Zápisky potulného lidopisce z ciziny: Jiří Plocek

Z titulu samého je jasné, čemu věnoval hudebník a publicista Jiří Plocek třetí díl svých Zápisků potulného lidopisce. Nejrozsáhlejší část svazečku zabírá téměř doslovný přepis cestovního deníčku z Itálie, s podtitulem První velká cesta v mém životě (1992). Plocek tehdy strávil, převážně v Miláně a Janově s nějakými dalšími výlety, necelé dva měsíce. Během nich odehrál šest koncertů s tamním špičkovým bluegrassovým kytaristou Beppem Gambettou. Ale aby se mezi koncerty nějak uživil, brigádničil například v restaurátorských a truhlářských dílnách. Což mu umožnilo skutečně „lidopisný“ vhled zatím trochu vyjukaného cizince, ještě nedávno lapeného v chudém a zanedbaném ruském světě za železnou oponou, do života „západní“ společnosti a italských domácností.
Právě tento deník, kde pochopitelně řada informací zastarala a další jsou dnes notoricky známé (např. už není třeba vysvětlovat, co je mozzarella nebo espresso, jak rychle se pro nás stalo samozřejmostí to, o čemž opravdu neměla většina neprivilegovaných vězňů totality ani páru), působí na první pohled jako nejrozvláčnější a nejpřekonanější část knihy. Jenže opravdu jen na první. Mimořádně zajímavý je totiž právě onen dobový pohled. Dojmy z období střetu s „jinou“, tedy vlastně normální realitou. Italský text smysl neztratil, jen ho po více než třech dekádách změnil. Připomínat rozdíl civilizací je zvláště dnes, kdy považujeme demokracii za samozřejmost, docela důležité. Plocek přitom svět, který se nám otevřel po pádu totality, vůbec neidealizoval. Ale právě proto vystihl kontrast nevyhnutelných, ale řešených problémů každé přirozeně se vyvíjející lidské society, s marasmem rigidního „reálného socialismu“, který měl tehdy každý v živé paměti.
Navíc pro Plocka, jak píše, šlo o „cestu v mnoha ohledech klíčovou, iniciační“, tudíž deníček z Itálie nemohl ve svazku chybět. Snad si text akorát zasloužil malou revizi. Konkrétně vynechání věru nepodstatného deníčkového zaznamenávání parazitních informací jako „píšu pozdě večer, před spaním“. I když zase je díky nim text autentický.
Následující cestopisné a samozřejmě lidopisné texty dokumentují, vedle samotných zahraničních zkušeností, také stále se lepšící stylistické schopnosti autora, jenž k muzikantskému kumštu postupně přidával ten publicistický. Postřehy z cesty na WOMEX do Sevilly a přidruženého výletu po Španělsku z roku 2003 ještě poněkud popisně prošumí. Ovšem Obrázky z Kypru (2008) už opravdu baví jako plastické, čtivé vyprávění s poetickými líčeními míst, reálií i pocitů z rozhovorů s místními.
Což platí i pro všechny následující texty s řadou nadčasových momentů. Cestopisný článek z Banátu Druhý dech mizejícího světa? (2009) například hned v úvodu nabídne jeden trefný postřeh. Uvedený v jiném kontextu a s jiným cílem, ale pasující na současnou turistku, kdy ti z „vyspělejších“ zemí objevují odlišnou, jenže na většině míst planety vlastně typickou realitu: „Představuju si, jak by mi bylo, kdyby si mě a mou babičku u krmení krav fotil nějaký cizinec. Kdyby si fotil hnůj uprostřed našeho dvora a suchý záchod.“
Lidopisec ještě z rychlíku, což není výtka, jinak tomu při krátkých cestách nelze, napíše, co viděl a slyšel v roce 2011 na Taiwanu a o rok později v Albánii. Přičemž všechny cesty absolvoval v nějaké souvislosti s muzikou (konference o tradiční hudbě na Taiwanu, cestovní manažer BROLNu během české „kulturně-politické“ výpravy na Kypr) či díky muzikantským kontaktům, což jeho cestopisečky odlišuje od převládajícího typického obsahu cestopisných článků. Rozhodně se vyplatilo lidopiscovy zápisky z cest shrnout do knížky, inspirující čtenáře k vlastnímu putování.