Žďár nad Sázavou, neprojdou!/Výbor z poezie samizdatových básníků

„Řádky veršů,/ které byly svatým grálem, válečkem Semtexu a implantátem,/ glejtem, receptem a pověřovací listinou,/ ale především Zlatou bulou sicilskou, privilegiem,/ že nejsou jako tamti oni…“ Opravdu může pro někoho poezie znamenat něco takového? Zdá se to k nevíře. Obzvláště dnes, kdy se poezie často rovná sebestředný ponor do vlastního nitra, od kterého je čtenář v zásadě odháněn. Anebo jde o provokativní proklamaci, působivý slogan a marketingový tah. Dnes, kdy je – nevím, jak mezi básníky, ale mezi českými prozaiky určitě – v módě opovrhovat čtenářem a zaboha nedat najevo nadšení nad jakýmkoli textem.

 

Úvodní verše pocházejí z úvodu ke knize Žďár nad Sázavou, neprojdou!, napsal je Jakub Šofar a otevírají sbírku textů osmi autorů. Spojuje je někdejší bydliště, to, že mnozí z nich se za básníky zase tak úplně nepokládali, a vřelý vztah ke slovu. Což všechno souvisí se skutečností, že jde o verše samizdatové. Šířily se na podomácku vytvořených kopiích, na manuálních opisech vytvořených na psacích strojích. V českomoravském městečku, kam socialistický režim vnesl průmyslovou výrobu a rozvrátil tím původní vztahy (včetně zbourání části starobylého městského centra). „Oni“ jsou samozřejmě komunisté a ti, kdo jim jejich pokrok zobali z ruky.

Těmi autory jsou Standa Kozel, Jan Kobzík, Vít Bohumil Homolka, Radovan Neuwirth, Vladimír Trojánek, Jiří Pavlíček, Zbyněk Pavlíček a Jan Dusík.

Ty básně, texty literární i hudební, jsou ale nepolitické. Tak, jak je možné být nepolitický v režimu, který pokládá za politické úplně všechno. Představují únik, nadechnutí se čerstvého vzduchu – a jako dýchací trubice se používá humor, groteska, ale i věcnost a všednost. Je zajímavé, jak málo autoři těch textů uvažují o sobě. A když už, tak s úšklebkem. Ten ale nezastírá nadšení: „Měli jsme urputnou snahu naslouchat, číst, psát. Sdělit a sdělovat. Já jsem četl jako prorvanej,“ vzpomíná Vít Bohumil Homolka, jeden z autorů sborníku. Zároveň říká, že ta nadšenecká činnost neměla politický podtext – její „pachatelé“ zprvu nevěděli, že samizdat není legální, a neměli ambice měnit stávající pořádky.

Kromě chrlení vlastních a množení cizích textů je spojovaly další věci. Hudba – mnozí z nich působili v místních rockových kapelách. Takže se pohybovali mezi „volnou“ či „závadovou“ mládeží, řečeno slovníkem Státní bezpečnosti – čímž jsou míněni ti, kdo se nenechali spoutat společenskými institucemi režimu. Samozřejmě, zůstat mimo znamenalo ocitnout se na nebezpečné dráze. Jeden z autorů sborníku, Vít Homolka, byl jediným signatářem Charty 77 široko daleko. A v knize je otištěna i část opisu zprávy nadpor. Leoše Kubálka, v níž se navrhují různá opatření k postihu Vladimíra Trojánka – jednoho z autorů sborníku –, příslušníka „závadové“ mládeže, který se zabýval „uskutečňováním kombinovaných pořadů hudby a mluveného slova. V těchto pořadech veřejně propagoval západní způsob života a poezii autorů, kteří ve svých básních opovrhují lidskými hodnotami.“ Ve zprávě se dále rozvádí, jak Trojánkovi zabránit v hudební, literární, spolčovací a vlastně jakékoli činnosti.

Autor těchto řádků měl možnost poznat žďárské dění na samém konci osmdesátých let, kdy se k němu z intimních důvodů víceméně přimotal. Užasl tehdy nad mírou nasazení, s níž se ve Žďáře muzicírovalo a vůbec vyvádělo – a jména kapel Atomová mihule a Kapitán Achab něco znamenala, ale těch hudebních part bylo daleko víc. Šířil se samizdatový časopis Vysoc.činná, společně se navštěvovaly hudební a jiné akce. Atomová mihule byl ostatně původně spolek básníků, malířů a hudebníků. Příchozí zvenčí měl dojem, že prakticky každý druhý tady trpí přinejmenším zaníceným básnickým střevem. To všechno v situaci, kdy se ta pestrá mládež – vlastně dvě generace veselých výtržníků – navzájem znala a potkávala. Autorovi to připomnělo jedinou další dynamickou, propojenou a samorostlou scénu – tu v Teplicích, z níž vzešli Už jsme doma. Tam jsem také poznal tu vzájemnou generační zvědavost na to, co člověk patlal, smolil či vybrnkával. Publikum měl kolem sebe a sám ho s nadšením vytvářel.

Jednotlivé výbory z textů oněch osmi autorů doprovázejí bibliografické a biografické poznámky. Člověk může žasnout, že z někdejších příslušníků beznadějné omladiny se stali pozdější literáti a redaktoři v uznávaných časopisech, hudebníci hrající ve Spojených státech amerických s Ivanem Králem, městští radní. (Další ovšem skončili v invalidním důchodu či v hrobě.) Titul souboru pak pochází z parodické písně, napodobující nesmiřitelné odhodlání budovatelů komunistické idyly zabránit komukoli zvenčí a zevnitř, aby ji narušil. Sborník Žďár nad Sázavou, neprojdou! pěkně ukazuje, jak to dopadlo. Neprošli. Naštěstí ti druzí, ti „oni“ ze Šofarovy básně. I když, neprošli… Možná si jenom počkali a procházejí právě teď, protože ve svobodě jim v tom přece nikdo nebrání.

A jestli pro někoho verše ještě dnes znamenají „svatý grál, váleček Semtexu a implantát“? Třeba ano. Věřím, že ano! Pravděpodobně jsem beznadějně poznamenaný představou, že text je něco víc než způsob, jak si povískat ego.

 

Nakladatelství Moldánky, 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *