Za všechno se platí

Štěpán Málek

vydal autor ve spolupráci s Nakladatelstvím Igor Indruch, 2020

Ještě donedávna platilo, že Štěpán Málek, řečený Makeba, ročník 1966, rovná se N. V. Ú. Čili Nepřichází v úvahu. Než se s touhle původně královéhradeckou punkovou bandou v roce 2019, po dvaatřiceti letech praxe rozkmotřil a ve zlém rozešel. Aby postavil trochu natruc podnik nový, konkurenční už v názvu: !V. V. Ú. Taky tady si Málek ponechal svou vděčně hranou trojroli: frontmana, zpěváka a textaře. Elpíčko sice zatím nerealizovali, ale v mezičase stihnul Štěpán něco jiného – vydat sbírku poezie. Částečně ve vlastní režii, částečně za pomoci „spoluvydavatele“ jménem Igor Indruch. Ta sbírka má trochu povědomý název: Za všechno se platí. Takhle se přece jmenuje poslední deska, co Štěpán nahrál v roce 2018 s N. V. Ú. Takže knížka, která má tak nějak srovnat účty? Uzavřít minulé a otevřít budoucí? Prostě zbilancovat zlomové období kolem autorovy padesátky?

Těch osmdesát stránek básní, proložených černobílou kresbou, je jiných než texty, které psal Málek pro N. V. Ú. Zaprvé: všecko se tady točí kolem autora, lyrický subjekt okupuje čitatele i jmenovatel všech veršů, objektivní realita, ať politika, společnost anebo kultura, prostě ten svět venku, za oknem pro tuhle chvíli neexistuje, básník ho odčaroval. Zadruhé: všecko to vázané veršování je taky na první pohled výrazně křehčí, jemnější, citlivější (někdy navzdory expresivnímu slovníku) – a podstatně chmurnější, nakloněné víc k temnotě než ke světlu, víc ke smrti než k životu. A zatřetí: jsou tady dobře patrné, možná rovnou demonstrativně přiznávané kořeny a příbuznosti; od Františka Gellnera k Jiřímu H. Krchovskému.

Málek psal básně bokem vždycky. Pamatuju si některá zábavná dvojverší z přelomu tisíciletí, napájená z tradice nonsensu a absurdní poezie, od T. R. Fielda po Jana Vodňanského, například: „Copak je to s velbloudem? / Zdá se, že je pod proudem.“ V dřívějších dekádách jel autor na vlně okamžitého tvůrčího elánu, nadšení ze hry, poslední roky pak otvíral spíš skeptické, v jádře existenciální partie, plné samoty, smutku a ztrácení. Život začal básníka zmáhat, fatálně vyčerpávat: „Večery samoty / snažím se užívat, / před sebe, za sebe / příliš se nedívat,“ píše v tom gellnerovském kusu, „Nepálím mosty, / nestavím zeď, / snažím se jenom žít / tady a teď…“

Ne vždycky to ale takhle pěkně básníkovi ladí. Občas ho zradí rytmus, občas mu zaskřípe rým. Občas zrecykluje motiv, občas si až příliš okatě vypůjčí od jiného. Občas mu poezii přidusí fráze, klišé, banalita. Někdy taky zbytný vulgarismus. A pak je tady ještě něco, co poněkud kazí dojem: Málkova sbírka je děsně odbytá. Redakčně i korektorsky. A taky ilustračně a graficky. Není tady jediný text bez chyby, jenom v pár řádcích tiráže jsou hned čtyři hrubky. Kýčovité, banální ilustrace jisté Barbory Tříleté ale zarazí ještě víc: Málek je totiž sám výtvarník. V Hořicích vystudoval na střední škole keramiku a sochu, na královéhradeckém „peďáku“ pak češtinu a výtvarku – a na pražské AVU prošel ateliéry slavných minimalistů a geometrických abstrakcionistů Stanislava Kolíbala, Huga Demartiniho a Jindřicha Zeithammla. A dodnes praktikuje pod hlavičkou třetí verze legendárního Klubu konkretistů. Takže by měl mít pojem víc než solidní.

Už v dějinách českého předrevolučního (a pak samozřejmě i toho porevolučního) punku patřili N. V. Ú. mezi ty kapely, kde stálo za to sledovat vždycky nejen muziku, ale i texty – podobně jako u Znouzectnosti, FPB, Modrých tanků, Požáru mlýna, Betonové zahrady nebo Šanova 1. Bylo tam odjakživa něco víc. Nejen koncertní „fyzika“, ale taky obecnější, závaznější metafyzika, ideová nadstavba, životní pocit v jedné řadě s duchem doby. Revolta v próze i poezii. První sbírka Málkových básní to s odstupem dekád jasně potvrzuje. Potenciál tu je. A jistě i na sbírku číslo dvě – ideálně pod hlavičkou nějakého solidního nakladatele.

Přidat komentář