Literární publicista a editor Radim Kopáč sestavil pro pražské nakladatelství dybbuk antologii českého dada v poezii pod názvem Kekereke! aneb Uvařte si své dědečky. Jako ukázku přinášíme úvodní editorův text a výběr několika zařazených básní.
Dada v Čechách – a dada české. To jsou, jak víme nejpozději ze studie Ludvíka Kundery („Dada v Čechách a na Moravě“, 2007), dvě různé věci. Zatímco spanilých jízd (v drtivé většině německých) dadaistů si česká města, hlavně Praha a Teplice, užívaly skoro celá dvacátá léta minulého století, původních dada-textů vzniklo v Česku málo. Většinou jde o volné vztahy, spíš nezáměrné, inspirované ohlasově, nebo ještě spíš nevědomky přiživované z obecného pocitu, který tehdy v letech válečných a těsně poválečných, v pětiletce 1916–1921, visel nad Evropou, a nejen tou německojazyčnou. Zatímco švýcarské a později německé dada provádělo manifestace a bilance průběžně, zatímco Richard Huelsenbeck & spol. měli „hotovo“ už ve dvacátém roce, první větší česky psané studie, Halasovy a Teigovy, jsou datované pětadvacátým rokem. Proč ten skluz? Dada mělo v českých zemích jasnou konkurenci: jednak v dozvucích proletářské umění (respektive sociální expresionismus), jednak naplno poetismus. Směr naladěný úplně opačně: ke všem radostem a slastem budoucnosti čelem – a k jakémukoli pesimismu a nihilismu zády. Byla to samozřejmě trochu mocenská partie, kterou Karel Teige v tu dějinnou chvíli rozehrál: jeho proklamativní studie, shrnuté pod hlavičku dilogie O humoru, clownech a dadaistech (1930), berou dada velmi zkrátka a povrchně, redukují jeho podstatu na zábavnost, srandu, legraci. Pokud měl Huelsenbeck za to, že dada musí dějiny přeformátovat, vrátit člověka vývojově do „nulového stupně“, k jeho prvotní situaci, zbavené veškeré toxicity politické, sociální i kulturní, programoval Teige dadaismus spíš jako kratochvíli pro denní potřebu; neviděl v něm víc než pobavenou kritiku jakýchkoli přepjatostí, řadil jej mezi fasety absurdní komiky. Že se Teige s podstatou dada (ať záměrně, ať bezděčně, ale každopádně fatálně) minul, dokladují ve svých analýzách Miloslav Topinka (Spát na břitvě a na blechách v říji, 1970) a Jindřich Chalupecký (O dada, surrealismu a českém umění, 1976). Odtud – z toho míjení v historii a teorii – pak vychází veškeré zmatení jazyků v praxi.
Přítomná antologie tedy nechce ani nemůže být přehlídkou původního českého dada, je nanejvýš přehlídkou textů, které mají k dada blízko, které k dada explicitně či implicitně odkazují, které potenciálu dada využívají ke svým vlastním, osobitým kreacím, jakkoli na první pohled výrazově odlehlým. Je to maximálně široké pole: je tu dada v básni, dada v písni, dada v próze, dada v esejistice, dada na divadle; dada prostě bere jakýkoli žánr, formát, výraz, jde mu o společný kořen, jakési poetické mycelium. Takže navenek má zdejší dada stylově blízko jednou k expresionismu (z nějž ostatně německojazyčný dadaismus přímo vyrostl), jindy k italskému futurismu (Marinetti) nebo francouzské patafyzice (Jarry), a ještě jindy pak obecně k silné tradici české satiry, parodie (mimo jiné na Teigův poetismus) a recese. Nepůvodnost a přibližnost českého dada pak dokladuje zřetelný kontrast s dílem dvou básníků českých původem, ale německých jazykově: Melchiora Vischera (rodáka z Teplic) a Waltera Sernera (rodáka z Karlových Varů); oni dva reprezentují dada globálně programové, manifestační, ustavující, oni dva jsou autory ryzích dada-básní, textů, které přirozeně definují dada-kánon. Podobně kontrastní jsou ve svém díle spontánní ur-dadaisté, Ladislav Klíma a Jaroslav Hašek, jejichž fikční světy, semílající stejnou měrou poezii, prózu, esejistiku a filozofii, vznikaly vždycky v totální opozici k realitě; stejně jako post-dadaisté Voskovec a Werich, promotéři takzvaného hovadismu, jehož výchozí kvalitou je nonsensová karikatura, hravá, experimentující parodie, zrozená z intenzity okamžitého vnuknutí, spontánně rozehrané fantazijní partie. Přes V & W by pak šlo stopovat vývoj českého dada v poezii až po dnešek: Šmidrové, Křižovníci, Jan Vodňanský, Eugen Brikcius, Viki Shock. A možná bychom se nakonec dobrali nejblíže východisku, jak svědčí například Brikciusův obrazoborecký dada-koncept „útěchy z mystifikace“ (1995) nebo „best of“ ze Shockova díla V předsíni dýchal idiot (2020).
