Vzpomínky smutné jako mrtvé věci

„Rubato“ je v hudbě „neklidně, s měnícím se tempem“. Existují ale i mimohudební užití termínu. O jedno se stará od roku 2010 pražské nakladatelství, které provozuje Petr Janus (profilový rozhovor přineslo Uni 2/2012). Už první tituly byly slibné: Jean Cocteau, Henri Michaux, Peter Handke, Gisèle Prassinos, Neviditelný výbor. Ve zkratce různé proudy avantgardy desátých až třicátých let minulého století plus jejich průběžné aktualizace a pokračování. Nejnověji přibyli třeba Guillaume Apollinaire (Zahnívající čaroděj), Maurice Blanchot (Temný Tomáš), antologie textů Wiener Gruppe nebo pseudonymy maskovaná dvojice S. d. Ch. plus Roman Rops-Tůma (Náš svět čili Atlas kapitalismu). Na letošní rok, který patří stému výročí narození dada, pak nakladatel anoncuje hned třikrát Huga Balla (Fantasta Tenderenda, Flametti aneb O dandysmu chudých a Únik z času) a jednou Hanse Richtera (Dada: umění a antiumění). Nic z toho ale zatím není venku.
vzpominkyNicméně jsou k mání jiné kusy. Vysoké hodnocení si zaslouží Rubato za překlady Édouarda Levého (1965–2007). Zatím vyšly dva tituly, Autoportrét (2014) a Sebevražda (2015); na letošek jsou v plánu Díla. Levé je objev. Na to, že zemřel v pouhých dvaačtyřiceti letech, zasáhl výrazně jak do literatury, tak do výtvarného umění. V obou směrech byl autodidakt; v Paříži vystudoval na obdobě pražské VŠE. Začínal s abstrakcí. V roce 1995 si otevřel oči několikaměsíčním pobytem v Indii. Od konce devadesátých let se věnoval barevné fotografii. V roce 2002 vydal první ze svých čtyř knih. Jeho fotografické práce mají výrazný konceptuální nápad, ale i vtip. Třeba cyklus Pornografie (2002), záběry oblečených lidí v pozicích z pornofilmů. Levého spisovatelské angažmá jde ale ještě dál – přes dílo rovnou k vlastnímu životu.
Sebevraždu (originál 2007, překlad do češtiny Sára Vybíralová) napsal Levé jako žalozpěv za smrt přítele z dětství. Text je v duformě. Oslovování mrtvého tu funguje maximálně silně. Před čtenářem nevyvstává plošný obraz, ale rovnou 3-D animace. Mrtvý žije, chová se, jedná. Ačkoli motiv titulního rozhodnutí není rozepsaný explicitně, je jím zřejmě pocit, který sdílel Camusův Meursault v Cizinci. Život jako soubor nudných, stereotypizovaných úkonů, které se dějí vně hlavního hrdiny. Psychofarmaka nezabrala, místo cesty na tenisový mač padl výstřel. Levé je mistr jasných, čistých, rázně rytmizovaných vět. A básník k tomu. Po mrtvém se prý našel rukopis sbírky poezie. Sugestivní trojverší psaná jako osobnostní bilance v duchu buddhistické meditace („Štěstí mi předchází / Smutek mě následuje / Smrt mě očekává“).
V Autoportrétu (originál 2005, překlad Veronika Matiášková) Levé některými větami tuto sbírku předjímá („Jezera mě přitahují, moře odpuzují, rybník je mi lhostejný“). Text je v ichformě. Každá věta stojí sama za sebe; nekomunikuje ani s tou, která předchází, ani s tou, která následuje („Píšu fragmenty“). Zřetelnou inspirací byla autorovi experimentální literatura, zejména díla Georgese Pereka, napsaná v součinnosti umění a vědy, básně a matematiky. Ale i literatura s důrazem na absurdní notu, třeba patafyzika nebo dada („Můj život se nepodobá kladivu“). Plus literatura existencialismu („Moje vzpomínky, dobré nebo špatné, jsou smutné jako mrtvé věci“). A možná i zkušenost s výtvarným uměním, s viděním kubismu a pointilismu. Pohromadě to pak všechno drží ponorná řeka neurózy. Levé se svěřuje mimo jiné, u kolika psychologů, psychoterapeutů a psychoanalytiků se za života léčil. Deset dní po odevzdání rukopisu Sebevraždy pak sám jednu spáchal.

„Rubato“ je v hudbě „neklidně, s měnícím . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář