Když koncem šedesátých let pařížský nakladatel Gallimard uvažoval, jestli vydat knihu neznámého českého autora Milana Kundery, objednal si lektorský posudek. Ten dopadl negativně. Jenže za knihu se postavil významný komunistický básník Louis Aragon, kterého Gallimard respektoval. Co teď?
Gallimard si objednal druhý posudek. Ten nenapsal nikdo jiný než Marcel Aymonin, někdejší ředitel pražského Francouzského institutu, zanícený bohemista a letitý Kunderův přítel. Byl to právě Aymonin, kdo Žert doporučil Aragonovi. Posudek Gallimarda přesvědčil, kniha v roce 1968 vyšla – v Aymoninově překladu – a založila Kunderovu světovou slávu.
O nějakých dvanáct let později se ovšem Kundera od překladu distancoval. Zapověděl, aby M. Aymonin překládal jeho další knihy. Překlad nemilosrdně zkritizoval s tím, že překladatel si nepřípustně vymýšlel, překlad poetizoval, rozkošaťoval… oproti přesnému jazyku originálu.
Co se to vlastně stalo?
I o tom hovořil 22. 10. 2025 v cyklu Velká debata v pražském Francouzském institutu Antoin Marès význačný francouzský historik zaměřený na střední Evropu, autor monografie Edvard Beneš od slávy k propasti: drama mezi Hitlerem a Stalinem (česky 2016) – a „zprostředkovatel“ mezi francouzskou a českou kulturou.
A také autor knihy Marcel Aymonin, une passion tchèque (Marcel Aymonin, česká vášeň, francouzsky 2025), kterou v Institutu představil. Popsal, jak se Aymonin seznámil s češtinou během středoškolských studií v Dijonu, kde (stejně jako dnes) pobývali i čeští studenti. Jak vystudoval filosofii v Praze, učil na zdejším francouzském lyceu… a po válce se vrátil jako někdejší odbojář napojený na novou, poválečnou francouzskou elitu. Tři roky řídil Francouzský institut a komunistický převrat v roce 1948 přivítal. Do té míry, že v roce 1951 vystoupil na tiskové konferenci, kde napadl Francouzský institut z toho, že podporuje západní špionáž, a podpořil jeho uzavření. Současně požádal v Československu stalinských politických procesů o politický azyl. Text jeho prohlášení obsahuje formulace ve stylu Státní bezpečnosti, se kterou tehdy začal i se svou manželkou spolupracovat.
Marcel Aymonin byl upřímně přesvědčen, že ke komunistickému převratu dojde i ve Francii. Uvízl nicméně v Československu, kde vedl nuznou existenci vyučujícího na filosofické fakultě a překladatele. S Milanem Kunderou si psal roky a věděl o jeho přání prosadit se ve světě. Kundera byl s Aymoninovým překladem nejprve spokojený. Jeho literární dráha se rozjela.
Později už ale nechtěl být spojován ani s překladem, ani s Aragonovou předmluvou, ani s Aymoninem – tak jako s vlastní stalinistickou minulostí. Tvrdil, že není žádný disidentský spisovatel. Že Žert není román o politice, ale o „lásce“. Zde bych snad zmínil postřeh jedné čtenářky, která postoj hlavního hrdiny Žertu k starší ženě, již ze msty svede, vidí jako čirou „nenávist“. Mělo to i své politické souvislosti, protože Kundera se vystěhoval do Francie legálně a československé úřady si nechtěl znepřátelit.
Vtip je ovšem v tom, jak popsal A. Marès, že bez Aymoninova „květnatého“ překladu – a Aragonovy předmluvy – by kniha zřejmě vůbec neměla takový úspěch. Vzešla z přátelského spojenectví těch, kterým tlouklo srdce nalevo. A na léta stalinismu se dívali jako na dobu romantického vzplanutí, ne bezprávného teroru.
Byl to pozoruhodný večer ve Francouzském institutu, věnovaný zajímavě nejednoznačné osobnosti. Vlastně osobnostem.