Walter Serner
(1889–1942)
Nejlepší dlažba, jakož i rudé požehnání
(cca 1920)
Kotrmelce nádobí na zemi:
věru sladce chlastaly Ninalliny rty Pomery greno first.
Minkoff, skrz naskrz ruský, na scestí, vedlekolejný.
Kolkolem se třepetající dlaň: použitá ňadra dmou se blond.
Paušál. Šál.
Hlt vína (délka: 63 centimetrů) do rudě vylepšených nozder vblitý.
Zhyň! Queen!!!
Protože v ansámblu zodvážněl, Kuno obšeptává tučný posteriér.
Klubko, z něhož se v potu proškubává předloktí.
Dopředu rozblýskáno: Sibie dle přírody obrovitě vzkřikla,
polokoule, vzhůru boule.
Tč. pálivý pedál klouže okouzleně ve směru
hlazený břich. Pich. (Pych?)
Nepředstižena utírá jeho lingua nejmastnější stehna, Isidore.
Ó, jak milá je cháska života! (Večer, naturellement!)
Kruševac civí na ach tak vzdálené deltové záhyby Zuzziny.
Baynes Destiny (Massachussetts – nejroztomilejší) prýští jak chtíč ostopryč kolem rohu;
plech z toho těžce vrávorá vzhůru: slabě oflórovaný podbříšek (?Gaby!) se taktně vlní blíž.
„Věrnost, to není vykotlaný zub“ … (Zkřížení dítěte s kuželkou)
Madame V., velice zvážená, vplétá Rogerovi sklenku do prstů;
mačká to všecko k sobě na židli.
Ohrada. Dadada.
(Apropó: odečtěmež pohlavní choroby;
coitus by byl obecně oblíbenou společenskou hrou;
prodával by se v krámě. A basta.)
(Světová literatura, 1966, r. 11, č. 2, s. 248; překlad Ludvík Kundera)
Bum
Dadaistická poezie
Nohy se probudily
(1920)
Černé slunce miluje radost a zpěvy.
Kudy chodí, tady stojí.
Držte je, jakoby něco.
Mé šlachy, mé milenky.
Máte dole 35 prstů? Hádej, hádej, nebo ne.
Koleno si drží hlavu.
Pláče pro ohryzek. 1 + 1 je stehno.
Vypadá jako chlupatá voda.
Klín má pořád vyprodáno. I když
Totéž. Ten, ta, to, oni, ony, onyx.
Šupitá. Nabroušený revmatismus nekliží.
Nechte si zavčas mezi prsty ventilaci a podomní klícku.
Zhasněte tmu v botě.
Zakopl o dlouhou chvíli – natáhl se jako hodiny.
Předplacení ho lechtalo na chodidle.
Teď musí chodit, jako když jde.
Kotníky si dojdou pro pivo, je Boží hod.
Modleme se nohama.
Pro Krista.
Začátek.
(Tribuna, 1920, r. 2, č. 104, s. 6)
Melchior Vischer
(1895–1975)
Ohó!
(cca 1920)
Hle, ta, přichází hoch se svící,
děvče mu závidí,
otázka zní:
Je to falus dobrotivý, nebo záludný?
Řeckoanticky se připlíží policista,
olympijsky mává gumovým obuškem,
auto ministerského předsedy se pozadu vymočí,
páchne to,
a proč by ne?
Zápach je naší modlitbou,
naší nadějí,
a naším cílem,
ó zápach!
Chleba se sýrem naopak přeradostně voní,
generál připomíná skutečného křesťana,
jeho krvavý nůž zkrátka nikdo nevidí,
může za to jedna dioptrička,
moje dioptrička je opilá,
tak vy protestujete?
Jste jen pes!
Poslouchej, rybí konzerva si prozpěvuje
Debussyho nokturno,
šiška salámu odevzdaně kráčí na popraviště,
těsně před popravou vaginy zašeptá pozdrav Wilsonovi,
irigátor se mezi diváky vyjímá zpupně,
ceny gumy stoupají závratně do výšky
a zdraví bohy faraónů i pederastů,
dýňovou hlavu pomateně vyburcuje věta
znovu a znovu:
Proč vlastně oblouková lampa září jasněji než měsíc?
Proč?
(nepublikováno; překlad Viktorie Hanišová)
Karel Konrád
(1899–1971)
Báseň plná
(1924)
Moje první láska
četla spisy od Jiráska.
Byla krásná jako kvítek,
škoda je těch jejích lýtek.
Moje druhá milá byla hysterická,
četba její: Kunětická.
Moje milá třetí – švarná všudy –
četla básně Medka Rudy.
Moje milá čtvrtá Humory jen četla.
Moje milá pátá písmena si pletla.
K smrti rád jsem měl tu dívku
jako krásnou detektivku,
a ta šestá milá
v Devětsilu byla
co desátá síla.
„Opouštím tě, můj drahý hochu,
pro 9 palem,
pro 9 hrochů.“
(Trn, 1924, r. 1, č. 1)
Václav Lacina
(1906–1993)
Báseň nesmyslná
(1925)
Chtěl bych jet tramvají taženou voly
jeden dětský přes
máme v Praze tolik literárních barů
a žádný se nejmenuje BAR KOCHBA
mé srdce jsou hodiny s kukačkou
DADA
nikdy neuvadá
(Václav Lacina: Zježení, F. Svoboda, Praha 1925, s. 23)
František Halas
(1901–1949)
Bulvár dadaismu I
(cca 1925)
Dejte konečně klystýr Laokoonovi
ať se už nekroutí
dejte Venuši miloské páskem
ať se může přikrýti
Manet se barevně miloval
ať nejste tak šedí
ó chameleonem se stát
Přestaňte spekulovat na literární burze
básnické Sirény jsou dávno na suchu
ruce – revoluce – poluce
Uvařte si své dědečky
brečeti jak Jeremiáš když Jericho ještě stojí
a hleďte ať vaše svědomí ztratí hlas
ani kuře nadarmo nehrabe
a nečekejte až kohout třikrát zakokrhá
a zapřete čemu jste včera věřili
Slečno Vám patří mé osrdí já jsem ten Proteus z profese
klapky (1 NS) nechte
nemocné ledviny
až vám dám náznak
padněte naznak
Řekni mi s kým obcuješ abych poznal kdo co jsi
se svou milou řekl mi
to jsem milenec
Chtěl bych být klenotnicí nadávek
(František Halas: Krásné neštěstí, Československý spisovatel, Praha 1968, s. 428)
Emil František Burian
(1904–1959)
Den
(1926)
Jedním
z potěšení laskavého
laskavého
dne
jsou
jeho
nohy
Snad ještě
Vidíš je
zahlédneš
přiběhnout jeho nos
a než se přilepený
otočíš na zdi
zmizí číhající
za rohem na tvůj
jako popletený
uličník úsměv
Potom se zachytíš něčeho nehybného a usneš
třeba sedíš
na bidýlku
jako
kohout
kterému na ničem nezáleží
než ráno libě zakokrhat
(Emil František Burian: Idioteon, Vaněk a Votava, Praha 1926, nestránkováno)
Adolf Hoffmeister
(1902–1973)
velcí lidé
velkým lidem
(1926)
marinetti je veliký básník
váva je můj veliký přítel
wachsman je skutečně veliký člověk
k…… je opravdu veliký osel
a také já jsem patrně nějak veliký
má láska je největší
na světě největší láska
(Adolf Hoffmeister: Abeceda lásky, F. Svoboda, Praha 1926, s. 31)
Kolektiv autorů
Dona Kichotka II
Dada-revue
(1927)
[…]
kekereke
kvá, kvá, kvá
seděly žáby v kaluži
a všude plno bolu
že stále jen se loučit má
co věčně má být spolu
kekereke
bů bů bů bů bů
Bedla jedla bedla jedla bedla jedla bed jed
kupujte výhradně Chvojková napajedla
Bedla jedla bedla jedla bedla jedla bed jed
Bedla jedla bedla jedla bedla jedla bed jed
Na trávník ať nám nikdo neplivne
Hlavně aby to bylo levné a výživné
Mrňau
roch roch roch, pozor na roh
pí pi pipi pivo? Tititi Tititi
Kdyby nebylo venkova, museli bychom ho utvořiti
Venkov Venkov Večer Večer
Pražský večerník Pražský večerník Lid Lid Lid kách
kekereke
Sú zú
Kdo je ten člověk
zda-li ho znáš?
Toť český rolník živitel náš
Cukrú cukrú
ó trr ó trr ó trr
na každého ptáka klec
venkov to je zdravá věc
ó trr votr votr votrava (lékaře)
kekereke
[…]
(Andrea Jochmanová: „Zapomenutá dada-revue Dona Kichotka“, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, Q, Řada teatrologická = Theatralia, 2005, r. 54, č. Q8, s. 101–102)
Jiří Voskovec & Jan Werich
(1905–1981 & 1905–1980)
[Duchapřítomnost!]
(1927)
Duchapřítomnost!
D-U-C-H-A-P-Ř-Í-T-O-M-N-O-S-T.
Duchapřítomnost!
D/U/C/H/A/P/Ř/Í/T/O/M/N/O/S/T.
Duchapřítomnost, ta musí být.
Duchapřítomnost musíme mít!
Duchapřítomnost!
D-U-C-H-A-P-Ř-Í-T-O-M-N-O-S-T.
Doposud nijak nikdo o mně neřek,
Že bych se lek,
Že bych se lek.
A kdyby to někdy někdo někde na mě řek,
Že jsem se lek,
Tak bych ho sek,
V nebezpečí vždycky dovedu
S klidem si říkat abecedu!
Duchapřítomnost!
D-U-C-H-A-P-Ř-Í-T-O-M-N-O-S-T.
Duchapřítomnost, ta musí být.
Duchapřítomnost musíme mít!
Duchapřítomnost!
D-U-C-H-A-P-Ř-Í-T-O-M-N-O-S-T.
(Jiří Voskovec & Jan Werich: Gorila ex machina, in Fata morgana a jiné hry, Orbis, Praha 1967, s. 339–340)
- R. Field
(1891–1969)
Herakles na rozcestí
(před 1930)
ABCD Bohužel
EFGH Bohudík
EFGH Čertužel
ABCD Čertudík
(T. R. Field: Kosočtverce na ohradách, Paseka, Praha a Litomyšl 1998, s. 21)
[Autor neuveden]
Touhy
(cca 1933)
Chtěl bych být alfabetem
a zabít sklenáře,
chtěl bych být starším kmetem
než vloni na jaře.
Chtěl bych mít velkou káru
a na ní konopí,
chtěl bych být plukovníkem a křičet:
„Ric, pic, všichni do pozic!“
(První almanach recesse, in Vladimír Bor, ed.: Recesse, Paseka, Praha 1993, s. 26)