Vrchlický erotický? Dohady a domněnky nad hrstí textů národního básníka

Národní básník Vrchlický a erotika? Odpověď se zdá jasná, neboť „eroticko- skatologická epopej“ Rytíř Smil, opakovaně vydávaná za první republiky i v porevolučním dvacetiletí, je dílo, o němž slyšel (a které v lepším případě četl) snad každý.

Z knihy Die Schönheit der Frauen, cca 1990

Z knihy Die Schönheit der Frauen, cca 1990

Některé edice připisují Vrchlickému autorství přímo, jiné se omezují na iniciály. K autorství se přiklánějí jak seriózní badatelé (K. J. Obrátil ve svých Kryptadiích i K. Srp v doslovu k závěrečnému dílu reprintu Štyrského Erotické revue), tak podezřelí pseudonymní kšeftaři (např. V. Spán v Malých dějinách pornografie). Lexikografi cké a literárněhistorické příručky, vydané po roce 1989, jsou obezřetnější: jedny se k Vrchlického domnělému autorství buď vůbec nevyjadřují (třeba Slovník českých spisovatelů, 2000), druhé je refl ektují ve vší stručnosti a obecnosti, jako Lexikon české literatury (2008), v němž se praví: „V. jsou připisovány, resp. pod jeho jménem opakovaně vydávány bibliofi lie lascivního charakteru Rytíř Smil (1925), Svatební košile (1927) a Hovno (1930).“
Rytíř Smil
dokonce pronikl do práce Gaëtana Brulottea a Johna Phillipse, dvoudílné Encyklopedie erotické literatury (Encyclopedia of Erotic Literature), publikované v roce 2006. Ovšem tato příručka Vrchlického autorství popírá; v prvním díle se o básni píše: „Nejznámějším erotickým textem v české literatuře je rozsáhlá poema Rytíř Smil. Autor je neznámý; podezření, že verše napsal velký český básník Jaroslav Vrchlický, se nepotvrdilo. Dokonce je možné, že poema vznikla v zahraničí. První známá česká edice se datuje rokem 1925. Od té doby text vyšel mnohokrát. V čase, kdy nesměl být vydáván, koloval ve formě opisů a stal se součástí moderního českého folkloru. Tato vulgární, pornografi cká poema je příběhem rytíře, který byl panicem do té doby, než jej svedla jedna z hradních děveček. Než se tak stalo, její bývalý milenec si tuto děvu ve tmě popletl s její babičkou.“
Tedy: Jaroslav Vrchlický a erotika? Odpověď vůbec není jasná, jak se mohlo zdát úvodem. V pražském Památníku národního písemnictví je sice od roku 1976 zpracovaná Vrchlického pozůstalost, ale rukopis Rytíře Smila – ani dalších textů, jejichž autorem má být J. V. – tu nenajdeme. A projdeme-li bedlivě veškeré dostupné ,smilovské‘ edice a shromáždíme-li nepříliš bohatou sekundární literaturu (nejde o víc než několik glos a letmých zmínek), zjistíme, že jediné, co je v této věci jisté, je nejistota; že nejde o víc než nepodložené domněnky, případně nejisté odkazy. Na to upozorňuje v předmluvě ke Kryptadiím, vydávaným v letech 1932–39, už Obrátil: „Některé z umělých příspěvků přisuzují mnozí našim vynikajícím básníkům. Kde jsem si nemohl opatřiti povolení nebo nemohl ověřiti pravdivost, tam neuvádím jejich jmen jednak proto, že tvrzení taková nebývají často ničím dolo žena a spočívají většinou jen na pověstech, jednak proto, že není potřebí odhalovati záclon soukromé domácnosti lidí, kteří jsou nám drazí a jejichž památka by tím mohla utrpěti újmu.“
A tyto ,pověsti‘ se netýkají pouze Rytíře Smila. Vrchlickému, „nejvýznamnější osobnosti lumírovské linie českého parnasismu“ (Aleš Haman), bývají připisována i další díla a dílka erotické, případně eroticko-skatologické ražby: jednak ta, na něž upozorňuje Lexikon české literatury, tedy Svatební košile a Hovno, jednak báseň Chudák včela…, dále persiflující Crepitoman, rozsáhlá skladba Chanson sans honneur – a k tomu ještě několik textů (většinou kolujících po internetu, jako Kartáčník nebo Mlynář a jeho dítě), jejichž stylistická úroveň stejně jako epická struktura jsou ovšem natolik nízké úrovně, že v těchto případech o případném Vrchlického autorství není třeba dále vést řeč.
Ostatně kontexty, v nichž se básně objevují, jsou nejednou mystifikující povahy. Ve Velké knize o prdu (2009), kterou „napsal, vybral, sebral, přeložil a uspořádal P. R. D.“ najdeme zmíněného Crepitomana ve společnosti zjevně klamavého komentáře: „Čítankový velikán české literatury a překladu si rád odskočil k lehčím žánrům. Tedy pokud můžeme věřit tradici, která mu připisuje autorství několika eroticko-skatologických poém; mezi ty nejznámější patří Rytíř Smil, Hovno a Svatební košile. Při pátrání v pozůstalosti Jaroslava Haška jsme nalezli další, dosud zcela neznámý text, k němuž autor Švejka vlastní rukou přičinil poznámku: ,Od Jardy Vrch.‘ Báseň je zřejmou aluzí na skladbu Františka Ladislava Čelakovského Toman a lesní panna, publikovanou v Ohlasech písní českých (1839).“
Báseň zní takto:

jaroslav vrchlický„Toman, ten, co lesní pannu,
uzřel skrze božskou manu,
skonal jinak, než se ví:
skolil jej prd strašlivý!

Hned jak p ozřel krmě různé,
zchvátilo jej bzdění hrůzné.
Švarný jinoch nezoufal,
bujným větrům průchod dal.

Žene lesem svého oře,
šíří zápach horší tchoře.
Všecko kolem se jej štítí
pro to hromobití z řiti.

Toman pšouká, frká,
vrže,
nezahlédne temné strže.
Už v ni padá, vprostřed Brd,
ze skály jej srazil prd!

Tak dokonal slavný Toman,
slovutný to crepitoman!“

 

Proti Vrchlického autorství v tomto případě svědčí i analytická studie, kterou sepsal básník a literární historik, velký čtenář a znalec poezie J. V., Milan Šedivý. Ten uvádí: „Vrchlický by básněmi vlastně podkopával dominantní myšlenku svých tvůrčích snah ne vzdálenou Victoru Hugovi: obsáhnout refl exí celou historii, všechen objem ideového a kulturního počínání lidstva. […] Sedmého července osmnáctistého devětadevadesátého pronáší Vrchlický na fakultě Českého vysokého učení Karloferdinandského obsáhlou přednášku upomínající na sté výročí narození autora Ohlasů. Uvádí v ní, že Čelakovský byl vedle J. Kollára ,největší z první periody našeho vzkříšení‘. A pokračuje: ,… musím vytknouti hlavně Tomana a lesní pannu a Prokopa Holého.‘ Stejného dne ještě Vrchlický napíše báseň K stým narozeninám Fr. Lad. Čelakovského, která později vyjde ve sbírce Překročen zenit. ,K besedě nesmrtelných / zřel Kollár v snech svých pěvce chvátat / k Parnassu s ,Ohlasem písní ruských‘,‘ praví se v ní. Opakuje se tu postoj z přednášky. Mohl tedy Vrchlický – ať před takovým prohlášením, tím spíš po něm – sednout za stůl a sepsat Crepitomana?“
Časopis Leo otiskl v čísle 4/1991 příspěvek jistého (zřejmě pseudonymního) Z. M. Hrudičky, nazvaný Erotika a humor aneb Apríl je tu!; v něm čteme: „Básník Jaroslav Vrchlický se dovedl jako jeden z prvních našich spisovatelů uvolnit a porušit zažité konvence v ,Baladě o hovnu‘, aby se eroticky naladil v básni ,Abisag‘ a zejména ,Zimní baladě‘ (z cyklu ,Květy duše‘). Náhodné setkání pouliční děvy s nadrženým mužem přechází pozvolna do hovorového sloganu: ,No tak zač zlato? – Dej mi kládu!‘ – ,To by tak hrálo! – Myslíš, že kradu?‘ – ,Tak za koňuru!‘ – ‚E, šla, že mele!‘ – ,Nedělej škroba!‘ – ,Di do prdele!‘ A po básnických obratech opět pokračuje: Už mu ho drží, ó rozkoš jaká, v teplých svých ručkách svírá mu ptáka. Teď sukně vzhůru. To se to vleče! ,Ješmarjá Josef, mně už to teče!‘ Nadrženec je ale rychle vystřídán mužem zákona a jeho boj s děvou vrcholí těmito slovy: Hotovo! V posled rukou si mávli, bajonet otřel, zastrčil šavli; pak odtud spěchal pochodem rázným, s přetěžkou hlavou, pytlíkem prázdným. I šeptajíc ona, hrdě hruď vypla: ,Svobodu já mám, on zase tripla‘…“
Zapátráme-li ve Vrchlického bohatém díle, zjistíme, že Abisag není báseň, ale próza, konkrétně závěrečná povídka ze souboru Povídky ironické i sentimentální (vydaného J. R. Vilímkem v roce 1886) – a že erotického, resp. pornografi ckého v duchu Smilově či Svatebních košilí, v nichž se to hemží „kundami“, „ocasy“, „sraním“ a „mrdáním“, nenajdeme v tomto příběhu nic. Abisag je biblickou Abizag Sunamitskou a Vrchlického apokryfní zpracování vykresluje působivou, snově přibarvenou atmosféru, v níž kontrastuje „báječný zjev… panenského těla“ s přízemní chamtivostí a cynismem dívčina otce Lamecha. Podobně tomu je se Zimní baladou, publikovanou v roce 1903 ve sbírce Má vlast (J. Otto), v knížce krajinné a městské lyriky. Stejnojmenný text tu sice najdeme, ale zcela jiného znění:

