Bez iluzí a zvesela. Tak by se dal charakterizovat tón básnické prvotiny Elli Tiliu Motýlové. Jde o autorskou výpravu do minulosti, vždyť na obálce najdeme samotnou autorku jako holčičku se školní brašnou, jak strnule pózuje na rodinné fotografii. Řecké jméno fotografa naznačuje jeden ze zdrojů autorčiny životní zkušenosti: prostředí severomoravské řecké menšiny (původně politických uprchlíků na konci čtyřicátých let 20. století). Nejde ale o žádný národopis, čtenář bude jen tušit intenzivní rodinné vztahy, společné prožívání veselí i zármutku. Do autorčiných „dětských“ zážitků nenápadně vstupuje smrt, což je ostatně téma pro sbírku konstantní.
Otisky dětství vyplývají na povrch prostřednictvím detailů zažraných pod kůží. „Linoleum vede až do dalšího léta“, všechny ty věžáky, špajzky, ledničky a skříně vyvolávají obraz sedmdesátých a osmdesátých let pro pamětníky. Ti, kdo tu dobu nezažili, si můžou užít alespoň drsný nátisk na realitu. Elli Tiliu Motýlová totiž uvádí kde, kdo a co, ale obejde se v podstatě bez přídavných jmen. Její texty jsou plné akce. Rychlých obrazů. Strmých přechodů mezi realismem a surrealismem. Významových přesmyků v jediném verši, prostřednictvím jednoho slova. Výsledek neklame efektním povrchem, spíš vtahuje do obsahu. Jako v básni Vrata: „slabiky prstů v mezeře/slabikář důvěry a slasti v tlamě kolie“. Povědomý dětský zážitek strkání prstů do škvíry mezi vraty a rámem kontrastuje s docela jinak slastným, odlišně strašidelným zážitkem.
Kromě řeckých souvislostí jsou básně jednoznačně lokálně zasazeny: už kvůli názvu sbírky. Místní je také souvislost s bardem Petrem Bezručem. V knížce to nemá jednoduché, protože v textech jemu věnovaných, nonsensových příbězích ve stylu D. Charmse, ho učitel Hrbek např. vykopává na hřbitově a předvádí žákům. Hrbek jako protipól a souputník Bezruče dokonale evokuje připitomělost školních přístupů k literatuře, jež leckdy spíše odstrašují, než lákají. – Groteska s Bezručem, který přichází do Památníku Petra Bezruče a nikdo se k němu nezná, je příznačná.
Podstatnou součástí sbírky, možná tou nejdůležitější, jsou texty věnované rodině. Zachycují svíravý pocit z odrůstání dětí, z nevyléčitelné mezery, která tak vzniká. A zároveň obavy o ně, hrůzu z toho, co se může stát. Zmínky o rodinném neštěstí autorka podává kuse, náznakem, dokonale přitom vystihuje to, že se o některých věcech vlastně nedá mluvit. A pokud se mluví, jde o přibližné řeči, jež nevyhnutelně krouží v bezpečné vzdálenosti kolem středu. Pak už zbývá jen… poezie?
Ve sbírce kromě Bezruče a jeho protipólu Hrbka vystupuje řada dalších spisovatelů a spisovatelek, které jsou pro autorku důležité. Dokumentují niternou souvislost knih s jejím osobním životem, k básnířce si lehá do postele Charlotte Brontëová a Jana Eyrová, „zkoušíme jaké je nežít/ a vyslovovat slova“. Literární odkazy jsou průzračné a samozřejmé. V beziluzivní sbírce jedna věc platí se vší vážností: knihami a texty se v ní žije.
Je třeba říci, že ač jde o autorčinu prvotinu, nespadla z čistého nebe. Elli Tiliu Motýlová je výtvarnice, roky se účastní galerijních a jiných projektů svého manžela, básníka a novináře Ivana Motýla. Kdo je viděl vystupovat s jejich texty společně, musel žasnout nad tím, že divadelně expresivní Motýl má spoluhráčku, která se mu vyrovná. Ne extatickou deklamací nevyslyšeného proroka, ale samozřejmostí a vlídností, s níž své texty představuje.
Sbírka je vytištěná na stránkách s jejími malbami, ty také kolorují její fotografii na obálce. – Rodinné vztahy do recenzování nepatří, ale snad mohu říci, že Troska Frýdku kostra Místku zdařile doplňuje pozoruhodnou básnickou sbírku Ivana Motýla Struska (2019), která ostatně vyšla jako svérázný komiks – s rovnocenným podílem výtvarníka Petra Szyrokého. A rodinnou vazbu zmiňuje i Elli Tiliu Motýlová, když uvádí svého manžela na scénu jako „zloděje ve sklenici vody“, kterého jí předpověděla pouliční věštkyně, ačkoli „dala jste mi málo“.
Možná ještě stojí za vysvětlení, proč v první větě tohoto textu stojí slovo „zvesela“. Není to kvůli pastelovým barvám na obálce a uvnitř knížky, díky nimž doslova hřeje v rukou. Ty přímočaré texty naznačují, že přece jenom lze žít každodenní existenci obtíženou otravnými detaily, že život, byť je opakem dobrodružství, může mít svůj náboj. Že přes blábolení řečí, které se vedou, (si) věříme na slovo. „Levný zelený šampóne, smyj mě z tohoto světa/vietnamská polívko zapal lásku/smradlavý výtahu vyvez mě k jasu hvězdy“, píše Elli Tiliu Motýlová, přestože báseň se jmenuje Hlubina a začíná slovem „zoufalství“.