Vojtěch Mašek, Karolina Voňková (ed.): Recykliteratura

Nakladatelství Lipnik přichází na obálce své nové publikace s pěkným novotvarem: Recykliteratura. Zkráceně „RCL“, v plném znění „recyklovaná literatura“. Jde o tři sta padesát stránek, kde se obraz potkává se slovem. Samozřejmě kontrastně. Tak, aby došlo k jiskřivému, funkčnímu střetu. Aby vzniklo dílo. Černobílé fotografie vyhrabané ze starých novin a časopisů tu čelí ataku jednoho dvou přilípnutých slov až několika obsáhlých vět. Souvisejících volně, anebo vůbec nesouvisejících, respektive souvisejících nově. Je to vlastně práce na způsob ready-made: výchozí dílo je posunuto textem k novému významu. Obecněji můžeme mluvit o technice koláže v tradici dada, surrealismu, poetismu a jeho obrazových básní, lettrismu nebo vizuální poezie šedesátých let minulého století. K avantgardě, zejména té surrealistické, pak míří i autorství Recykliteratury. Autorem je totiž kolektiv autorů. Umění tu dělají všichni. Původně si dávali dostaveníčko na netu (https:// cs-cz.facebook.com/recykliteratura). Pak přišel nápad na knihu. A s ním editoři Vojtěch Mašek, dobře známý z řady komiksových prací, třeba těch s Fredem Brunoldem nebo Hermannem Schlechtfreundem v hlavní roli, a vydavatelka Karolina Voňková. Oba nejen vybírali, ale snažili se tok kolektivní kreativity usměrnit tím, že knihu rozdělili do oddílů; v jednom má hlavní slovo bůh, v jiném třeba zvířata. Jenže tohle dělení, plus snaha řadit v oddílech texty do jakýchsi příběhů, nese spíš menší než větší užitek. Řazení samospádem, náhodou, nenávodně by z knihy udělalo dramatičtější, spontánnější čtení.
Název Recykliteratura nabádá, aby dal divák přednost čtenáři. Aby bral obraz jako text svého druhu. Aby se kniha prostě četla jako sled „minutových“ nebo spíš vteřinových románů. Jenže tak jasné to není: první zařazený kus totiž tematizuje právě „obrázky“, „příběh“ přijde na řadu až jako druhý. Nejčastěji jde o filmová políčka, výjevy z politiky, ze společnosti, z války, z folklorních slavností, vesměs denní aktuality zhruba z první poloviny minulého století. Většinou jsou ty podklady anonymní: nevíme, kdo na nich je, ani kdo je pořídil. Jsou tu ale i známé tváře, jako Masaryk, Gottwald, Chaplin nebo Oldřich Nový, a jsou tu i známé, rovnou ikonické výjevy – třeba sedánek Trnky s Werichem na Kampě, který zachytil svým fotoaparátem v roce 1963 Václav Chochola. Trochu překvapí alibismus vydavatele v tiráži, že ať dělali, co dělali, autory snímků prostě nezjistili. A nejde jenom o Chocholu. Jde třeba i o fakt, že některé obrázky se vracejí s obměněným slovem, třeba meditace muže a čajové konvice. Že jindy se situace uměle rozvíjí přes několik stránek, jako by měla připomenout legendární Hovory z rezidence Schlechtfreund. Že někdy prostě tlačí kolektivní autor příliš na pilu a výsledek pak trpí rozvleklostí a prudká komika okamžiku ztrácí svoji sílu, pokud rovnou neumře. Mnohdy by verbální složce vyprávěného příběhu slušel střih, úsečnost a náznak totiž nesou nejlepší ovoce – a s ním přirozenou básnickou kvalitu. S humorem jednou černým, jindy modrým, jako z repertoáru surrealistické skupiny A. I. V. Vykulený zajíc polní se krčí v zasněženém křoví a hlavou mu letí myšlenka: „Přiznám se, na zmínku o lidových písních jsem reagoval mírným zatrnutím.“ – Dvě dcerky pomáhají matce se stavbou jakési zídky. Jedna z dívek právě táhne cihlu: „Život má zběsilé tempo.“ – „Počkáme,“ uklidňuje ji matka. – Krojovaný šohaj se ptá krojované dívčiny vykloněné z okna: „Byli to upíři?“ – Anebo jen samotná věta: „Myšlenky v koňské hlavě plynuly teple a hladce.“ I když tahle věta je chyták: nestojí za ní kolektivní autor, ale autor jedinečný, polský fantasista Andrzej Pilipiuk, viz jeho Kroniky Jakuba Vandrovce. Pokud k dílům uvedeného typu připočteme kvalitu výtvarného zpracování, tedy rukodělnost s puncem vizuality „generace našich babiček“, funguje Recykliteratura na výbornou. Baví, nutí zkoumat samostatně výtvarnou předlohu i sekundární textový zásah, provokuje k spoluúčasti na dotváření celkového významu, k opakovanému čtení. Častokrát ale zařazené práce okupují veškerý významový prostor pro sebe, čímž se omezují na jednorázové gagy. Dvojice Mašek–Voňková si měla nechat své editorské nůžky aspoň trochu přebrousit, než se dala do díla.

Lipnik, 2015

Přidat komentář