Rozhovor z Miroslava Salavy páčím už několik let, ale doposud mě vždycky odbyl mávnutím své mohutné ruky, o rozhovor že nestojí a ať si radši najdu nějakého mediálně profláknutého kokota, ten že mi poví, jaký melír je trendy. V lednu ale na Salavu padlo životní jubileum a já využil jeho dočasného omráčení a vyrukoval na něj z diktafonem.
Miroslav Salava se narodil 14. 1. 1960 v Praze-Zbraslavi. Vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou a Střední knihovnickou školu. Od roku 1983 pracuje jako knihovník v Národní knihovně. Debutoval v samizdatu v roce 1989 společnou sbírkou Básně s Bohdanem Chlíbcem, Pavlem Kolmačkou a Evaldem Murrerem. Oficiálním debutem bylo Mé baroko (1995), po něm následovaly sbírky Krev můry (1997), Zarakvití (1999), Rozervárny a lihotvary (2002), Pětipěstí (2006), Bílý vůl (2006), Pohyb pochyb (2008), Zabít se tiše (2008) a konečně na sklonku minulého roku V honitbě boží. Kromě literatury se zabývá výtvarným uměním, především dřevořezbou.
Znáš literaturu z obou stran. Rodící se živou literaturu, znáš jakožto básník. Jako knihovník vidíš ale potom i konce, když je knížka napsaná a vydaná, prostě dílo je definitivně zakonzervované a uložené do regálu. Jak vypadají v Klementinu ty regály?
Když jsem nastoupil do Klementina, byly knihy mimo klášter ještě v plechových hangárech v Nučicích, kde byly fondy od 16. století. V jedné budově byly schovány svozy zakázané literatury z místních knihoven ze 70. let. Dále to byl zámek v Buštěhradu, ruina, předtím v ní sídlilo JZD a ještě předtím němečtí vojáci, na které vzpomíná Ota Pavel, jak jim pod okny chodil pytlačit na rybník. Zámek v Postoloprtech, taky ruina, obsahoval vzácnou Lobkovickou knihovnu z Roudnice. Tehdy se naštěstí moc staré knihy nekradly, nebyl na ně trh, mohly tam odpočívat v pokoji. V Klementinu byl nedostatek místa, přírůstky končily většinou v bednách, čili dost marnost, ale já tehdy dělal jenom skladníka-expedienta a spíš mě zajímalo okolí Klementina: Modrá štika, Malvaz, U Staré školy. Až po čtyřech letech jsem si dodělal knihovnickou nástavbu a přešel do oddělení Revize.
Revize vypadá jak?
Revize je v podstatě permanentní kontrola fondu. Měla by proběhnout jednou za deset let v celé knihovně. Pracuješ s podklady až 200 let starými, od přírůstkových seznamů až po seznamy místní a všemi druhy katalogů. Všude se tam může vyskytnout nějaká chyba, takže opravuješ kolikrát nedbalost až 150 let starou. Na druhou stranu to svědčí i o tom, že kniha po celou dobu uložení nikoho, od knihovníka po čtenáře, nezajímá, což je dost zoufalé, ale je to tak a myslím, že se to týká tak sedmdesáti procent všech titulů. S lehkou nadsázkou se dá říct, že z těch několika milionů svazků jsem měl v ruce už téměř všechny tady uložené.
V souvislosti s tvou profesí mě napadá další otázka, a sice na zapomenuté básníky. Podílel ses na antologiích uspořádaných Ivanem Wernischem Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, Píseň o nosu a Quodlibet. Objasni nezasvěceným, v čem tvůj podíl spočívá. A nebuď, prosím, skromnej.