jaroslav vrchlický„Pod sněhem nech mne, matko, spát,
věř, netoužím víc ani vstát,
když nesmím, co chci, milovat!

Sníh věru dobrý příkrov jest
na konci bludných, lidských cest,
jak nebe tisíc má on hvězd!

Pod mlčícími nebesy
sníh křišťály své zavěsí
nad chaty, ploty, nad lesy.

Kdo mrtvý pod ním, tichý jižjiž,
necítí zradu, lest a tíž,
spí dobře – však to stejně víš!

A jarem sníh když roztaje
a vše se vzbudí do máje,
sníh aspoň v slzu zahraje!“

Také básně Hovno (v jiných verzích Těžítko) a Chudák včela… mají zřejmě povahu aprílového psaní. V prvním případě se jedná o rozmarnou úvahu nad dějinami „věrně padělaného lidského trusu“, kterou prý Vrchlický složil „u příležitosti oslavy svých narozenin, k nimž obdržel od přátel těžítko v podobě majolikového lidského lejna“; v druhém případě máme co dělat s kratochvilným cvičením na téma, neboť v Obrátilových Kryptadiích i nově pořízeném výboru Wernischově (Kdo to čte, je prase, 2008) Včelu provází následující douška: „Dle pověsti se někdo vsadil s básníkem J. V., že nesloží veršů s rýmem na slovo ,vůbec‘. A básník to vyhrál.“
Ale dejme tomu, že by autorem byl přece jenom Jaroslav Vrchlický (vlastním jménem Emil Frída; 17. 2. 1853, Louny – 9. 9. 1912, Domažlice): Kdy by potom texty takového ražení psal? V prvních letech po sňatku s Ludmilou Podlipskou (1879), tedy ve svém citově nejotevřenějším, postromanticky idealizujícím období, s nímž se pojí sbírky Eklogy a písně (1880), Dojmy a rozmary (1880) a Poutí k Eldorádu (1882), anebo na sklonku života, kdy se „známý básníkův náruživý erotismus proměňuje ve stařecké slintání“, jak v citované studii uvádí M. Šedivý? V čase „šťastného manželství, inspirujícího V. milostnou lyriku i poezii rodinnou“ (Lexikon české literatury), nebo ve fázi úpadku duševního i tělesného, přiživovaného jak hlubokou rodinnou krizí, tak novými, modernistickými tendencemi české literatury konce 19. a počátku 20. století, s nimiž se básník míjel a které ironizoval?
Ve jmenované trojici sbírek vysoce frekventují symbolické motivy (ňadra, klín, milování), které svědčí o autorově „touze po plném citovém a smyslovém vyžití jedince, vyjadřované často i reminiscencemi na antickou mytologii“, jež „se stávala součástí snahy povznést lásku nad všednost každodenního života“ (Lexikon české literatury). Ovšem surovost, říznost a zemitost a někdy prvoplánová pornografi čnost řady obrazů z Rytíře Smila, Svatebních košil a nakonec i závěrečných slok Chanson sans honneur (byť po stránce řemesla se nadále jedná o dobře odvedenou práci) nejde se subtilní vášnivostí sedma- osmadvacetiletého lyrika příliš dohromady. Na to upozorňuje ve své brilantní analýze Šedivý, a to v souvislosti s Vrchlického básní Balada bysterská ze sbírky Zaváté stezky (1908): „Balada bysterská jakožto pádný reprezentant úpadku epických i erotických sil Vrchlického nás přiměje k zamyšlení. Nevadí pranic, že tu sprosté slovo nenajdeme. ,Vyčkal Bětky příchod / a hned plný líchot / ruku vztáh kde pás / útlý jemu kynul / druhou k ňadrům šinul / zvolna krok co minul / tulil se, až rtoma na rtech se jí třás.‘ Dokonce si tu neodpustí: ,Sedlák chvíli čuměl, / jak by nerozuměl / co s ní jen pán chtěl.‘ I jiné básně sledují lidově křečovitý tón. Dvojsmysly básně Škádlení nebo básně Rondó – Impromptu pak slaboduše civí ,na vše co máš hrdě vypjaté‘. Jestliže se mi u děl mladistvé erotiky jevila propast mezi ní a pornografi í této knihy [titul Vrchlický erotický; ve fázi edičních příprav], pak chtěný humor Balady bysterské skutečně překlenovací most k našim textům buduje.“
Připomeňme, kdy Vrchlickému připisovaná erotika a skatologika začala vycházet (samozřejmě pokoutně, v soukromých edicích určených subskribentům): 1918 – Hovno, 1922 – Svatební košile, 1925 – Rytíř Smil a 1930 – Chanson sans honneur. Vše nedlouho po autorově smrti (1912); v letech doznívající zastřené erotiky dekadence a nadcházející nejplodnější éry českého literárního erotismu, kótované z jedné strany Štyrského Erotickou revuí a Edicí 69 a z druhé Obrátilovými Kryptadii.
Ale abychom pro samé okolnosti nezapomněli na text: Rytíř Smil, Svatební košile i Chanson sans honneur jsou literární díla, která si zaslouží pozornost bez ohledu na autorství.
Smilova anabáze, rozvržená do osmi částí, je v prvním plánu parodií rytířského románu, který se těšil oblibě ve středověku a zkraje novověku a který v próze nebo poezii líčil hrdinova dobrodružství, podnikaná ve jménu lásky (za Smilův předobraz bývá někdy považován rytíř Smil z Lichtenburku, který žil ve 14. století). Druhý plán má existenciální rozměr: sleduje zrání titulního hrdiny. Poému otvírá obraz „přeudatného“ jinocha, který „však jednu vadu měl / že o lásce nevěděl“, resp. „jakživ kundu neviděl“ (a tak se namísto sexu oddává kuriózní formě sebeukájení: „Kolem díry sudu toho / nalepeno chlupů mnoho… / Snad když na něj přijde chtíč, / vrazí ocas tam jak rýč…“). V dalším obraze vstupuje na scénu dcera hradního pána, Minka, dívka archetypálních tvarů („hezká, tlustá“), která je nespokojena s výkony svého milence („panoš mladičký / měl jen ocas maličký“). A tím je zaděláno na dramatický oblouk: dcera si usmyslí, že rytíře zasvětí – a po jistých peripetiích se jí to podaří. Rytíř se záhy srovná se svojí sexualitou („To je mrd! / Sud je proti kundě prd!“), masturbační pomůcku hodí ze skály a Minku si vezme za ženu:

„Hlásný troubí na vše strany,
na zvonici zvoní hrany,
hlásá všude: ,Rytíř Smil
před chvílí se oženil!‘

Svému sluchu lid nevěří,
přesvědčit se honem běží,
zda to pravda, vždyť přec pán
bez ocasu byl jim znám!

A tu rytíř k lidu vece:
,Podívejte se sem přece,
je to čurák? To je skvost!
A jak stojí! Jako kost!‘

‚Sláva!‘ hučí národ hlasně,
,ach, ten musí mrdat krásně!
Stále ať mu stojí bon,
rytířský ten klaprdon!‘

A když lid ho tolik chválil,
do rytířky ho zas vpálil…
Lid řve, dělá ovace…
To vám byla legrace!

Nato hodil bez cavyků
sud, jejž míval v kamrlíku,
za zpěvu a vřískotu
do hradního příkopu.

Proto v erbu toho Smila
vidět sud, v němž s chlupy díra,
a uprostřed sedí lev,
olizuje z kundy krev.“

 

Od roku 1925 se Rytíř Smil dočkal bezmála dvou desítek edic (naposledy v roce 2004), a to edic značně odlišných: nespolehlivost jednotlivých opisů (daná tím, že zřejmě nikdo neměl v rukou originální rukopis) a lidská tvořivost, která se anonymního dílka záhy chopila, vedly k postupnému rozšiřování skladby o nové sloky, rozvíjení jednotlivých situací, a dokonce sepsání dalších dílů Smilova příběhu (časopis Nei report otiskl v čísle 4/1997 posvatební rytířovu epizodu, která se uzavírá dvojverším: „jdi, můj milý mužíčku, / pro porodní babičku“). Celkem přibylo na čtyřicet nových slok, ovšem kvalitativně sotva souměřitelných s ,originálem‘: logické lapsy v ději, nesourodé digrese, v nichž je znovu přemíláno a rozmělňováno již řečené, plus ubohá kultura výrazu přispívají k tomu, že původní kultivovaná a vtipná obscenita nabývá podoby nudné pornografie.
Kupř. poté, co rytíř Minku prvně pomiluje a zjistí, že dívka má „tak sladkou díru“, lidový básník rozvádí další ,čísla‘ takto:

Z knihy Di Schönhet der Frauen „Příval mrdu zase bouří,
ze Smila se už jen kouří,
stehna jim jen pleskají,
jak se dole laskají.

,Ptám se tě – můj milý pane –
kdy už ti zas ocas vstane?
Ten tvůj ocas, to je kouzlo,
jen aby to nevyklouzlo!‘

,Zas to stříká,‘ rytíř plesá,
ale ocas mu už klesá,
už i na něj je to moc.
,Však nám zbývá ještě noc.‘“

 

Skladby Chanson sans honneur i Svatební košile jsou na podobná folklorní ,vylepšování‘ chudší, a to z jediného důvodu: jsou daleko méně známé než Rytíř Smil.
Parodie na erbenovské motivy byla publikována samostatně třikrát (1922, 1927, 1931) a poté v rámci Obrátilových Kryptadií. „Tlustá dívčice“ (ne nepodobná Mince ze Smila) tu v úvodních slokách truchlí po svém milém, jenž musel narukovat na frontu; v modtlitbě se však neobrací k Panně Marii:

„Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho,
byl to od landvér trumpetr
a měl ho dlouhý na metr.

Do Bosny musil rukovat…
Kdo mě teď bude piglovat?…
Do Bosny když jel tudy skrz,
naposled si tu na mně vrz‘.“

 

Následující děj se přidržuje původního Erbenova textu velmi volně: nic netušící dívčina sice putuje za svým (zřejmě zemřelým) milým, jenž ji vprostřed noci vyzve na podivnou cestu, ovšem talismany, které si bere s sebou, se nepojí s duchem, ale výhradně s tělem a jeho funkcemi (prvním je „bradavka z kozičky / mé zesnulé již babičky“, druhým „hadr“ proti „zlotřilému červenému králi“, třetím „chloupek“ z milencova „ocasu“). Básník systematicky rozbíjí původní příšernou náladu nízkými eroticko-skatologickými vtipy (dívčinu cestou stihne ukrutný průjem, opakovaně šlápne do hovna apod.), stejně jako redukuje strhující finále v záhrobních kulisách na fraškovitý skupinový sex, který se odehrává na dvorku „malého domku ve městě“:

„A na ten rámus, na ten křik
strašný se blíží okamžik.
Do dvora vrazí patrola,
co chodí v noci dokola.

Pan kaprál káže chlapa vzít
a ji na slámu položit.
Uprd‘ se, upliv‘, šňup a kejch‘
a si na holce s chutí štrejch‘.

Ostatní na to bez kalhot
šoustali na ní podle not
a prťák, duše nečistá,
dělal jim při tom hausmistra.“

 

Svatební košile mají k Rytíři Smilovi blízko. A to nejen typem, resp. fyziognomií hlavní hrdinky, buclaté krasavice, kterou cloumají vášně, případně autorským důrazem na analitu (v obou textech mají své místo „hajzl“, hovna, „sraní“, prdění apod.). Příbuzný je rovněž silný formalismus, který zapříčinil, že v textech se objevují podobné, ba shodné rýmy, výjimečně celé verše; ve Smilovi např. zazní dvojverší „bručel rytíř líně moc. / ,Liž mi prdel! Dobrou noc!‘“, které se ve Svatebních košilích opakuje jako „ale teď už je pozdě moc, / polib mě v prdel, dobrou noc!“. Což nahrává dvojí domněnce: že texty napsal týž autor a že vznikly ve stejné době.
Zato ,Bezectná píseň‘ je mezi pornografi emi, jež jsou Vrchlickému připisovány, výjimkou: „Chanson sans honneur, který se o nic ad hoc neopírá, je razantní dekadentní protest proti měšťanské morálce a měšťansky pojímané literatuře,“ poznamenává ve své studii M. Šedivý. „Zajímavá jsou zde především místa, která dokládají myšlenkový okruh, v němž se Vrchlický skutečně pohyboval: lidstvo a monumentalita […], zájem o dějiny […]. Zaráží poněkud zahuštěnost perverzními metaforami, ale podobným kumulativním způsobem Vrchlický také tvořil; nejzřetelněji v Knize sudiček, kde se podobná snaha po maximálním vytěžení tématu objevuje v ódách. Skladba je smyslem dekadentní […], ale výrazem směřuje do období moderny.“
Chanson sans honneur
je ódou na ženu, jejíž synekdochou je „ta kouzelnice skrytá, / jež ženské kráse teprv krásy skýtá“; ódou na „kundu“, k níž se stáčí veškerý smysl lidského života a která je v textu zmnožována v uchvacujících metaforách („pohár zlatý“, „vzácný prsten“, „stálá Mekka“, „šerý chrám“, „vlhká stáj“, „černá pec“, „kalich květů“ aj.). Ale básník se nebojí ani exprese: „Proč cit svůj halit v symbolickou bundu / a nedít: ,O, jak zbožňuji tu kundu!‘“ Závěr textu, jakási óda v ódě, sepsaná formou sestiny, přiměl citovaného M. Šedivého k následující hypotéze: podle něj právě sestina „by mohla pro nás být první výraznější koincidencí průkaznějšího charakteru. Nejenže Vrchlický byl mistrem tohoto výsostně ekvilibristického kejkle, ale mám velmi důvodné podezření, že od jeho smrti sestina z českého básnictví zcela zmizela.“
Položme tedy znovu úvodní otázku: Národní básník Vrchlický a erotika? Vrchlický možná. Erotika jistě.

Bezectná píseň
(úryvek)

„Buď opěvaná sestinami žena,
však zároveň s ní její kunda širá.
Jí ke cti zdvihněm‘ perlu rudé révy
a přípitek ať všemu světu zjeví,
co naše srdce ve hlubinách svírá:
nad kundu dražšího že není jména.

Zda lidská mluva obsahuje jména,
jež mohla říct by nám, čím vším je žena,
však bez kundy, již rozkrok nohou svírá,
víc nebyla by v žití vření širá
než světlo beze tmy, jež skvost nám zjeví,
než vinohrad bez drahocenné révy.

Jeť kunda širá vzácnější nad sladké révy,
byť starého a věhlasného jména.
Jen v kundě teprve se lidstvu zjeví
se svou, jí nejvlastnější cenou žena,
jež celá lidská pokolení širá
zde mezi nohama jak divem svírá.

Co slasti v sobě každá kunda svírá,
víc nežli šťávy tokajské ty révy,
víc nežli vodstva všechna moře širá,
víc nežli slávy římských hrdin jména.
O, budiž za to velebena žena,
když svlékne se, že kundy skvost nám zjeví.

Když muži náhlý žal se v život zjeví
a trýzeň zlá a strázeň v duši svírá,
tu přináší mu kundu svoji žena
jak ve křišťálu výron rýnské révy,
i zapomíná muž na strasti jména
a v kundy objetí se vrhá širá.

Vždyť kunda propast sladká je a širá,
v níž růže kvetou, jež se v slunci zjeví,
z níž stoupá vůně kouzelného jména,
co tenké chřípě svojím vděkem svírá.

Jeť kunda propast, z které pučí révy
z nichž podar svůj nám připravuje žena.
Jeť víno žena proslulého jména,
však kunda širá hrdlo láhve svírá,
jímž božskost révy teprve nám zjeví.“

1 komentář

  • Wilhelm napsal:

    Kdo pátrá a nenechá bídnými katolickými padouchy zmást, musí se pokladu krásného dopátrat…….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *