Z Honzíkovy knihovničky

Zkusme se na bohatou tvorbu Johna Zorna podívat z poněkud neobvyklého úhlu – totiž na Zorna coby čtenáře. A dodejme předem, že čtenáře nejen úctyhodně znalého, ale také rafinovaného a vybíravého.

 

Aniž bychom Johnu Zornovi nakukovali z požárního žebříku do bytu, stačí se podívat na názvy mnoha jeho alb, aby se slova z úvodu potvrdila. Ne vždy totiž narazíme u muzikantů na nějaké větší čtenářské, řekněme, dovednosti. Ovšem nečekejte nějaké muzikologické rozbory, ale spíše pohled na literární pozadí Zornových alb. Pozadí velmi zajímavé…

 

 

Začněme autorem z nejmilejších, tedy Williamem S. Burroughsem, který by, mimochodem, 5. února oslavil 105. narozeniny. Burroughs má mezi gramotnějšími hudebníky status ikony, stačí připomenout rockovou kapelu Soft Machine, pojmenovanou podle jednoho z Burroughsových románů (pod názvem Hebká mašinka jej nedávno vydalo Argo) či Steely Dan, nazvané dle věhlasného vibrátoru z románu Nahý oběd. Na Burroughse se odvolávali či s ním spolupracovali například David Bowie, Sonic Youth, Patti Smith či R.E.M., Tom Waits, Lou Reed, John Cale, Throbbing Gristle a mnozí další, Ornette Coleman se podílel na hudbě k filmové verzi Nahého oběda, Burroughsovými (a dalšími beatnickými) texty se na albuThe Beat Suite inspiroval Steve Lacy, a tak bychom mohli pokračovat. Vraťme se ale k Johnu Zornovi – název jeho alba Interzone (2010) je inspirován místem, figurujícím v Nahém obědě (ale i jinde), místem, „kde se neznámá minulost setkává ve vibrujícím nezvučném šumu se vznikající budoucností,“ v němž „prostor jako by se chvěl a vibroval pohybem. Krev i duch mnoha ras, černochů, Polynésanů, horských Mongolů, pouštních nomádů, Indů, mnohonářečních obyvatel Blízkého Východu a Indiánů – rasy ještě nepoznané a nezrozené, dosud neuskutečněné kombinace, to vše vám prochází tělem.“ Místem, nad nímž „se vznáší vůně kuchyní všech zemí světa, opar opia a hašiše, pryskyřičně rudý kouř z yage, vůně džungle a slané vody, zahnívající řeky a vysušených výkalů, potu a genitálií.“ Místem, jež je „zachvacováno epidemiemi násilí a nezaopatřené mrtvoly požírají na ulicích supové. Albíni mžourají do slunce. Chlapci sedí na stromech a lenivě onanují. Lidé, stravováni neznámými chorobami, pozorují kolemjdoucí zlýma protřelýma očima.“

Ovšem hlavně, a toho bychom si měli všimnout, zde znějí „vysokohorské flétny, jazz a bebop, jednostrunné mongolské nástroje, cikánské xylofony, africké bubny, arabské dudy…“ A také „počáteční takty East St. Louis Toodle-Oo… někdy hlasité a jasné, hned zase nezřetelné a přerušované, jako hudba na větrné ulici…“ A přesně taková je i Zornova hudba, beroucí odevšad a řídící se pouze umělcovou vizí.

Ještě jedno je nutné zmínit, to ve vztahu k již zmíněným přeskokům, kolážovitosti – i zde se nechává Zorn, a také to přiznává, inspirovat Burroughsovými experimenty se střihy, cut-ups. Není zde místo na bližší vysvětlení, čtenáře odkazujeme na doslov k Burroughsovu Nahému obědu či k již zmíněné Hebké mašince (přičemž další dva „střihové“ romány, Nova ExpressLístek, který explodoval, mají v českém překladu vyjít co nevidět).

Vše zmíněné platí i pro další dvě Zornova alba, a sice Nova Express (2011), kompozičně inspirované výše uvedeným románem, hlavně tedy revoluční technikou střihů, kterou aplikoval již v projektu Naked City. Trilogii Burroughsovými texty a střihy ovlivněných alb završuje deska Dreamachines (2013), jejíž název odkazuje na přístroj, navržený Buroughsovým přítelem, malířem Brionem Gysinem (mimochodem, právě on seznámil Briana Jonese s hudbou arabských Mistrů hudebníků z Jajouky) a navozující sensorické halucinace ne nepodobné psychedelickým stavům. Zároveň názvy skladeb odkazují jak na Burroughsovy knihy (The Wild BoysThe Third Mind), tak na reálie z jeho a Gysinova života (Git-le-Coeur či 1001 Nights In Marrakech).

Za zmínku jistě stojí ještě další album, a sice The Interpretation of Dreams (2017), inspirované „surrealismem Luise Buñuela a psychotropickým snovým světem Williama Burroughse.“

 

V souvislosti se surrealismem najdeme v Zornově diskografii zajímavý počin, a sice album The Urmuz Epigrams (2018) – zde Zorn odkazuje na tvorbu zapomenutého rumunského literáta Urmuze (1883–1923), občanským jménem Dimitrie Dim. Ionescu-Buzeu, autora zajímavého osudu, ještě však zajímavějšího díla – souběžníka italských futuristů, jenž ve svém pozdějším díle inspiroval mj. Tristana Tzaru a je tak označován za předchůdce dadaistů, ale i surrealistů, v souvislosti s Urmuzem bývají přitom zmiňováni Franz Kafka, Alfred Jarry, Lewis Carroll, Daniil Charms, Stanisław Ignacy Witkiewicz – znáte-li je, promítněte si je všechny v duchu. Zajímavá parta, že? A třeba zmínit ještě jeden aspekt Urmuzovy tvorby: všudypřítomnou absurditu, jež z něj činí i předchůdce absurdního dramatu. Ostatně, již jsme zmínili Charmse…

 

V souvislosti s Urmuzem bývá zmiňován i polský prozaik židovského původu Bruno Schulz (1892–1942), jehož povídky a novely, naštěstí vydané i česky v několika edicích, mísí tóny známé od Kafky s prvky surrealismu a značné snovosti, některé v duchu přímo vyvolávají Chagallovy obrazy. Není tedy divu, že Bruno Schulz oslovil i čtenáře Johna Zorna, výsledkem pak je vynikající album The Cracow Klezmer Band Plays John Zorn Sanatorium Under the Sign of the Hourglass: The Tribute to Bruno Schultz (2005). Promiňme saxofonistovi chybně uvedené jméno poctěného, ono „sanatorium“ je v češtině známé jako Sanatorium na věčnosti (a mimochodem, v roce 1973 bylo i zfilmováno), v novele samé pak najdeme tresť Schulzovy poetiky.

 

 

 

 

Kavárenský surrealismus? Ne, cesta!

Pokud jde o již zmíněný surrealismus, i zde projevuje Zorn vytříbený cit pro podstatné – albem Mount Analogue (2012) se neodvolává na papeže André Bretona a jeho kohortu, ale skládá poctu René Daumalovi (1908–1944), básníku, mysliteli a zakladateli skupiny Le Grand Jeu, Vysoká hra, stojící v opozici k Bretonově surrealistické skupině a na jejíž činnosti se mimo jiné podíleli i Richard Weiner a Josef Šíma (proč neupozornit na aktuální výstavu Josef Šíma – Cesta k Vysoké hře, jež probíhá do konce července v pražské Valdštejnské jízárně). Daumal ve své bohužel nedokončené próze Hora analogie popsal duchovní pouť, „symbolická autentická dobrodružství v neeuklidovském horolezectví“, a stejně jako ve svých básních i v životě se snažil prolomit stěnu kolem nás, „prorvat se na druhou stranu“, máme-li si vypůjčit slova Jima Morrisona. „Vysoká hra je nenapravitelná; hraje se jen jednou. Chceme ji hrát v každém okamžiku svého života. Hraje se na ,kdo ztrácí, vyhráváʻ. Protože jde o to, ztratit sebe. Chceme vyhrát. Je tedy Vysoká hra hazardem, hrou náhody, tedy obratnosti, nebo lépe ,milostiʻ: milosti boží z milosti gesta […] Postoj: je třeba se uvést do stavu naprosté vnímavosti, a tedy být čistý, vytvořit v sobě prázdno…,“ napsal Daumal. A můžeme ještě uvést část jeho básně Kůže přízraku: „Vláčím svou naději a pytel hřebíků, / vláčím svou naději uškrcenou u tvých nohou, / ty, jenž ještě nejsi, / a já, jenž nejsem už. […] A teď jsem shodil všechnu hnilobu / a celý bílý kráčím v tobě, / má nová kůže přízraku / se chvěje už v tvém vzduchu.“

