Úžasný spektákl na podvečerním nebi

Laserová romance Ladislava Šerého, která vyšla jako první svazek malé řady Edice Analogonu na konci roku 2005, by se možná měla stát povinnou četbou pro všechny antiglobalisty, anarchisty, protibushovce a další různě onálepkované revolucionáře a kritiky dneška: plebejská nasranost na „západního popletu“, který „lpí na hmotě, hlupáček“, se totiž v této dvousetstránkové knížce rozdělené do šestnácti set devadesáti dvou odstavců potkává s nadhledem a sebereflexí intelektuála, který sice revoltuje, ale zároveň kriticky „věří ve všeobecný absurdno“. Číst tuhle nesamozřejmou věc je ovšem poučné pro kohokoliv.
Vypadá to, že svoji druhou knižní ,romanci‘ překladatel a nonkonformní myslitel Šerý umíchal z toho nejlepšího, co česká literatura posledního století dala světu: z Hrabala, Klímy (Ladislava, ovšemže) a havlovsko-vyskočilovských variací Becketta. V expresivním a sugestivním, obecnou češtinou psaném pábení tohohle „kouzelnickýho žvandy“ se střídají razantní objektivní soudy s intimitou lehounkou jak pápěří; žánrově se autor pohybuje od bonmotu a aforismu ke glose nebo komentáři. Jeho ego se rozlévá do několika vzájemně se překřikujících hlasů, takže kniha v žádném případě není dějová, ani lineární, nemá počátek, ani cíl. Trochu v duchu surrealistického automatismu se tu řetězí a spontánně vrší a množí disparátní textové zlomky, čímž vypravěč poskytuje čtenáři slast z naprosto libovolného způsobu čtení: Šerého Laserovou romanci lze otevřít a nechat se jejími paprsky oslnit na kterékoliv stránce, aniž byste museli znát předchozí či následující řádky – ostatně i sám autor je nejraději „chvíli někde, kde ještě může něco objevovat“.
Vzteklé a jízlivé šlehy v knize míří do všech stran: ponejvíc na média, která reprodukují a virtualizují skutečnost, a na světový karcinom konzumu, taky na technologické zázraky a nechutnou moc peněz („všechno je k mání, i revoluce“), na lidskou egománii a samotu („nejlíp umí každej naslouchat sám sobě“); řada dojde rovněž na barvotiskovou pohlednici s razítkem ješitného češství, která každý den ráno přistává vedle hrnku s kafem na našem stole („čehúni rádi v cizině předváděj, jak uměj pít pivo, ale většinou je to jediný, co můžou předvíst“). Šerý ovšem s gustem probírá taky témata literární, hudební, výtvarná či filozofická – blízko má k Bataillovi, Foucaultovi, Blanchotovi, Artaudovi, které také hojně převáděl do češtiny; štve ho Bretonova Nadja, pohrdá Freudovým „šarlatánstvím“ a nudou zvanou psychoanalýza, vadí mu Kafkův defétismus v Procesu atd. Prostě skoro na každé stránce myšlenka, úvaha nebo prognóza živá tak, že se dá číst jednou i pětkrát.
Ale abychom Šerého polyvalentní pokec, při němž se „některý věci otevřou jak okna do nebe“, zas tolik nemonumentalizovali, doplňme, že podobnou cestou ke svobodě, k lidské spontaneitě a autenticitě, k jakémusi individualistickému anarchismu se v posledních letech v Čechách prošlapávali minimálně Petr Placák v době Medorka, nedávno Jakub Šofar v Ýbung-ende a třeba taky Václav Kahuda v Technologii dubnového večera. Jenže co by vlastně literatura měla dělat jiného, než vymezovat prostor pro svoji existenci ve světě, který tak nesnesitelně bolí? Hledat kousek pevné půdy pod nohama, zvíře v sobě a „úžasný spektákl na podvečerním nebi?“
spektakl
Repro UNI
Ladislav Šerý: Laserová romance. Sdružení Analogonu, Praha 2005, 198 stran, náklad a cena neuvedeny.

Přidat komentář