Pokud jde o nejvýraznějšího mystifikátora v české literatuře posledního půlstoletí, pak se našinec shodne asi hravě na následující (abecedně řazené) trojce: Eugen Brikcius, Patrik Ouředník, Ivan Wernisch. Jenže čím víc toho člověk čte, zejména od toho posledně jmenovaného, tím spíš má pocit, že ta klubová vlajka patří jemu, že by měla vlát nad jeho vigvamem.
Nechejme stranou, co Wernisch, loni osmdesátiletý básník, prozaik, editor a překladatel, tropil za normalizace v Československém rozhlase, kolik desítek, ba stovek smyšlených tvůrců anebo jejich smyšlených veršů pustil po vlnách. Nechejme stranou jeho Rozehnaly, Grubery, Roučky a Bokvase. Podívejme se spíš, co tropí právě teď, respektive co natropil v poslední pětiletce pod hlavičkou pražského nakladatelství Malvern. Don Čičo má v klopě orchidej, Ztroskotanec na břehu atlantském, Lunojasno, když kolovrátky – a teď nejnověji Zeleně bliká Hilversum. Ať si bliká to nizozemské městečko, jakou barvou libo, důležitější je u všech čtyř jmenovaných svazků autorova metoda. A ta je ryze postmoderní: cokoli bylo napsáno a pak nějak seřazeno, může být nově přepsáno a seřazeno úplně jinak, původní znění nepůvodní znění, kontexty nekontexty. Takže Wernisch pracuje jako zběsilá, ze řetězu utržená mlýnice. Mele všecko, co sám napsal od konce padesátých let minulého století podnes; ve verši, v drobné próze, jako dramolet. Nová sestava je tedy něco jako remix vlastní práce, známé tváře v nové konstelaci. Funguje to samozřejmě jinak i stejně. Wernisch je Wernisch, básník natolik osobitého výrazu, že…
Že si teprve při četbě téhle knížky, možná dvacáté třicáté v řadě, čtenář jasně uvědomí, o co tady jde. Minulé a ještě minulejší, přítomné a ještě přítomnější; bdění i sen, jazyky skutečné i smyšlené, domácí i cizí, pohledy zleva zprava, shora zdola; prostě všecky výrazové formy, co se namanou, maximální vnějšková pestrost. S jediným cílem: přepsat nehostinnou realitu, která si nárokuje člověka den co den, podle svého, nechat princip slasti aspoň na okamžik (jakkoli fiktivní) zvítězit; vzít svět, jak je, a napsat ho znovu, jak doposavad nikdy nebyl. Se vší komedií i tragédií. Proto je ve Wernischově verši tolik známého, povědomého i zhola neznámého; proto je po pár minutách čtení nezpochybnitelné, s kým máme tu čest – ačkoli jsou některé verše jakoby rozostřené, v mlze.
Wernisch je válečné dítě, a navíc bilingvní. V jeho řeči je tak v jádře usazena úzkost, nejistota, bojácnost, možná rovnou strach existenciálního rázu – a proti nim všecky možné únikové cesty, jaké řeč nabízí. Směr Afrika, Latinská Amerika, dvanácté i šestnácté století, expresionismus jako dada, směr původní i text někoho jiného. Jakkoli se pak u Wernische mluví, vždycky je ve jmenovateli v družném objetí zmíněná dvojka: komedie s tragédií, krutá sranda s melancholií, bolest s ventilem, který tutéž bolest upouští a rozpouští. Do téhle konstelace se pak propisují autorovi předchůdci, jeho vzory nebo aspoň motivace; z předminulého století Vrchlický, z minulého Nezval. Ostatně jednomu i druhému věnoval Wernisch obsáhlý výbor: v roce 2016 Vrchlickému (Kabinet mistra Vrchlického), loni pak Nezvalovi (Jsi jako Cařihrad skrytý v hedvábí). Tam, ale hlavně tady zdůraznil editor jediné: nutnost vidět věci mimo stereotypizovanou souvislost, mimo zaběhnutý kontext, mimo situaci, v níž je daná skutečnost doma. Čili vidět prvně, dětsky, magicky, vidět po svém – vidět skutečnosti (a to hlavně u Nezvala) jako autonomní bytosti, schopné přesouvat se na šachovnici řeči vždycky za tím nejneočekávanějším, a tudíž nejlepším možným řešením.
Wernischova báseň – to je nakonec hlavně možnost, otevřený systém. Jen s tím vědomím, že cokoli čteme, jsme už četli, jakkoli s jinými akcenty, z jiného úhlu. Takže zkouška paměti, obecného povědomí o básníkově dílu vcelku. Je to zkouška náročná, a nejen proto, že autor rád cituje, napodobuje, mystifikuje, ale i proto, že jeho tematicko-výrazový záběr je, jak řečeno, všetečný, málem absolutizující. Ivan Wernisch je mistr řeči, ať se mluví cokoli. Mistr formy, která se donekonečna reformuje. Básník, který nejspíš právem říká ve své knížce Pekařova noční nůše (1994): „Kdyby hranice Wittgensteinovy řeči byly skutečně hranicemi Wittgensteinova světa, byl by Wittgenstein debil.“ Tedy: Wernischova básnická řeč jako slovo boží?