Jak vidíme, Zornova knihovnička je vskutku vybraná! A koho snad René Daumal zaujal, může sáhnout jak po třech svazích, jež nakladatelství Malvern Vysoké hře věnovalo, či po Daumalových básních a esejích, tak po díle Daumalova druha Rogera Gilbert-Lecomta. Vše dostupné v češtině… Mimochodem, Daumala na svém albu Banga (2012) zmiňuje i další vášnivá čtenářka, Patti Smith. A ještě jeden tip: v průvodním slově píše Zorn též o mysliteli G. I. Gurdžijevovi.

 

Se surrealismem měl v jeho počátcích, ještě než začal jeho nespoutaný intelekt Bretonovi překážet, společnou cestu dramatik, herec, básník, esejista a výtvarník Antonin Artaud (1896–1948), člověk hnaný svými idejemi a štvaný okolím, básník, uvězněný na devět let do blázince, umělec, o němž, poté, co byl odtud propuštěn, André Gide řekl: „Viděli jsme před sebou zuboženého muže, člověka bohem neuvěřitelně zkoušeného, který k nám mluvil jakoby z okraje hluboké propasti, z prahu tajemné jeskyně, kde nemůže obstát nic všedního…“ Právě extrémní nasazení, až za hranice fiyzického, hlavně ale psychického zničení, nejspíš oslovily Zorna, výsledkem pak bylo album Music and its Double (2012), parafrázující v názvu Artaudovu zásadní teatrologickou esej Divadlo a jeho dvojenec.

Artaud byl jasným členem družiny básníků, vidících nejen za slova, ale i za svět jako takový, druženec Rimbaudův, Blakeův či Daumalův, to abychom uvedli ty básníky, o nichž bylo či bude pojednáno, visionář par excellence. Pár ukázek? Proč ne, tak například v textu Kovárna sil (1926) čteme: „Ten příval, ten hnus, ty řemeny, v tomhle začíná Oheň. Oheň jazyků, Oheň spletený do vrkočů jazyků ve třpytu země, která se rozevírá jako těhotné břicho s vnitřnostmi z medu a cukru. To měkké břicho zívá svou nestydatou ranou, avšak oheň zívá navíc pokroucenými žhavými jazyky, jež mají na koncích průduchy jakoby od žízně. Ten oheň zkroucený jako mraky v průzračné vodě, po stranách světlo vyznačující řád a řasy. A všude kolem rozestupující se země, vystavující svá vyprahlá tajemství…“ A v textu Je prostřeno (1926) vyzývá: „Opusťte jeskyně bytí. Pojďte. Duch vane ven ze sebe sama. Nastal čas opustit své domovy. Poddejte se Svrchované Mysli. V kořenech ducha stojí Zázračno…“

 

Antonin Artaud musel Zornovi konvenovat i coby tvůrce fónické poezie, v v únoru 1947 totiž natočil pro francouzský rozhlas svou kompozici Skoncovat s Božím soudem (Pour en Finir avec le Jugement de dieu), v níž vedle vášnivých slovních obrazů, ale také útoků, použil i divoké party xylofonu a perkusí, vše prokládal výkřiky, nářky a dalšími zvuky. Rozhlas tehdy objednané dílo na příkaz ředitele neodvysílal…

Světa avantgard 20. století se Zorn dotkl i na albu Duras: Duchamp (1997), věnovanému spisovatelce Marguerite Durasové (1914–1996 ), známé i u nás, a výtvarníkovi a také spisovateli Marcelu Duchampovi (1887–1968). Ano, to je ten pán, co v roce 1913 šokoval New York obrazem Akt sestupující ze schodů, poté vystavil pisoár, a též přimaloval knír Mona Lise, ovšem stejně neortodoxní a provokující jsou jeho literární kousky.

