Polská autorka Joanna Rzyska na Baolétě v Táboře v září 2023 vzpomínala na to, jak jí vadilo, když někam přijela a zjistila, že zdejší karneval či jiný festival proběhl před pár dny. Takové události totiž plánovitě vyhledává. A tak vznikla kniha, která umožňuje vyhnout se podobnému zážitku. Sepsala ji „nadšená cestovatelka a milovnice polského folkoru“, také romanistka, tlumočnice a zakladatelka francouzské školky a školy ve Varšavě. Patnáct let se podílela na činnosti nakladatelství Dwie Siostry. Z toho všeho vyplývá, že se soustředěním zájmu na polský foklor to nebude tak horké. Autorka totiž zjevně navštěvuje radostné akce podle klíče vyjádřeného titulem knihy.
Ta je zdánlivě určená dětem, ve skutečnosti poslouží spíš pro společné čtení více generací. A nejen čtení, také prohlížení. Každému svátku je totiž věnována jedna či dvě dvoustrany velkého formátu. A na nich se odehrává karnevalový rej postav v typických kostýmech. Výtvarné zpracování Agaty Dudek a Małgorzaty Nowak (Acapulco Studio) je přitom vysoce stylizované. Pohrává si s různými kombinacemi barev. Děj této obrazové knihy se navíc rozehrává prostřednictvím gagů, situačních i jazykových. Pokud pes účastnící se bulharského svátku Surva v reji masek pronáší „Nemám rád tlačenice“, je to zároveň vtip i trefné vystižení pocitů mnoha návštěvníků festivalů. Všechny svátky světa jsou výkladové i příběhové.
Záběr je přitom světový a nepředsudečný – od zmíněného Bulharska přes Itálii a dál. U pověstného benátského karnevalu se čtenář například dozví, jaká jména mají různé typy benátských masek, které dosud registroval, ale vlastně nerozlišoval. Pokračuje se přes Kolumbii s fiestou v Branquille do Irska. A i čtenář, který se Dne svatého Patrika někdy účastnil, možná užasne nad množstvím příležitostí, jak vnést zelenou barvu do veřejného života. Svátek v Pobřeží slonoviny věnovaný sklizni hlíz jamu sousedí se španělským Svatým týdnem s jeho kajícníky ve špičatých kápích a se sochami svatých nošených při procesích. Autorka nediferencuje podle vyznání nebo příležitosti, v souhrnu tak vznikl přehled lidské touhy bavit se, a to pospolu. Pro českého čtenáře bude možná zvlášť zajímavé polské Mokré čili Velikonoční pondělí, s tradicí polévání namísto pomlázky (což se objevuje i u nás). A jede se dál, do Japonska, s detailně popsanými festivalovými pochoutkami. Severoamerický indiánský festival Pohow se objevuje ve své současné podobě, včetně komise, která hodnotí jednotlivá taneční vystoupení. Českou republiku zastupuje Jízda králů, která znovu míchá starodávnost tradovaného obřadu s přízemními poznámkami účastníků: „Cítím knedlíky“.
Následuje mimo jiné hinduistický svátek Kumbhaméla se sedmdesáti až sto milony účastníků, festival obřích figurín ve Francii a soutěže lukostřelců v Mongolsku. Židovský Sukot, mexický Den mrtvých… a čtenář v pestrém víru stylizovaných postaviček, symbolických činností, masek a typických jídel možná pocítí svého druhu závrať. A zároveň tak trochu úlevu, protože jestli je něco univerzální, je to zřejmě lidská touha po sdílené zábavě.
Pro čtenáře UNI možná bude chybět nejčastější „svátek světa“, který zřejmě navštívili, což je hudební festival. Výzvou právě pro ně by mohlo být pátrání, v čem všem se světové svátky takovému hudebnímu festivalu, třeba tomu v Boskovicích, podobají. Těch shod by byla celá řada. Od přesného termínu několika dnů v roce přes festivalové odění, typické aktivity, festivalová jídla a vůbec všemožnou konzumaci. V první řadě hudby, která řadu svátků provází. „Konzumace“ asi není to pravé slovo, protože účastník svátků stejně jako hudebního festivalu se snaží překročit hranici všednosti a najít jinou životní dimenzi. Českému dospělému čtenáři bude možná titul knihy tak trochu splývat se Seifertovými Všemi krásami světa, což nakonec nebude náhodná podoba. Pro dětského čtenáře může kniha posloužit jako úvod do festivalového způsobu života, který pak zažije s rodiči… třeba právě v Boskovicích.