrází, těsně za zdymadlem, je velmi vhodné místo, máte-li v úmyslu utopit se. Je tam strašně silný spodní proud, a jakmile jste jednou dole, máte to dobré. Místo, kde se už při koupání utopili dva lidé, je označeno obeliskem a stupňů tohoto obelisku všeobecně používají jako odraziště ke skoku do vody mladíci, kteří se chtějí přesvědčit, je-li to místo opravdu nebezpečné.“

The Oxford Magazine, čtvrtek 26. května 1921

Petr Pan obětí tragédie v Sandford Pool.
Ve středu 19. května v Sandfordu nešťastnou náhodou utonuli Rupert Erroll Victor Buxton a Michael Llewelyn–Davies, studující na našem ústavu.

Přidat komentář