V jednatřicátém roce vyšel v nakladatelství Paula Zsolnaye román Maxe Broda Stefan Rott, oder Das Jahr der Entscheidung; autor v něm píše o jistém setkání: „… u stolu ve velikém lokále seděl další německý host, velice štíhlý, velice mladistvě vyhlížející, ačkoliv mu už jistě bylo třicet pryč. Celý večer slovo nepromluvil, jen se pozorně díval velkýma šedýma lesknoucíma se očima, které podivně kontrastovaly s hnědou tváří pod hustými, jako uhel černými vlasy. Byl to básník Franz Kafka.“
Brod psal o Kafkovi jako o básníkovi už za jeho života. Jednu ze svých větších studií o jeho díle, publikovanou v listopadu 1921 na stránkách čtvrtletníku Die Neue Rundschau, nazval přímo „Der Dichter Franz Kafka“. Když Kafka 3. června 1924 umřel, referovaly Lidové noviny: „Básník Fr. Kafka zemřel.“ Podobně Rudé právo: „Franz Kafka, pražský německý básník a romanopisec, zemřel ve věku 41 let v sanatoriu v Rakousích.“ Národní osvobození pak dokonce psalo, že „známý pražský německý básník Franz Kafka […] zanechává po sobě šest knih básnických sbírek“. Těmi šesti básnickými sbírkami bylo šest knížek drobné prózy, které Kafka vydal od roku 1912 u berlínského nakladatele Kurta Wolffa: Rozjímání (1912), Topič (1913), Proměna (1915), Ortel (1916), V kárném táboře (1919) a Venkovský lékař (1920). Za života ještě provedl korekturu své sedmé knížky (Umělec v hladovění); ta ale vyšla jinde, v nakladatelství Die Schmiede.
Navenek to vypadá jasně: Kafka byl básník! Německy píšící židovský básník v Praze. S česky píšícími generačními kolegy té doby – od impresionistů přes symbolisty, dekadenty, manifestační modernisty až po buřiče a anarchisty – se ale nedružil: jednak se Kafka obecně družil méně než více, jednak kvůli zmíněné příslušnosti k jiné jazykové kultuře, jiné společnosti. Byl prostě v jiném klubu, jiném světě. Samozřejmě psal s jasným poetickým backgroundem, měl načteno a básnil přirozeně ve své próze, a to od nejranějších věcí, k jejichž publikaci mu dopomohl zmíněný Brod – zejména cyklus Rozjímání (1912), to jsou vlastně drobné básně v próze, jako třeba Roztržité vyhlížení nebo Pasažér. Ale básnil prozaicky i v pozdějších textech, například v Jezdci na uhláku (1917), napsaném v dočasném azylu, který našel s pomocí sestry Ottly ve Zlaté uličce poblíž Pražského hradu. Kafka vlastně básnil svým viděním skutečnosti, jejím precizním rozborem a fantazijně prosvícenou řečí celý život. A nejen v beletrii, včetně aforismů, taky ve svých autoreferenčních textech, jako jsou deníky a korespondence. Když umíral v kierlingském sanatoriu, halucinoval rovnou básnické objekty, například „takový cylindr z vody“.
Podobně ve svém prvním větším textu, Popis jednoho zápasu, který napsal v letech 1904 až 1910 rovnou nadvakrát. Tady jsou k mání pasáže vyloženě surreální, ba co víc – předjímavě postmoderní. Taková je hlavně kompozice textu, sestrojeného na principu cibule nebo matrjošky; Kafka rozkládá na prvočinitele jedno po druhém: dějovou linku příběhu, těla i duše dvojice ústředních postav (jakkoli je to nejspíš jedna postava, rozpojená na své světlo a svůj stín) – a nakonec i samotnou řeč, jazyk, kterým se v tom příběhu mluví. Klíčovou scénu z té novely, napsanou jako vyloženě fantasmagorická „veselohra na mostě“, vzal za svou Jaroslav Róna, když promýšlel kompozici Kafkova pražského pomníku (instalovaného v roce 2003 na prostranství mezi Vězeňskou a Dušní ulicí):
„A již jsem vyskočil – jediným švihem, jako by to nebylo poprvé – svému známému na ramena a údery pěstí do zad jsem ho přiměl k lehkému klusu. Když však ještě trochu vzpurně podupával a chvílemi docela zůstával stát, zaťal jsem mu pro povzbuzení párkrát boty do břicha. Podařilo se to a poměrně rychle jsme dospěli do nitra rozlehlé, avšak ještě nehotové krajiny.
Silnice, po níž jsem ujížděl, byla kamenitá a značně stoupala, ale právě to se mi líbilo, i učinil jsem ji ještě kamenitější a příkřejší. Kdykoli můj známý klopýtl, zvedl jsem ho trhnutím za límec, a jakmile zahekal, dal jsem mu pěstí do hlavy. Přitom jsem cítil, jak dobře mi dělá tahle vyjížďka na čerstvém vzduchu, a abych ho ještě víc rozdivočel, nechal jsem proti nám foukat v dlouhých poryvech silný protivítr.
Tu jsem také začal ještě trochu přehánět skákavý pohyb na širokých ramenou svého známého a drže se pevně rukama jeho krku, hluboko jsem zvrátil hlavu a pozoroval rozmanitá mračna, která – lehčí než já – těžkopádně letěla s větrem. Smál jsem se a zachvíval samou odvahou. Můj kabát se rozlétl do šířky a dodával mi síly. Přitom jsem pevně stiskl ruce, takže jsem ovšem svého známého škrtil. Vzpamatoval jsem se teprve, když mi nebe zastřely větve stromů, jimž jsem dal při silnici vyrůst.
