PLANETKY
HANA LUNDIAKOVÁ
Odeon, 2024
Novinku Hany Lundiakové (1978) jsem málem minul! Jmenuje se Planetky a na orbitu vyletěla už loni na jaře. Jedenáct povídek. Plus úvodní slovo a závěrečná báseň. Některé ty kusy člověk zná, jde o probírku za posledních patnáct možná dvacet let. Časové rozpětí ale na výsledku nic nemění. Ty kusy drží pohromadě jako ta nejpevnější skládačka. Jakkoli jsou to texty permanentně rotující. A nikoli jen v soustředných kruzích. Pohyblivé jsou motivy, ať brané z rodiny anebo jiné zvířeny; pohyblivý je výraz, autorčina imaginace, živená temnou iracionalitou, navenek blízká nejvíc poválečnému surrealismu – zejména tomu, co se na kraji šedesátek funkčně prolnul s experimentem, jako u nás v případech Nápravníka, Linhartové nebo Dvorského. Lundiaková je ale v motivech, z nichž látku svých snových textů tká, daleko živočišnější, pudovější; slovo tady kvete sexualitou, fantazie jsou sympaticky bizarní, perverzní, libido skóruje za každým rohem. Je to samozřejmě minoritní literatura, na nějaký větší sukces je autorka příliš svá, osobitá, příliš na okraji – a někdy i za ním. Tím ale líp pro ni! Stejně jako pro čtenáře, co si její novinky všimnou. Třeba i po roce a půl.
LEGENDY A LITANIE
RADEK MALÝ
Host, 2023
Taky básnická sbírka Radka Malého Legendy a litanie je z kategorie nepovšimnutých, opomenutých. A přitom jde o knížku klíčovou! Malý (1977) – který už dávno svou širokou bibliografií dokázal, že je velký autor, schopný napsat jak seriózní historickou práci, tak uvolněnou fikci, jak poezii, tak prózu, jak knížky pro děti a mládež, tak pro dospělé – tady docela razantně mění svou poetiku. Už žádný vázaný verš, který začal ceněným Lunovisem (2001), ale verš volný, prozaizovaný; už žádné expresionistické názvuky a ohlasy, ale vyprávění na vlně civilní magie, všedního kouzla. V centru pěti básnických skladeb je jednou „svatá holčička“ z Malostranského hřbitova, jindy zahrada z pomezí bytí a nebytí, a ještě jindy „hodolanská omáčka a bílý oslík“. Na závěr pak drobky z jednoho herbáře a bestiáře. Hra tu má blízko ke komice, omšelý obrázek leckdy vzplane přízračným světlem. Dřívější drajv střídá pomalejší plynutí, ráznost předala otěže všetečné pozvolnosti. Legenda vítězí nad litanií; „jak jsme dostali, dáváme dál“.
ZÁPISNÍK Z ŠEDESÁTÝCH LET. TEXTY 1954–2010
JONAS MEKAS
překlad Andrea Průchová Hrůzová a Jan Suk, Artmap, 2024
Jednou experiment, vždycky experiment! Jonas Mekas (1922–2019) – původem Litevec, vězeň pracovního tábora ve třetí říši, po válce student filozofie, od devětačtyřicátého roku až do smrti usazený v Americe – točil filmy velmi osobní ražby; navenek avantgarda, koncept a možná i trocha postmoderny, v obsazích pak deník, dokument, častokrát zlomy a dramata, která měla kořen v jeho vlastní zkušenosti. O životě přemýšlel skrz film, o filmu pak skrze slovo. Jeho Zápisník je uvolněná pohyblivá montáž, kterou lze načít odkudkoli. Zahrnuje texty nejrůznějšího typu: diskuse (se Sontagovou nebo Pasolinim, s Beckem a Malinou, s Lennonem a Ono), rozsáhlejší úvahové studie i stručnější glosy (o filmu, vážné hudbě, výtvarném umění i divadle; o Warholovi nebo Maye Derenové), dopisy a poznámky (včetně strhující rozlučky s Allenem Ginsbergem). Ze společného jmenovatele pak vystupuje skoro vždycky trojí: zaprvé výrazné autorovo osobní ručení, profil umělce jako zdravě angažovaného, zaujatého myslitele; zadruhé obecnější pojem o americké kontrakultuře hlavně šedesátých let; a zatřetí přesvědčení, které Mekas formuloval v glose o Johnu Cageovi: „Mám pocit, že umění je buď VELKÉ, nebo ŽÁDNÉ.“