Začalo to tak, že mě Ivan Wernisch oslovil a přinesl mi seznam jmen autorů a názvů sbírek, časopisů, novin. Já mu to potom expedoval. Zajistil jsem mu i přístup do oddělení Starých tisků a rukopisů a do Národního konzervačního fondu, jednoduše řečeno, v prvopočátku jsem mu zajišťoval nadstandardní servis. Po pár týdnech spolupráce jsem nabídl nějaká vlastní pátrání a objevy. Pár zapomenutých autorů je tedy nalezených mnou, ale tím bych se moc neprsil. Spíš šlo o zpřístupňování fondů, opravy v citacích jmen a názvů sbírek a časopisů, vročení. Prostě taková nimravá knihovničina, v tom nejlepším slova smyslu práce služebná a pomocná. Baví mě a je to pro mne svým způsobem dobrodružství, takhle něco spojovat, propojovat, objevovat, tahat to z nicoty. Tím, že jsem pomáhal objevovat ty zapomenuté, jako bych zachraňoval zároveň sám sebe pro teď a snad i pro potom.
Ivan Wernisch je pro tebe osoba významná. À propos, odkdy se znáte?
S Ivanem se osobně znám z první půlky 90. let, předtím jsem ale znal jeho texty, hlavně ty z Hovězí porážky od Plastiků a dostal se mi do rukou i nějaký výbor z Poezie mimo domov. Dohromady nás dal až Bohdan Chlíbec, tehdy můj spolupracovník z Klementina a kamarád Ivanova syna Michala (Ewalda Murrera). Michal editoval tu naši první samizdatovou společnou věc a jeho máma Helena do ní udělala ilustraci. Společně jsme dali dohromady ještě dvě čísla sborníku RUNA. Autory byli převážně lidi z Klementina a kamarádi. Ivan mě znal z těchto aktivit, a když začal dělat v Literárkách, tak mě po Bohdanovi několikrát zval, ať něco přinesu. Já byl, a vlastně jsem pořád, velkej stydlín, a tak mi to trvalo tři roky… Tehdy už jsem naplno psal téměř denně záznamy a básničky. Konečně jsem tedy vzal jeden dva sešity a šel za Ivanem do redakce. Tam jsi nejspíš seděl ty s Hiršalem, nebo to možná bylo jindy, ale seděli jste tam tak často, že to mohlo být i tehdy. No a Ivan mi uveřejnil hned stránku. Potom jsme zašli i na pivo, a když v Literárkách skončil a začal dělat ve Ztichlé klice, tak se to kamarádství, dnes už se tomu tak dá říkat, prohloubilo.
Kromě kamarádství je tady další záležitost, v tuzemských poměrech málo obvyklá, aby si básník neuspořádával sbírku sám. Ty jsi to svěřil právě Wernischovi. Proč?
Zpočátku to byla asi nesebedůvěra, později jsem si začal říkat, že když to přečte a sestaví někdo jiný, bude to čitelnější i pro další lidi. Moje sbírky ale nesestavoval jenom Wernisch. Mé baroko sestavil Zbyněk Hejda, Krev můry Martin Pluháček, Zarakvití Jaroslav Šulc, Pohyb pochyb Roman Polák, básně do Pětipěstí si vybral výtvarník Miloslav Hlaváček a u Zabít se tiše byli sestavovatelé dva, Jiří Flajšman a Michal Kosák.
Jestli jsem prve použil termín záležitost málo obvyklá, teď to opravuju na unikátní. To je koncept jako hrom a snad u literárních historiků dojde docenění. Unikátní jsou i samotné už zmíněné sešity, alespoň podle svědectví lidí, kterým jsi udělil privilegium je vidět.
Na sešitech není nic tajuplného. Začal jsem psát takové zápisníčky na vojně, což bylo v letech 1980–1982, abych tam z toho nezcvoknul. Vrátil jsem se k nim v roce 1992 a vydrželo mi to dodnes. Sem tam do nich něco přikreslím, nebo si načrtnu nápad na řezbu, vlepím citát, útržek pozvánky, jízdenku atd., prostě jak jde čas. Už to ale dělám z jiných příčin než tehdy na vojně, dělám to, abych se tak říkajíc ukotvil. Doba se zlomila, kamarádi rozeběhli, aby dohonili, co zameškali, a já jsem se víc obrátil do sebe, asi proto, že jsem si tak nějak zbyl. Věci neopravuju, jenom když vybírám do knížky, je potřeba občas něco spojit, vypustit.
Tvůj způsob psaní je zajímavý i po ryze technické stránce. Říkal jsi, že ráno vstáváš ukrutně brzy a píšeš v práci, dokud je Klementinum ještě liduprázdné. Pořád to trvá?
Vstávám opravdu brzo, cca ve čtyři hodiny. Souvisí to s tím, odkud jsem: ze statku. Tam se prostě musí brzičko kvůli zvířatům a krmení. Jsem tak navyklej, akorát dřív jsem k tomu dokázal i ponocovat. Do hospod ale chodím, ne že ne. Nemám ovšem to, co míval Hrabal – potěšení z hovorů lidí, protože, když už začnu poslouchat, musím rychle pryč, neboť z toho naskakuje spíš zoufalství anebo přesdržka. Za studií na střední škole to byla Malá Strana, než tam posléze vlasatci na pivo nesměli. Jeden čas jsem jezdil hodně na Hanspaulku, a samozřejmě doma hospoda U Přístavu. Tebe ale asi zajímá spíš současnost, než výčet, kam všude jsem rád chodil. Prostě líbí se mi hospody jako dřevník na Branickém vlakovém nádraží. Jsou to ty hospody právě na začátek nebo na konec výletu, nebo jenom procházky, a že každá cesta na Zbraslav je vlastně takovým výletem. Urazit v terénu 15–20 km pěšky, víc nemá cenu; nejraději sám. To pak verše naskakujou! A do takový pátý desítky se dá ještě psát. Do Klementina musím naopak soustředěnej a nestahanej, ale brzo! Ne kvůli nějaké mystice prostoru, kvůli zklidnění, dočištění. Zrovna tak můžu procházet průmyslově zničenou krajinou a nemít z toho ekologickou depresi, naopak se potěšit z každého bodláku nebo kopřivy, z lopuchu se slimákem.
Jedné ze sbírek jsi dal název Zarakvití. Říkal jsi mi mockrát, co znamená, ale pokaždé to zapomenu.
Zarakvení je otrocký překlad z němčiny, v Rakousko-Uherském vojenském řádu byl oddíl, který se nazýval Zarakvení a pojednával o zacházení a následné přepravě padlého vojáka z bojiště na pohřebiště. A já, protože jsem milovník barokních složenin vycházejících z němčiny, jako Smrtohnát, Smrtholka, tak jsem to prostě použil, ale změkčil jsem „e“ na „i“, čímž pádem tam zůstala rakev a nově se objevilo vytí či kvílení, ale také obyčejné kvítí. To už prosím vzniklo nevědomky, prvotní bylo to změkčení, ten nový zvuk.
Tvoje básně jsou temné, jako víko od rakve.
No, říká se to. Prostě mám takový životní pocit. Možná je to zapříčiněné tím, že jsem začal psát v době, kdy se všude jásalo a hopkalo a já jsem na tíživé otázky hledal odpovědi u tíživejch filozofů a zamiloval si pak až hloubky baroka. Bude v tom asi i něco z rodiny, kde byly sebevraždy a alkoholismus, tíha, že všechno rodičům sebrali. Nevím. Všude se dá křepčit a šklebit, ale na jásání ve mně místa jednoduše není, to nechávám jiným. Přesto si myslím, že kdyby mě úplně spolkla marnost, tak toho tolik nevychrlím, nevyřežu. Říkám tomu realismus – ať se kritici nedožerou, můžeme tomu říkat realismus Salavův.
Napadá mě, že se na tom tíživém životním pocitu muselo notně podepsat i tvoje mládí. Kdysi jsme spolu kráčeli nocí z Dobešky k Andělu na první ranní metro a přitom jsme přetřásli kde co, jak jsi pobýval v mládí v léčebně a žes tehdy málem zemřel.
Do devíti let jsem byl víc v nemocnici, než doma. Vyvrcholilo to tracheostomií, což je laicky řečeno díra do krku a plechový slavík, abych se nezadusil hnisem. Pak pobyt v rakovinovém baráku na Karlově, kde staří chlapi kolem mne chodili kouřit tak, že si cigaretu zastrčili přímo do slavíka a s rukama v kapsách se na sebe smáli. Na mne byli velice hodní, byl jsem tam jediné dítě. Při návratech domů se hodně četlo, babička mi předčítala Biblický dějepis pro rakouské obecní školy, už tehdy jsem prožíval ty nádherně kruté příběhy ze Starého zákona. Pohádky Boženy Němcové, kde v ilustracích byl Smrťák, prostě nádherný kostlivec. Taky jsem začal sám od sebe intenzivně kreslit a to mě dovedlo až ke střední výtvarné škole. Tehdy jsem se psát ani nepokoušel, to všechno bylo tak silný, že tomu se konkurovat nedalo, jenom barvama, ale to tuším až teď. Myslím, z vlastní zkušenosti, že dítě se z blízkosti Smrti tak neposírá.
Máš na závěr něco, na co mne nenapadlo se tě zeptat?
Měl bych dvě věty, jsou z knihy Stanislawa Przybyszewského Silný člověk: „A co je mi po tom, že všechno to, co píši, nad čím trávím celé noci, nemá žádné ceny. Vím až příliš dobře, že všechno to je naprosto šílené blouznění, že nikdo není s to, aby celé té matlanici porozuměl.“
Sbírku V honitbě boží si vydal Miroslav Salava vlastním nákladem k padesátinám v počtu dvakrát padesát číslovaných a podepsaných výtisků. Je určena pro přátele a do distribuce se vůbec nedostala, proto jsme z ní za rozhovor zařadili několik básní.
* * *
Vymaluji pokoj křídou
Že tu nebyli? No tak přijdou!
Rozlezou se po nábytku
Nadají mi do dobytků
Zalezou si do cukřenek
Vykálejí do peřin
Vyhltají oči mřenek
Věřím já tomu nebo nevěřím?
* * *
Chlap pláče nahoře i dole
Nedopalky se procházejí stolem
Někam hledíme a pijeme
Umíráme? Tedy žijeme!
Po zemi k nám jiný chlap se plazí
V Pekle nám vysvětlí zač mohou sebevrazi
* * *
V boží honitbě
Pěkná jsem svině
Dvakrát za život na ni vlez
Pes
A teď už jen štěká chrochtá kvičí…
Snaha veškerá v píči
* * *
Vraž si svou vraždu někam!
Vem si ji třeba za ženu
Z nohy přešlápni si v další nohu
A zašeptej k Bohu: Ještě mohu?
* * *
Den boží urputný a celý
Šel jsem do Compostely
Teď však kdy už svítá
Nová jen hospoda mne vítá
Ale že jsem chtěl a zřel směr
Na cestě padl přestože měl na výběr
* * *
Do očí noci cvoci
Vrážejí špendlíky
Sviňáčci zlí a předivocí
Na kliky věší jedlíky
Všech jedovatých slin
Když již jen stín
Vyplňuje stařeny
Chcíplý šerý klín
* * *
Když se vrátil domů z funusu
Našel se ležet v ubrusu
A to byl jeho další smutný okamžik
Který tak snadno nepřežvýk
Byla to ostuda nová či jen tragedie?
Roztrhl ubrus a s hrůzou zjistil, že ještě žije
* * *
Přibij mne ke dnu Pane pevně
Ať nevyjdu z bytí levně!