František Šístek je přirozený vypravěč, který dokáže využít výhody žánru, totiž povídky. Přiznaně autobiografické texty dovedně pracují se změnou vypravěčské linie, tudíž s překvapením čtenáře. Povídky mají obvykle několik témat, která se vyjevují postupně. Mívají historický kontext – prožitky ze socialistických osmdesátých let, z podnikatelských devadesátých… a patří k nim rozplétání rodinných kořenů, příhod a tajemství. Místně se pohybují mezi pohraničím (včetně bodře děsivého strážce hranice) s příběhy emigrantů i stopami po odsunu, Slovenskem s jednou stopou rodinné minulosti či exotickou cizinou, kam vypravěč v devadesátých letech náhle může.
Autor se obvykle soustředí na nějaký detail, který vyjeví nečekanou roli. Nevinný kornout cukrovinek, nošený dětmi v pohraničí do školy, se v sešněrovaném socialistickém kontextu stane problémem. Sebevražda vězně viděná z kanceláře soudu, kde pracuje otec vypravěče, ilustruje tabu režimu.
Předlistopadová a polistopadová doba se prolíná také ve výrazném příběhu s jasně identifikovatelným hlavním hrdinou (protože těch, jimž se povedlo uprchnout z osvětimského koncentračního tábora, nebylo mnoho). I tady je původní drama zasazeno do rodinného příběhu vypravěče, jehož rodiče se s někdejším vězněm spřátelí. Svérázy přeživšího naznačují jeho traumata. Možná by bývalo stálo za to pojmenovat ho pravým jménem (jiné postavy pod skutečnými jmény vystupují). Náměstí hrdinů je samozřejmě ironický titul, jenže skutečný příběh uprchlíka přesahuje žánr rodinného vyprávění.
Výrazným doplňkem je doslov Patrika Linharta, který popisuje balkanistickou, básnickou a textařskou dráhu Františka Šístka. Za pozornost stojí také výrazné linoryty Jiřího Jandy, spolupracovníka Kulturního magazínu Uni.