„Vedle mne jste všichni jenom básníci“

Miloslav Topinka, Revolver Revue 2020

Tuším, že o básníkovi Františku Hrubínovi se traduje, že když měl jít na poštu, byl z toho rozhozený tři dny předtím a tři dny potom. Tato historka se obvykle vypráví jako potvrzení vyvolenosti básníků, kteří nejsou z tohoto světa. A nejlépe jim to svědčí v tiché poustevně (případně na rezidenčním pobytu), kde je ruší jen nadšené dopisy obdivovatelek.

Topinkova kniha o Rimbaudovi je dokonalým popřením těchto představ, východisek i závěrů. Básník Miloslav Topinka sice u své knihy uvádí podtitul Zlomky a skici k Jeanu Arthurovi Rimbaudovi, ale v podstatě jde o komplementární zkoumání této básnické osobnosti z různých úhlů pohledu. A Topinka přesně popisuje, jaké utrpení přinášelo Rimbaudovi setrvat na jednom místě, jak je jeho život od výrostkovských let plný útěků. Z domovského Charleville do Paříže, z Paříže do Londýna a Bruselu, s brachem Verlainem i bez něj… a pak to zběsilé putování po světě včetně epizody v uniformě holandského koloniálního vojáka (Rimbaud ovšem brzy dezertoval), až po obchodničení na jedné z nejzazších výsep tehdejšího světa, v etiopském Hararu.

Topinka analyticky provazuje Rimbaudovo těkání po světě s jeho básnickou prací. Upozorňuje, že mladík Rimbaud ve svých „dopisech vidoucího“ požaduje po básníkovi důkladnou reflexi sebe sama, a pak práci se svou duší, která má směřovat k překonání vlastních horizontů. Tím se myslí překročení hranic vlastního úsudku, pocitů, a také hranic řeči. Výsledek by měl být… když napíšu analytické uchopení světa, není to ono. Mystické nazření? Také ne. Rimbaudovi šlo zřejmě – podle Topinkovy knihy – o maximální odpovědnost k sobě samému a k básnickému úkolu. Pokud básník takto postupuje, dovozuje Topinka, očekává ho „trhlina“. Průrva do neznámého prostoru. Prázdnota, ale ne prázdná.

Rimbaud, jak známo, zřejmě podobné trhliny dosáhl – a pak následovalo to, že po své dvacítce důsledně nechal literatury. Jeho básně a básnicko-prozaické texty, to všechno je napsáno zhruba mezi šestnácti a jednadvaceti lety. Trhlina zřejmě umožnila průhled někam, kde jazyk už nestačí. A pak se zesiluje Rimbaudovo frenetické pobíhání po světě, které věru není „bezstarostnou jízdou“, protože „na cestě“ Rimbaud trpí nemocemi, zdravotním zhroucením, konflikty se zákonem, kdy vystupuje jako pachatel i oběť.

A když se dopustí literatury, stane se to mimochodem, v dopise rodině, ve kterém popisuje, jak v listopadu přecházel zasněžený Gotthardský průsmyk. „Nikde žádný stín, nahoře, dole ani kolem, i když jsme obklopeni samými obrovskými předměty; nikde žádná cesta, propast ani soutěska, nikde žádná obloha: nic než bílo, na které musí člověk bez ustání myslet, kterého se lze dotýkat, které lze vidět nebo taky nevidět, protože není vůbec možné odtrhnout oči od té bílé nudy kolem, natolik oslňující, že ji lze považovat za střed stezky.“

Tuším, že o básníkovi . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář