Academia, 2022
Desetičlenný autorský tým mapuje historii folklorního hnutí v době československé komunistické totality, celý druhý díl knihy je pečlivě utříděnou mozaikou vzpomínek těch, kdo touto érou prošli v roli jak profesionálních, tak i amatérských umělců.
To, že státní moc po dekády zneužívala lidovou hudbu jako účinný nástroj propagandy, zanechalo dlouhodobé následky. Zatímco „západní“ žánry u nás získaly punc zakázaného ovoce, lidová hudba se naopak zprotivila několika generacím. Důvodem, proč diskuse na toto téma začala v našich hudebních kruzích opožděně, je i potřeba odstupu a hledání nového úhlu pohledu. Období 1989–2014, odpovídající jedné generaci, bychom mohli označit jako „čekání na restart“ zájmu o lidovou hudbu. Folklorní pamětníci měli trvalou nechuť účastnit se rozhovorů, obávali se nepochopení, zesměšnění a kritiky. Autoři publikace tedy začali sbírat výpovědi lidových hudebníků až od roku 2014. Tento generační zlom je též dokumentován vznikem tria Ponk o rok dříve, jedné z prvních kapel, které navázaly na moravské hudební kořeny bez totalitní deformace. Zajímavé srovnání nabízí Portugalsko, kde diktatura propagandisticky zneužívala písně fado až do karafiátové revoluce roku 1974. Žánru vrátila život zpěvačka Mariza svým prvním albem vydaným rovněž o generaci později.
Autoři právem upozorňují, že deformace folkloru totalitní propagandou může svádět k falešným a černobílým závěrům. Vývoj skutečně přinášel paradoxy, ukrajinská zpěvačka a sběratelka Mariana Sadovska například vzpomíná: „V mnoha vesnicích se tradice udržely, protože tam měli kolchoz a skupinu, která zpívala písně o Leninovi. Objevila jsem, že sovětská éra, která kulturní tradice ničila, z absurdních příčin té kultuře pomohla také přežít.“