Japonsko, tamější kultura, společnost, tamější umění, poezie jsou v posledních letech u nás mimořádně v kurzu. A nejde jenom o dva romány Anny Cimy. Předloni vyšla rovnou antologie textů českých básníků, co od konce předminulého století po rok 1945 doma zkoušeli, jak zvládnou tu nejlepší možnou japonerii (Je ještě někde jiný svět). V letech 2022 a 2024 pak přišly na trh dvě komiksová alba: Iogi a Hikobae. Scenárista Jean-Gaspard Páleníček tady rozepsal pro jedenáctku, respektive patnáctku vybraných studentů západočeské „Sutnarky“ všední dny současného Japonska: centra i periferie. Sleduje tady to základní: snahu o syntézu někdejší uzavřené země, co fungovala na kolektivním principu, v zemi otevřenou, kde hraje prim individualita podle euroamerického vzoru. Trochu tanec na ostří nože: ekonomicky vzlet, ovšem lidsky často pád na samé dno, do nemoci, samoty, šílenství, smrti. Iogi a Hikobae ukazují obě tváře současného Japonska, rub i líc.
A pak je tu Kata Rina a její album V oku lišky. Už to autorčino jméno víří asociace: Ita Rina, slavná herečka slovinského původu, hvězda konce němého a začátku zvukového filmu čili taky doby zlomu, přerodu; hrála mimo jiné v Erotikonu a Tonce Šibenici. Jenže tahle asociace je vedlejší; Kata Rina je prostě Kateřina, příjmením Kratochvílová, ročník 1992, žena v pohybu: narodila se ve Vladivostoku, vyrostla v Lisabonu a Petrohradu, aktuálně žije v Praze. Kreslí a píše. Obojí vlastně taky na hraně: analogu a digitálu, přirozeného a umělého. Její rukopis je blízký japonské manze, ale zároveň jsou v něm patrné vlivy evropských stylů, zejména secese a geometricky střiženého umění, ať pod hlavičkou konstruktivismu nebo abstrakce. Na hraně je i scénář: jednou nohou v realitě, druhou ve snění, respektive v doplňkové, komplementární fantazii – ten svět totiž drží pohromadě jako duše s tělem, jako jin a jang.
A je to svět esenciálně ženský: v hlavní roli vnučka a babička. Rodiče kdysi zmizeli kdesi za obzorem. A babička, obchodnice s použitými kimony, mizí právě teď – krátí se jí dech, je častěji v nemocnici než ve svém obchodě. Vnučka (jmenuje se Suza) v její nepřítomnosti zjistí, že babička skryla v kimonech klíč: masku lišky. Je to maska–přestupní stanice, maska nabitá mocí spojit zdejší s tamějším, přítomnou skutečnost s vysněným „městem lišek“. Liška má symbolické spektrum rozevřené doširoka: od lstivosti a prohnanosti – po tajemství a kouzla, která můžou vést k pochopení toho nejzákladnějšího: světa i vlastní existence. Suza pronikne na druhou stranu dvakrát: poprvé přihlíží svatbě, podruhé hledá lék pro svoji umírající babičku. Poprvé je trpná, podruhé činná. Teprve podruhé dostane odpověď. Najde v „městě lišek“ svou vlastní matku, mnohasetletou, málem věčnou poutnici mezi oběma břehy, která se kdysi zapomněla ve světě lidí, přivedla na svět dceru, načež ji nemilosrdně odložila, aby se mohla vrátit do svého domova. Ve světě lidí jí ale nechala znamení, základní orientační bod – zmíněnou masku. Ono to ladí i v samotných slovech: „matka“ a „maska“ se liší jedinou literou. „Možná že tento svět žádná pevná fyzická těla nemá, všechno se dokáže měnit a přizpůsobovat,“ píše autorka na jednom místě. A jinde básní skoro ve stylu haiku: „Vysoko na obloze září úplněk. / Jeho zlatavá barva mi připomíná oko lišky, / které bedlivě hlídá každý můj krok.“
Je to celé vlastně báseň v próze. Manga-báseň. Klasickou komiksovou bublinu tady sice nenajdeme, obraz jde po levé, text po pravé straně, ale výsledný dojem je i tak komiksový. Opět je to něco mezi. Na hraně. Celá ta kniha je taková ze své podstaty. Odmítá stereotyp, jednoduché čtení textu a vnímání obrazu. Potichu, nenápadně provokuje, pobízí. K rozrušování hranic. K vidění souvislostí. Když liška mrkne na poslední stránce, říká právě tohle: „Jen se pozorně dívejte.“ Co dodat: Jen se pozorně dívejte.