65. pole 2021
Román Vladimíra Kouřila nabízí řadu přesně popsaných situací. Autoritativní pracovník Státní bezpečnosti je popsán takto: „Ten opovržlivý úšklebek úzkých křivých rtů a podivně kalný pohled, jako by jeho oči byly světle šedými nepovedenými skleněnými kuličkami. Takové jsem kdysi v dětství měl, byly různobarevné a táta mi je odněkud přinesl, že byly původně určené na vývoz, ale byly shledány vadnými kvůli nepravidelně mdlému zabarvení, zřejmě nějaká chemická nečistota, co se do skla dostala.“ Kdo má podobnou zkušenost, ví, že to sedí. Však tento estébák také vystupuje v knize jako „ksicht“ či „skřet“. A přispívá k tomu, že Kouřilovu prózu není úplně jednoduché zařadit. Román životní zkušenosti z Československa od konce šedesátých do začátku let devadesátých? Kriminální román, příběh o politických vězních, československý thriller či snad rodinný příběh? Román s mystickým vyzněním? Příběh o proměnách lidí a krajiny? To všechno tam je. Ale…
Krajina černého kosa je rozehraná na půdorysu propojených příběhů tří přátel. Mladíci se sejdou při vojenské službě, trávené v nudné nečinnosti za plotem kasáren. Proti vojákům okupačních armád Varšavské smlouvy zasáhnout nemohli. A všichni tři se v civilu pokusí vyrovnat s normalizačním světem. Srovnat se s „krajinou posedlou tmou“, odvolává se Kouřil na známou píseň, a ten obrat nemíní jako metaforu, ale jako přesný popis. Tím spíš, když jeden z trojice začne jaksi samospádem pracovat na ministerstvu vnitra.
Přesně je zachycen život těch dvou zbývajících, jeden je malíř a druhý (vypravěč) se schoval do existence pracovníka čističky odpadních vod ve vsi za Prahou. Právě tam se setká s „ksichtem“, když jeho sousedovi úřady napaří čtyři roky vězení, v podstatě za opisování zakázané literatury a snahu o trochu svobodného, samostatného života. Život vypravěče se proplétá s osudem osamělé sousedky, kterou se snaží podpořit a zároveň nezačít paralelní vztah. Další nejednoznačný propletenec má podobu společného tajemství malíře a vypravěčovy ženy. Kouřil popisuje velmi omezený rezervoár osobní svobody, který tehdy člověk mohl mít (pokud uvažoval trochu nezávisle). Spočíval v nasávání kultury ze zbylých zdrojů, ve sledování nedostatkové hudby, v četbě nesamozřejmých knih. Připomíná kouzlo a význam diskusí, mejdanů a vztahů.
Stranou přitom nechal svou vlastní bohatou životní zkušenost organizátora bigbítových a později především jazzových koncertů a festivalů, publicisty, redaktora a člena Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR. Té sekce, jejíž perzekuce v roce 1986 po vzoru procesu s Plastiky demonstrativně dopadla na ty, kteří se chtěli především věnovat hudbě, již měli rádi. Pro Kouřila to znamenalo deset měsíců vězení a trvale poškozené zdraví. Vypravěč jeho románu je také milovník jazzu, příběh Jazzové sekce je ale zmíněn jen v jedné nenápadné odbočce. Autorovi (který má na kontě řadu hudebně-publicistických titulů i dvě povídkové knihy) šlo zjevně o něco jiného. I když návrat vypravěčova souseda z vězení možná popsal tak autenticky, protože tu zkušenost měl.
V Krajině černého kosa zachycuje kvalitu i kvantitu strachu občana totalitní země, i ubíhající čas, kdy se zdánlivě nic neděje. Role estébáckého „ksichta“ je také nejdřív nejasná, až pak, už po sametové revoluci, vstoupí do tajemného finále. To je mysticky ironické, korunuje úvahy o spravedlnosti, která by mohla odčinit zločiny komunistického režimu. Víc nebudu prozrazovat.
Kromě citlivě, podprahově naznačených popisů lidských vztahů – a jejich pozitivních kvalit, což je v době příběhů o vztahových katastrofách čirá avantgarda – se vyprávění propojuje s kosí populací. Okouzlující je pasáž, v níž se autor vrátil k poťouchle publicistickému stylu: „Kosí kultura je verbální a muzikální. Sbory samečků začínají na sobě pracovat obvykle v mírném podzimním čase, to obvykle ještě nebývají veřejně slyšet. Jejich vrcholná produkce přichází v období festivalu Pražského jara, to zpívají, jak se říká, z plných hrdel. … Městští kosi … své recitály pořádají i uprostřed zimních nocí. Proto vznikly ještě hudební festivaly Pražské léto, Pražský podzim a Pražská zima. Většina kosích písní má milostný či erotický podtext. Výjimečně, hlavně u těch městských kosů, lze slyšet i písně pornografické, u nichž obsah je kvůli melodické kráse a romantičnosti tolerován“.
Z obou ukázek je patrně znát specifický Kouřilův styl, který se pozastaví u adjektiv, hledá to pravé, nevyhýbá se opakování, případně zvolí nezvyklý výraz. Krajina kosího zpěvu pro svůj nezájem o efekt a drama zastává zvláštní místo v současné produkci. Čtenář se musí příběhem pročíst. Přes všechen literární styl jsem si nakonec uvědomil, co mi připomíná. Se vší úctou, vyprávění v hospodě, které má své meandry a specifická prodlení vypravěče, s použitím jeho oblíbených jazykových figur, ale uvnitř čeká autenticita příběhu. Kouřil v knize říká, že Poe napsal o havranovi inspirován kosem… Tím si nejsem tak jistý, ale že žijeme v zemi černého kosa, to se mi zdá dost pravděpodobné.