 

Šílenství na řadu způsobů

Albem 49 Acts of Unspeakable Depravity in the Abominable Life and Times of Gilles de Rais (2016) se Zorn hlásí k dílu Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907 ), autora „bible dekadence“, románu Naruby, hlavně ale ve své době šokujícího románu Tam dole, jehož hlavní hrdina nezná jediného tabu, knihy, již F. X. Šalda označil za „pandeamonium lidské perversity“ – zajímavé přitom je, jak Zorn převedl šíleného de Raise a jeho kruté skutky do vášnivého jazyka funku, jazzu, blues, metalu a soudobé klasiky.

Mluvíme-li o šílenství, jistě mu nebyla daleko řada postav amerického mistra hororu H. P. Lovecrafta (1890–1937), a koneckonců, sám autor také zrovna nevynikal normalitou. Tvůrce mýtu Cthulhu a dalších fantazijních reálií ve svých prózách často popisoval nepředstavitelné mimozemské organismy či hrozivé tvory z temných dob dávno před dávnověkem, vynořující se v našem světě a přinášející, jak jinak, zkázu. A také šílenství… S ním se setkáváme i v delší povídce V horách šílenství, popisující katastrofální expedici do hlubin Antarktidy, jež za horami Šílenství, vyššími než Himaláje, nachází pozůstatky pradávné civilizace, zničené krutými protivníky. Dějí se tam šílené věci a vypravěč sám téměř zešílí. Jak Lovecraft ovlivnil Zorna si můžeme poslechnout na albu jeho projektu Electric Masada At the Mountains of Madness (2005). Mimochodem, v 60. letech stejnojmennou píseň nahrála jedna americká psychedelická kapela, která si říkala, inu, H. P. Lovecraft… A Lovecraftův mýtus Cthulhu oslovil například i Metalliku (The Call of Cthulhu).

Švédského dramatika, ale i malíře, alchymistu a okultistu, básníka a filozofa Augusta Strindberga (1849–1912) snad netřeba představovat – v autobiografickém románě Inferno (1912) popsal Strindberg své propadání se do šílenství, provázeného vidinami, ale i paranoidními bludy. Čteme přitom u Strindberga i takovéhle věty: „Co lze vidět? Sama sebe! Ale když spatříš sama sebe, umíráš.“ Poctu Augustu Strindbergovi, předchůdci mnohých experimentů, expresionismu i surrealismu, složil John Zorn se svým projektem Simulacrum na albu Inferno (2015).

Skutečným peklem ovšem prochází hrdina románu Jerzyho Kosinského (1933–1991) Nabarvené ptáče, jehož filmovou adaptaci natočil Václav Marhoul. Putováním chlapce, prchajícího před hrůzami války kdesi na východě Polska a střetávajícího se s tím nejděsivějším a nejkrutějším, čeho je nejen válka, ale i člověk schopen, se inspiroval i John Zorn, a na album The Painted Bird (2016) je nahrál též s projektem Simulacrum.

 

Rimbaudův jedinečný příklad

S vědomím vlastní psychické mimořádnosti se musel konfrontovat i básník z největších, Jean Arthur Rimbaud (1854–1891). Rimbaud, který ze sebe od šestnácti do devatenácti doslova vychrlil to nejlepší, co nám poesie kdy dala, básník, o němž již zmíněný F. X. Šalda napsal: „Čtu-li Iluminace, mám vždycky dojem až fyzický, že tam krápe ze slov krev zcela hmotně, že tam visí cáry masa slovného, které pohodil dravec, jemuž nemohly dát nasycení.“ A prohlásil-li sám Rimbaud, že „Vedle mě jste všichni jenom básníci,“ nebylo to chvástání, ale pravda – on neveršoval, on ne. A napsal-li coby šestnáctiletý v dopise slova „Chci být básníkem a pracuji na tom, abych se stal vidoucím. Jde o to dojít k neznámu…,“ a také: „Je třeba být vidoucím, stát se vidoucím. Básník se stává vidoucím dlouhým, nesmírným a vědomým rozrušováním všech smyslů,“ opět to nebylo plané, kavárenské plácání. Kdepak, ani náhodou!

Může nás tedy jen potěšit, že v Rimbaudovi nalezl potěšení i John Zorn, přičemž názvy skladeb alba Rimbaud (2012) odkazují jak na báseň Opilý koráb či sbírku Iluminace, tak na prózu Sezóna v pekle. Proč si tedy tento neuvěřitelný text, tuto výpověď o duchovní cestě, nepřipomenout! Výpověď, již sám popsal takto:

 

 

„Byl to nejdřív pokus. Zapisoval jsem ticha, noci, zaznamenával jsem nevyjádřitelné. Zachycoval jsem závrati.“ Všimli jste si onoho „zaznamenávání nevyjádřitelného“? Takže vzhůru, čeká nás Sezóna v pekle!

„Pokud si dobře pamatuji, býval můj život kdysi hostinou, na které se otvírala

všechna srdce a kde víno vždy teklo proudem. Jednou večer jsem si posadil Krásu na klín – A zdála se mi hořká – A hanil jsem ji. […]

Dosáhl jsem toho, že se ve mně zhroutila veškerá lidská naděje.

Jako šelma jsem se vrhal bezhlavě na veškerou radost, abych ji zardousil. […]

Přivolal jsem popravčí, abych rozhryzal pažbu jejich pušek, než zahynu.

Přivolal jsem pohromy, abych se udávil pískem a krví. Záhuba mi byla bohem.

Natáhl jsem se do bláta. Osušil se na vzduchu zločinu. A pěkně jsem si zahrával

se šílenstvím.“

Rimbaud moc dobře věděl, o čem píše, vždyť, jak přiznává: „Pozřel jsem pořádný doušek jedu. – Třikrát budiž požehnána rada, které se mi dostalo! – Útroby mi hoří. Síla jedu mi kroutí údy, znetvořuje mě, sráží mne k zemi. Umírám žízní, dusím se, ani křičet nemohu. Je to peklo, věčné utrpení!“

V duchovní cestě ovšem nic není zadarmo, a právě on, Jean Arthur Rimbaud, platil, a zaplatil měrou vrchovatou. Však také píše: „Zahlédl jsem přeměnu v dobro, ve štěstí, ve spásu. Zda mohu popsat to vidění, pekelné povětří nesnáší chvalozpěvy! Byly to milióny kouzelných bytostí, skvělý duchovní koncert, síla a mír, vznešené touhy, co já vím? Vznešené touhy! A je to pořád ještě život! – Zdali je zatracení věčné! Člověk, který se chce poškozovat, je opravdu zatracený, že? Myslím, že jsem v pekle, tedy jsem tam.“

Nakonec, po všech těch zasvěcováních, násilích sama na sobě, přichází poznání, vidění. Satori? Ano, i tak to lze nazvat! A napsal-li v Sezóně v pekle „Odhalím všechna tajemství: náboženská i přírodní, smrt, zrození, budoucnost, minulost, kosmogonii, nicotu. Jsem mistr fantasmagorií,“ svůj slib splnil. Jen je třeba jeho slova správně číst.

A Rimbaud sám? Ten poté, co řekl vše, co měl, co musel, veškerou literaturu, a poezii zvlášť, zavrhl a tvořil poezii jinak, stal se jí. V básni OdjezdIluminací ostatně vše přeznamenává: „Dost už viděl. Vidina číhala ve vzduchu na každém kroku. / Dost už zažil. Hučení měst, večer i za svitu slunce, bezustání. / Dost už poznal. Zastávky života. – Ó všechna ta Hučení, Vidiny! / Odjezd mezi nové zvuky, nová vzrušení!“

 

Krajnostmi k moudrosti

Ani anglický poeta, grafik a malíř William Blake (1757–1827) to neměl za svého života snadné, v lepším případě byl považován za tichého blázna, mluvit však v jeho případě o nějakých psychiatrických diagnózách by bylo naprostým nepochopením a buranstvím. Ano, Blake hovořil o svých vizích, byla to však čistá poezie, ba co více, bylo to skutečné vidění. A tak také psal a tvořil. Ze školy možná známe jeho Zpěvy nevinnostiZpěvy zkušenosti, hlavně báseň Tygr. Blake psal ale i dlouhé básnické skladby, například Milton, Urizen či Vala aneb čtyři Zoy. Stejně jako Snoubení nebe a pekla, z jehož části, nazvané Pekelná přísloví, pochází i známý aforismus, který bychom ostatně mohli vytknout před tvorbu mnoha zde uváděných poetů. „Cesta krajnosti vede do paláce moudrosti.“

Čteme v Blakeovi verše plné vášní, plné obrazů, zároveň však vypovídající o Blakeově cestě, o jeho hledání, jako třeba ve Vale: „Jeho cesta bez konce, však Božská ruka jej vedla, / Neboť dálka, nekonečná & příšernými Požáry zastíněna, / Skalními masami mračně se shlížejícími v propastech, klamně se točila / Kol Jezer ohně v temné hlubině, v ruinách Urizenova světa.“ Anebo ve Snoubení: „Rintrah hřímá & cloumá blesky v obtíženém vzduchu; mraky hladové nad propastí se dmou.“ Není tedy divu, že William Blake oslovoval a stále oslovuje nejen další básníky, odvolával se na něj například Allen Ginsberg, ale i hudebníky – jeho verše zhudebnili například již zmíněný Ginsberg, ale i DG 307, Plastici, Betula Pendula, Jah Wobble či The Fugs, Jerusalem, zhudebněný Hubertem Parrym hráli ELP… Blakem se nechal inspirovat i John Zorn, a to hned na dvou albech: Lambeth—Visions From The Walled Garden Of William Blake nahraném se souborem The Gnostic Trio, a komorním A Vision In Blakelight (2012).

 

Ze školy jistě znáte i dalšího autora, amerického básníka, prozaika a muže mnoha řemesel Walta Whitmana (1819–1892), autora úctyhodného a zcela novátorského díla, především pak obsáhlé sbírky Stébla trávy. To samé si jistě myslel i Zorn, když s kvartetem Nova Express nahrál album On Leaves of Grass (2014). Whitman, milovaný beatniky, ale třeba i Jiřím Kolářem, který jej skvěle celého převedl do češtiny, byl přitom dlouhá desetiletí vědátory trestuhodně opomíjený, příliš je nezajímal, vůbec totiž svou nespoutanou oslavou života, prostého života a prostých radostí, oslavou lidského těla, nezapadal do představ o „vznešené poezii“. Whitman přitom psal i výrazně duchovní, chceme-li, mystické básně. Jistě je tedy pravdou, co o něm řekl Ginsberg: „Whitman je horou příliš ohromnou, aby ji bylo možné celou přehlédnout…“ Věděl to jistě i sám Whitman, však také v závěru své básně Zpěv o mně napsal: „Že si odporuji? / Dobrá, odporuji si / (Jsem obsáhlý, mám v sobě mnohost)“. Mimochodem, 31. května uplyne 200 let od Whitmanova narození…

 

Abychom před koncem trochu zklidnili, můžeme zmínit Zornovo album Filmworks XX – Sholem Aleichem (2008), vydané v rámci jeho řady Film Series. Zorn zde vychází z tvorby ruského židovského autora Šoloma Alejchema (1859–1916), známého i v češtině – Alejchem, píšící rusky, hebrejsky a v jidiš prchl v roce 1905 před pogromy do Ameriky, jeho nejznámějším dílem je asi kniha Tovje vdává dcery, přičemž osudy mlékaře Tovjeho je inspirován i světoznámý muzikál Šumař na střeše. Abychom se ale vrátili k albu, jistě sympatické je, že se zde Zorn vyhnul prvoplánovým odkazům na klezmer…

Závěrem si možná, to abychom potvrdili Zornovu čtenářskou všestrannost, necháme relativně nové album Insurrection (2018) – v něm totiž Zorn pojednal to nejlepší, co ve 20. století přinesla experimentující próza a poezie, přičemž již výčet můžeme brát jako jistý čtenářský tip od jistě zasvěceného milovníka knih. Schválně, kolik z děl správně určíte…

Napsat komentář