Žďár nad Sázavou, neprojdou!/Výbor z poezie samizdatových básníků

Nakladatelství Moldánky, 2019

„Řádky veršů,/ které byly svatým grálem, válečkem Semtexu a implantátem,/ glejtem, receptem a pověřovací listinou,/ ale především Zlatou bulou sicilskou, privilegiem,/ že nejsou jako tamti oni…“ Opravdu může pro někoho poezie znamenat něco takového? Zdá se to k nevíře. Obzvláště dnes, kdy se poezie často rovná sebestředný ponor do vlastního nitra, od kterého je čtenář v zásadě odháněn. Anebo jde o provokativní proklamaci, působivý slogan a marketingový tah. Dnes, kdy je – nevím, jak mezi básníky, ale mezi českými prozaiky určitě – v módě opovrhovat čtenářem a zaboha nedat najevo nadšení nad jakýmkoli textem.

 

Úvodní verše pocházejí z úvodu ke knize Žďár nad Sázavou, neprojdou!, napsal je Jakub Šofar a otevírají sbírku textů osmi autorů. Spojuje je někdejší bydliště, to, že mnozí z nich se za básníky zase tak úplně nepokládali, a vřelý vztah ke slovu. Což všechno souvisí se skutečností, že jde o verše samizdatové. Šířily se na podomácku vytvořených kopiích, na manuálních opisech vytvořených na psacích strojích. V českomoravském městečku, kam socialistický režim vnesl průmyslovou výrobu a rozvrátil tím původní vztahy (včetně zbourání části starobylého městského centra). „Oni“ jsou samozřejmě komunisté a ti, kdo jim jejich pokrok zobali z ruky.

Těmi autory jsou Standa Kozel, Jan Kobzík, Vít Bohumil Homolka, Radovan Neuwirth, Vladimír Trojánek, Jiří Pavlíček, Zbyněk Pavlíček a Jan Dusík.

Ty básně, texty literární i hudební, jsou ale nepolitické. Tak, jak je možné být nepolitický v režimu, který pokládá za politické úplně všechno. Představují únik, nadechnutí se čerstvého vzduchu – a jako dýchací trubice se používá humor, groteska, ale i věcnost a všednost. Je zajímavé, jak málo autoři těch textů uvažují o sobě. A když už, tak s úšklebkem. Ten ale nezastírá nadšení: „Měli jsme urputnou snahu naslouchat, číst, psát. Sdělit a sdělovat. Já jsem četl jako prorvanej,“ vzpomíná Vít Bohumil Homolka, jeden z autorů sborníku. Zároveň říká, že ta nadšenecká činnost neměla politický podtext – její „pachatelé“ zprvu nevěděli, že samizdat není legální, a neměli ambice měnit stávající pořádky.

Kromě chrlení vlastních a množení cizích textů je spojovaly další věci. Hudba – mnozí z nich působili v místních rockových kapelách. Takže se pohybovali mezi „volnou“ či „závadovou“ mládeží, řečeno slovníkem Státní bezpečnosti – čímž jsou míněni ti, kdo se nenechali spoutat společenskými institucemi režimu. Samozřejmě, zůstat mimo znamenalo ocitnout se na nebezpečné dráze. Jeden z autorů sborníku, Vít Homolka, byl jediným signatářem Charty 77 široko daleko. A v knize je otištěna i část opisu zprávy nadpor. Leoše Kubálka, v níž se navrhují různá opatření k postihu Vladimíra Trojánka – jednoho z autorů sborníku –, příslušníka „závadové“ mládeže, který se zabýval „uskutečňováním kombinovaných pořadů hudby a mluveného slova. V těchto pořadech veřejně propagoval západní způsob života a poezii autorů, kteří ve svých básních opovrhují lidskými hodnotami.“ Ve zprávě se dále rozvádí, jak Trojánkovi zabránit v hudební, literární, spolčovací a vlastně jakékoli činnosti.

Autor těchto řádků měl možnost poznat žďárské dění na samém konci osmdesátých let, kdy se k němu z intimních důvodů víceméně přimotal. Užasl tehdy nad mírou nasazení, s níž se ve Žďáře muzicírovalo a vůbec vyvádělo – a jména kapel Atomová mihule a Kapitán Achab něco znamenala, ale těch hudebních part bylo daleko víc. Šířil se samizdatový časopis Vysoc.činná, společně se navštěvovaly hudební a jiné akce. Atomová mihule byl ostatně původně spolek básníků, malířů a hudebníků. Příchozí zvenčí měl dojem, že prakticky každý druhý tady trpí přinejmenším zaníceným básnickým střevem. To všechno v situaci, kdy se ta pestrá mládež – vlastně dvě generace veselých výtržníků – navzájem znala a potkávala. Autorovi to připomnělo jedinou další dynamickou, propojenou a samorostlou scénu – tu v Teplicích, z níž vzešli Už jsme doma. Tam jsem také poznal tu vzájemnou generační zvědavost na to, co člověk patlal, smolil či vybrnkával. Publikum měl kolem sebe a sám ho s nadšením vytvářel.

Jednotlivé výbory z textů oněch osmi autorů doprovázejí bibliografické a biografické poznámky. Člověk může žasnout, že z někdejších příslušníků beznadějné omladiny se stali pozdější literáti a redaktoři v uznávaných časopisech, hudebníci hrající ve Spojených státech amerických s Ivanem Králem, městští radní. (Další ovšem skončili v invalidním důchodu či v hrobě.) Titul souboru pak pochází z parodické písně, napodobující nesmiřitelné odhodlání budovatelů komunistické idyly zabránit komukoli zvenčí a zevnitř, aby ji narušil. Sborník Žďár nad Sázavou, neprojdou! pěkně ukazuje, jak to dopadlo. Neprošli. Naštěstí ti druzí, ti „oni“ ze Šofarovy básně. I když, neprošli… Možná si jenom počkali a procházejí právě teď, protože ve svobodě jim v tom přece nikdo nebrání.

A jestli pro někoho verše ještě dnes znamenají „svatý grál, váleček Semtexu a implantát“? Třeba ano. Věřím, že ano! Pravděpodobně jsem beznadějně poznamenaný představou, že text je něco víc než způsob, jak si povískat ego.

 

„Řádky veršů,/ které byly svatým gr . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář