Velká bílá tůň, Petr Mano

Nakladatelství 65. pole, 2022

Na obálce té knihy je chlap, který vypadá jako neworleánský bluesman. Ovšem podle jejího obsahu je jasné, že je to jeden ze životem otřískaných opilců, jimiž se kniha jenom hemží. Každý starý opilec přece vypadá jako bluesman a leckterý bluesman zase jako starý opilec. Ten na obálce knihy ale nedrží klarinet ani sopránsaxofon, nýbrž – rybářský prut. Protože Velká bílá tůň je sice oknem do každodenní metafyziky, ale také knížkou o rybářích.

Ne o rybách. Hlavně o lidech. Povídka Brclena není ničím menším než českou variantou na Starce a moře. Její protagonista nicméně nezápasí s Rybou ani s Mořem nebo Osudem (toho všeho se v Čechách obvykle nedostává), nýbrž jen a jen se sebou. A když dostane svého obřího candáta, nepřipraví ho o něj nadčasové síly, ale jen vlastní… nebudu prozrazovat. Povídka je v každém případě krásným příkladem zmarnění, které Mano dokáže tak sugestivně popsat.

Stejně jako prokletou atmosféru některých míst. „Nad každou z vesnic rozmístěných podél Blanice se vznášejí přízraky dávných křivd a tragédií, v každé je mezi chalupami cítit ponurý dech starých provinění, která nevyjdou nikdy najevo – a P… je z nich nejhorší. Jako kdyby kosmické těžnice v její blízkosti nebyly v rovnováze, ale vychýlily se do strany. Nikde jinde nemají tolik kostlivců ve skříni.“ Jen dodám, že autor recenze měl přízračný zážitek v tamní hospodě, kde obsluhoval teenager zkrušený osudem, který si chtěl povídat s onou neodbytností feťáků a bezďáků, protože právě žije svůj sociální propad… takže potvrzuji, že to sedí!

Tato ověřená skutečnost je navíc usazená v jazyce. Mano ho vynalézavě používá, se zvláštním citem pro slang stejně jako pro rybářskou latinu. K povídkám je připojený slovníček, z nějž se zvědavec dozví, že „pilker“ je „vláčící nástraha bez osy“, zatímco „plandavka“ – také „vláčící nástraha bez osy“. Ano! Svět může být totožný a zároveň neuvěřitelně rozličný. A takový výraz pro hostinského „balbous“ – to je vskutku slangová perla. 

Mano dokáže nahlížet oknem svých „velkých bílých tůní“ do podvodního světa jen zdánlivě mělkých řek. Myslím, že má dokonalé oko pro bordýlek českých periferií, zemí nikoho, které se developera nedočkají. A pro jeho obyvatele. Kromě Brcleny se seznámíme s celou řádkou dalších existencí, u nichž se leckdy nedá podle přezdívky poznat, jestli jde o muže nebo ženu. I když Manův svět je povýtce mužský, snad proto, že chlapi dovedou lépe padat po hlavě do problémů.

A není to svět regionální – jihočeská periferní džungle má stejné parametry jako jiná místa, která naředí lučavka osudů točících se v kruhu. Mano přitom umí vyztužit krachy svých hrdinů stukturou vyprávění. A začínat povídky ukázkově: „Ať už byl Habišák trochu křiváček a v určitých fázích života to flikoval všelijak, včetně několika let strávených v domě pro neplatiče, brzy přejmenovaném na Dům hrůzy, svého psa a své pramice se nikdy nezbavil“. Mano má zároveň cit pro ironické postřehy, pro obraty příběhů, které se do detailu podobají červené knihovně, protože se tak staly. Patrně jen jeho povídka o muži zvaném Hadice může skončit scénou, kdy dotyčný sedí doma s „čerstvě rozvedenou hezulí“, a nad hlavami se jim vznáší „vyšívané domácí štěstí s velkým srdcem, párkem hrdliček a se dvěma jmény…“ Takže štěstí existuje, ne že ne!

Celková nálada povídek je ovšem baladická, a proto mají k blues tak blízko. I tím, že těží ze zkušenosti načerpané během let – však se Mano v povídkách odkazuje na něco, co se stalo už kdysi, co čas vystavěl do příběhu… Jako v závěrečné povídce: „Přesto tam během roku několikrát zabloudím. Méně kvůli úlovkům, víc kvůli vzpomínkám. Pod kanálem, v nejzazším houští na mě totiž čeká minulost jako zvíře připravené vstát. Někdy ji vyplaším svou neohrabaností, zbytečným hlukem nebo příliš rychlými pohyby, ale pokud prudce klesne tlak a u vody je klid, nechá se občas přivolat.“ 

Ano, nechá. Petr Mano má nahozeno na větší rybu, než jsou rybářské vyprávěnky. A je také autorem ilustrací, včetně onoho rybářského bluesmana na obálce. 

 

Přidat komentář