Wanda Heinrichová se narodila roku 1968. Překládá z němčiny, např. Durs Grünbein: Lekce lební báze, výbor z poezie (Opus, 2008). V roce 2011 jí vyšla básnická sbírka Nalomenou (Literární salon). Spolu s Ivanem Wernischem byla editorkou antologie Nejlepší české básně 2013 (Host).
FONDAMENTE NUOVE
Ospedale se zamřížovanými okny nad vodou. Plovou zde ztrouchnivělé trámy, záhadné tkaniny, špína i nafouklé zvířecí mrtvoly, jež se zvolna otáčejí a převracejí. Kousek dál na východ kotví bagrovací loď. Je slyšet vrzání lan a výtahových řetězů, rytmické volání dělníků. Jako by raněný neustále volal o pomoc.
Franz Werfel: Verdi. Román opery
FONDAMENTE NUOVE
to bylo tenkrát pokaždé
buďto brzo nebo bídně
ale tady ne tady mi dopřáno nebude
špitál ne ani cmiter naproti
takový přepych
u baru lodníci čuměli na televizi
jeden mančaft prohrával druhý vyhrával
číšnice otřela stůl smrdutým hadrem
tady mi dopřáno nebude
takový přepych
fondamente nuove
a zdi v místech bez fasád
tady se drolí cihly
takový přepych
tady se nezůstává
fondamente nuove
vystřihnu si z papíru
potáhnu je na provázku
zlíchovskou ulicí
a narazím-li na louži
ó to bude krásné
téměř jako tam
VÝVOJ
1
krmelec plný sena
to ještě vím
ve sněhu dlouhé tenké nohy
přešlapovala jsem ze čtyř na libovolné tři
lesk očí v očích plno sena
to bylo dobré
nastražené uši
ticho
uši stále rostou
co všechno já slyším!
a babičko proč máš tak velké uši?
nikdo se neptá
ještě jsem babička nebo už vlk?
jsem samé ucho samé oko
vlk s vlhkým pohledem vlk po vykuchání
v břiše kamení tolik kamení
a ta žízeň!
les bludů naděje
umírá poslední
v hlavě se třese rosol
rosol místo sena
2
jdu v rosolu se pomalu otáčí
hrací kostka
jedna dvě tři
čtyři pět šest
a znova
jaké číslo si přeju?
slunce svítí
na puntíky
jeden dva
kostka cinknutá mědí
Venus is van koper
de andere zijn goedkoper
živila se medem z obrovských sklenic
medem s naloženým česnekem
říkali jí slečno žádný muž se jí nedotkl
přenášela v krámě štosy látek nebo koberců
vybavuji si její nasládlou čpavou stopu
byla jsem dítě babička se k ní chovala jako ke služce
ke mně se slečna skláněla brala mě na klín smála se
zlato jí v ústech svítilo červeně
kde jinde by se ve mně vzala měď
VRAŽDA v průchodu
kde už splynuly noci a dny
kde pachy ladí s šerem
vlhké zdi s teplotou skrání a čepele
vražda jako dovršení harmonie
zákon kadence
ach staré umění
jenže v lese!
jahody na mýtině
červené slunce přes zavřená víčka
zavaž mi oči miláčku a roztoč mě!
je mi tak hezky tak strašně
jsem opět mrtvá, nebo ne?
to já sám nevím
ale čti nový zákon nezdá se ti
že pravé prokletí je zmrtvýchvstání?
VSTOUPILI DO POKOJE
na zemi rozehraná partie
figurky tmavé a světlé
nevěděla ani jakou má barvu
jestli patří ke hře
sklonil se nad šachovnici
dívala se na jeho záda
a byla úplně klidná
táhl figurkou nevěděla kterou
pak se k ní otočil
hodinky mrzly u škopku s ledem
řekli si teď by se měl zastavit čas
nevěděli že plyne pozpátku
k čirému hlenu
v němž není nic v němž se válel bůh
než dostal ten šílený nápad
však víte jen se rozhlédněte