MONIKA
DANIEL CLOWES
překlad Martin Svoboda, Trystero, 2025
Divnost v komiksu. A pěkně barevná, v odstínech jedů a šílení. Trochu Lovecraft, trochu Lynch; roztočené vesmíry vnější i vnitřní. Obývané ďábelskými živly, přízraky, co vystupují z běhu všedního dne, týdne, měsíců a let. Titulní Monika tápe, co je vlastně zač, kdo jsou její rodiče: spolkla je potrhlá sekta, propadli do svých osobních magorií – anebo rozehráli hru na hraně? A jak ji pošramotili, jak ji předurčili? Není Monika spíš „démonika“? V backgroundu toho příběhu sice zní rajská hudba šedesátek, vzduchem létají volná láska i halucinogeny, ale všecky ty úniky končí v černotě, úzkosti a bolesti, mimo obyvatelnou realitu. V zásvětí, v paralelním vesmíru. Navenek je to sice jasné béčko, komiks ovlivněný estetikou druhořadé žánrové literatury, a hlavně filmu, nejvíc hororu a vědecké fantastiky, ale Clowes pracuje slovem i obrazem v postmoderním stylu: bere si, odkud chce, co chce – přesně to, co může posloužit jeho vyprávění, jeho příběhu. A funguje to!
POTRHANÁ KŘÍDLA
KIBA LUMBERG
překlad Viola Parente-Čapková, Kher, 2025
Druhý díl memoárové trilogie. Po Černém motýlovi (2024) příbuzně temný, skoro tragický titul: Potrhaná křídla. Hlavní hrdinka, Memesa, romská holka z Finska, zdrhá od rodiny, nemůže vystát, jak ji široká famílie násilně tlačí do její životní role. Vyzkouší si děcák, pak pasťák, spřáhne se s partou, co frčí zlodějinu a drogy, nakonec ale vykročí opačným směrem: pracuje v protialkoholní klinice, nastoupí na uměleckou školu. Nechce se podřídit, je tvrdá, drzá, nedá se. Nekňourá, že jí svět a osud nepřejí. Nestěžuje si, nebrečí na cizím hrobě. Navíc postupem textu zjišťuje, že ji zajímají víc holky než kluci. Láska pak v příběhu přirozeně vyvažuje solidní porce nenávisti, motivované konzervatismem, xenofobií a dalšími podobami lidské slabosti a ubohosti. Je to vlastně romská kauza, jak ji dobře známe z českých kulis. Psaná dokumentárním, syrovým stylem. Jenže Memesa je typ Johanky z Arku: vidí životní možnost jako nutnost – a jde za ní, jakýmkoli rizikům navzdory. Je to kniha – pobídka, kniha – motivace; ozdravné, energetizující čtení!
DOMŮ? PŘÍBĚHY BÝVALÝCH VĚZEŇKYŇ
KAMILA HLADKÁ
Dcera sestry, 2025
Pět příběhů z okraje společnosti – a možná ještě dál. Pět žen, co projely životními stanicemi nejrůznějšího typu: drogy, zlodějina, vražda, bezdomovectví, prostituce. Prostě pochroumané vztahy k sobě, k rodičům, k vlastním dětem. K duši i tělu. Různá míra předurčení i vlastního přičinění. Různé generace: 1955 i 1990. Různé jazyky: nářečí, slang, snad i trochu argot. Různé zhodnocení nabyté zkušenosti, jak ostatně napovídá otazník v názvu. Syrový dokument, který skvěle navazuje na autorčinu předcházející knižní triádu, kde sledovala hornické vdovy, řeholní sestry a kolotočáře. Poctivá práce s lidskými typy, co mají zkušenost z mezní situace – co prošly takovými kruhy odmítání, zavržení a trestu, že je zázrak, že vůbec přežily a dál fungují. Kamila Hladká (1981) jim pomáhá ty kruhy rozetnout. Naslouchá, rozumí. Je citlivá, lidská. Inspirující. Dává naději. Naději, které je třeba s postupujícími roky ve zdejší společnosti a kultuře čím dál víc.
