Třeba jednou přijde doba… Zemřel Roman Polák

8. března 2012 zemřel Roman Polák. Knižní a časopisecký nakladatel, někdejší majitel smíchovské kavárny Obratník, nadšený organizátor a iniciátor kulturního života v Praze. Už jen podtituly jeho aktivit naznačují, kudy se ubíral jeho zájem: „poetická revue“, „klub poezie“, „nakladatelství poezie“, „poetická kavárna“.
4_polák_9

Polák zemřel ve čtyřiačtyřiceti letech, takže jeho dílo zůstalo nutně nezavršené. I tak je ale mimořádné – předně tím, co mu byl Roman ochotný obětovat. Aby mohl vydávat poezii a věnovat se jí na frontách „revuálních“, „klubových“ a „kavárenských“, vydělával si jako účetní a tiskař. Ostatně tuhle druhou, praktickou stranu mince ukryl do názvu svého vydavatelství, které provozoval od poloviny 90. let: Propagační tiskovina.
Jako „propagační tiskovina“ začínal i časopis Obratník, který Polák vydával v letech 1994–1999, zpočátku desetkrát do roka. Nešlo sice o revui takové úrovně, jakou měly třeba vzorové Iniciály, ale základ byl stejný: podržet a probudit čtenářský zájem o poezii, tu klasickou i tu mladou, vznikající. Nakladatelské aktivity pod hlavičkou Protisu pak nastavený směr přirozeně doprovázely: Polák vydával jen výjimečně jiné tituly než básnické, stejně jako se soustředil v první řadě na českou produkci. Otevřel několik řad (Alter ego, Družstevní práce, Kvadra, Kritiky a eseje, 184), ale největší renomé získala Večernice, kde vyšlo od roku 2004 na třicet knih autorů, jako Svatava Antošová, Jan Gabriel, Petr Král, Patrik Linhart, Jaroslav Kovanda, Vít Kremlička, Petr Maděra, Igor Malijevský, Oscar Ryba, Pavel Řezníček, Jan Suk, Michal Šanda, Marie Šťastná, Miloš Vodička nebo Karel Zlín. „Klub poezie“ a „poetická kavárna“ pak daly Polákově vydavatelské aktivitě praktickou platformu: zprvu v legendární Viole, poté se smíchovským Obratníkem, který zahájil činnost v lednu 2002, se otevřelo v Praze místo, kde se alespoň po nějaký čas dělo „to podstatné“. Fungovalo tu v jednom výběrové knihkupectví, galerie, literární klub a kavárna. Probíhaly tu výstavy, konala se autorská čtení, divadelní i hudební večery. Vystupovali tu domácí i hosté. Obratník ale v říjnu 2008 skončil, předal otěže podniku s názvem Symbioza, a tím se začala historie všech Polákových aktivit, které braly na zřetel „poezii“, pomalu uzavírat. Samozřejmě že předčasně, samozřejmě že k lítosti dlouhé řady zúčastněných.

4_polák 4_polák_2 4_polák_3 4_polák_4 4_polák_5 4_polák_7

Roman Polák se dostal k literatuře po své vlastní, čtenářské cestě. Což bylo jeho plus: nesledoval autora, sledoval text. Nezajímaly ho přízemní lásky a nenávisti, zajímala ho báseň. K tomu měl tu výhodu, že mu scházely ambice autorské i kritické. A byl schopný a ochotný pracovat bokem, aby čelem mohl „být u toho“. Studoval elektrotechniku, z ČVUT chtěl v druhé polovině 80. let přestoupit na FAMU – ale nepovedlo se. Nicméně povedlo se něco mnohem důležitějšího, jak svědčí tři úryvky z rozhovoru, který jsem s Romanem vedl v čerstvě otevřeném Obratníku právě před deseti lety:
„Všechno začalo někdy v třiadevadesátém roce, kdy jsem byl na večeru poezie Lubora Kasala. Tehdy četl básně ze svého rukopisu Vezdejšina. Když dočetl, drze jsem se k němu přitočil: Já mám nakladatelství, povídám, a rád bych vám tu knihu vydal. Kasal sklapl desky a podal mi je: Tak to vydejte. V ten moment jsem žádné nakladatelství ještě neměl, ale půjčil jsem si od kamaráda sto tisíc, nakladatelství založil a Vezdejšinu vydal.
Z nákladu dva tisíce jsem neprodal ani polovinu, a většinu peněz prodělal, nicméně od té doby mám práci, která mě baví.“
„V devětadevadesátém roce jsem žádnou knihu nevydal a byl jsem přesvědčený, že s Protisem skončím. Během několika měsíců se ale stalo tolik věcí: dodělaly se tři knihy, které byly rozdělané několik let a s jejichž dokončením jsem už nepočítal. V Paříži, kam jsme jezdili od osmadevadesátého na Marché de la Poésie, trh nakladatelů poezie z celé frankofonní oblasti, jsme měli ohromný úspěch s překlady Seiferta. Belgický básník André Schmitz obdržel za výbor z poezie, který jsme mu v Protisu připravili, prestižní Cenu Stéphana Mallarméa. Řekl jsem si, že to musí jít dál: zlákalo mě propojit nakladatelství s knihkupectvím, antikvariátem a kavárnou s pravidelným programem. Na konci letošního ledna se to podařilo.“
„Já zatím strkám nos tak trošku do všeho. Ale třeba jednou přijde doba, kdy ze mě bude bodrý kavárník, který lehce konverzuje s literáty a hudebníky, pokuřuje doutník a kochá se pohledem na kulturymilovné hosty…“
Ta doba přišla, byť relativně nakrátko. Ten obraz se stal skutečností, ožil. Letos v březnu se z něj hlavní protagonista tiše a defi nitivně vytratil. Co Roman Polák dokázal, ale zůstává.

Přidat komentář