Když jsme skládali s Vikim Shockem (1975) reprezentativní výbor z jeho básnického díla s názvem V předsíni dýchal idiot (2020), bylo jasné, že vedle veršů tam musí najít své čestné místo taky autorovy černobílé kresby. Nakonec jich je v té knize asi padesát. Proč kresby, a ne koláže, kterým se Shock věnuje možná soustavněji a delší čas – a které tak nějak pěkně dotvářejí svou vnějškovou divočinou jeho obrázek básníka–avantgardisty, jakkoli je autorovi letos rovných padesát a většina avantgard je už dávno po smrti?
Protože kresba, tedy ta Shockova, jde opačným směrem rovnou, přiznaně si vykračuje do světa s jistou dávkou nostalgie, staroslavné komiky němé grotesky, básně trochu smutného, měkce lyrického typu. Náladu jeho výkresům čilého hospodského ruchu, tamějších rázovitých figurek a jejich lehce absurdních průpovídek ostatně rámuje hned titul výstavy: Ve hospůdce mé milé… To je národněobrozenecký patos, jako když vyšije! Tehdy, napříč devatenáctým stoletím, šly totiž hospody strmě vzhůru. Jejich smysl a důležitost rostly závratnou rychlostí. Už žádné zájezdní hostince se stájemi, kde přenocovali obchodníci na cestě do města (anebo z města) – ale místa, kde se formovaly a sílily takzvané přístolní společnosti. Kde se čile koumalo nad tím, jak zdejšího ducha zvýznamnit skrze jazyk a řeč, skrze literaturu a kulturu. Hospoda a pivo byly tmel. Seděli tady všichni: politik vedle ochotnického divadelníka, lingvista po boku básníka, opilec s historikem. Shocka jistě lákají jako kreslíře právě ozvuky téhle pestrosti. Té čilosti, jiskry života.
I když dnešní hospoda je mnohdy karikaturou hospody včerejška. I tohle ale Shock ví a kresebně reflektuje ve svých skicách, rychlých, trochu roztěkaných momentkách. Zachycuje dneska víc to, co zaniká, než vzniká, co se pod nejrůznějším vnějším, hlavně účelně-užitným tlakem spíš deformuje, než formuje. Spousta těch Shockových putyk pamatuje dekády, století (jako U Dvou koček, Briketa, Na Zelené lišce, Na Slamníku, U Bansethů, Dejvická nádražka), spousta jich už ale zanikla, zmizela v čím dál prudším a bezohlednějším víru času. Shock ale není cílený pamětník, kronikář, spíš prostě kreslí, co má rád, kde mu je dobře. Hospoda totiž vždycky byla taky jakýmsi útulkem, domovem číslo dvě, podnikem–náhradní rodinou. Shockovy kresby jsou spíš deník, neuspořádané fragmenty z různých míst a časů posledních dvou dekád. Ale každý deník se dá jednou sesypat do knižní publikace. Anebo výstavy. Třeba té, kterou od konce března přes celý duben hostil pražský Zámek Veleslavín…