Rubrika: _WORK - kulturní magazín Uni

Vychází výbor z kritik Jany Patočkové

12/2023 Redakce

Institut umění – Divadelní ústav vydává publikaci Svět na divadle ukázat, a celý… Nejnovější publikace ediční řady Eseje, kritiky, analýzy přináší soubor studií a kritik teatroložky a kritičky Jany Patočkové. Výbor ze statí významné teatroložky a divadelní kritičky Jany Patočkové zahrnuje její texty z doby, kdy v šedesátých… Číst dál...

R test

12/202012/2020 filip_admin

1 Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nulla egestas orci ante. Aliquam euismod lectus tristique velit dictum, id tincidunt nulla imperdiet. Praesent volutpat nisi eget enim ullamcorper accumsan ac non elit. Aliquam ornare vestibulum arcu, vitae rhoncus sem aliquam et. Donec turpis nisi, viverra nec sapien quis, hendrerit rhoncus… Číst dál...

Duben je nejkrutější měsíc, rodí šeříky z mrtvé země, mísí vzpomínku s touhou, vznítí kořeny jarním deštem z otupělosti. Zima nás hřála, přikryla zem sněhem zapomnění, sytila uschlými hlízami tu trošku života.
Březnové UNI dokládá, že kulturní sezóna se s blížícím se jarem konečně začíná pořádně rozbíhat. Vidíme to na zvětšujícím se rozsahu rubriky UNI doporučuje, ale i na aktuál ní titulní stránce, která zve na koncert jedné z hlavních hvězd brněnského JazzFestu. A také se uvnitř čísla dočtete o dalších akcích, které se na nejbližší dobu chystají.
Lednové vydání kulturního magazínu UNI se obsahově pohybuje, jak už bývá zvykem, ve dvou časových rovinách. V té ryze současné představujeme momentálně hvězdnou mladou osobnost stylu americana Allison Russell a v souvislosti s jejím profilem přinášíme i obsáhlý esej o provázání americany se současnými společenskými trendy v USA. Z rozhovorů upozorňujeme na povídání s členem skupiny King Crimson či spolupracovníkem Petera Gabriela Tonym Levinem, nebo na další povídání muzikanta Jana Fice, tentokrát s jeho brněnským kolegou, zpěvákem Karlem Heřmanem, frontmanem kapely Šankišou. V nehudební části představujeme amerického avantgardního všeuměla Harryho Smithe, přinášíme analýzu české literatury po roce 2000 a hovoříme se spisovatelkou Simonou Bohatou.
Rozsáhlým titulním materiálem si poslední UNI roku 2023 připomíná osmdesáté narozeniny jedné z nejoriginálnějších zpěvaček a skladatelek Joni Mitchell. Portrétním rozhovorem představujeme českého jazzového hudebníka a skladatele Roberta Fischmanna a rozsáhlou studií seznamujeme čtenáře s Dežem Hoffmanem, fotografem slovenského původu, který se etabloval ve velkém světě hudby a portrétoval Beatles, Franka Sinatru, Jimiho Hendrixe a mnoho dalších slavných muzikantů. Přinášíme také bizarní příběh Roberta Macka McCormicka, původce největší sbírky terénních nahrávek texaského blues a další lidové hudby, se kterou se svět seznamuje až nyní, několik let po jeho smrti.
Listopadové UNI patří mezi ta vydání, která se věnují jednomu jedinému tématu, opracovávanému ze všech stran. Tentokrát linorytová obálka již tradičního spolupracovníka Michala Cihláře láká na čtení o hudebním, filmovém i televizním fenoménu jménem Blues Brothers. Věnujeme se mimo jiné hereckým kariérám obou protagonistů Johna Belushiho a Dana Aykroyda, přinášíme původní rozhovor s kytaristou Blues Brothers Bandu Stevem Cropperem, zevrubně probíráme zajímavosti z oblasti memphiského soulu i chicagského blues, z nichž se skládá nezaměnitelný hudební styl Blues Brothers, a přinášíme spoustu dalšího zajímavého čtení týkajícího se tohoto pozoruhodného projektu.
O slovenské politice i o hudbě si povídáme v titulním rozhovoru říjnového UNI se zpěvačkou a autorkou Katarzií. Slovenskou společnost komentuje i projekt Drť, jehož koncert na nadcházejícím festivalu Alternativa anoncujeme profilovým článkem. Podzimní koncertní nabídka stála i u zrodu materiálů o King Crimson, návratu alternativních legend Henry Now či unikátním hudebním nástroji Omniwerk. Z umělecké oblasti hudby se pouze dotýkající nabízíme rozhovor s jedním z kmenových fotografů magazínu UNI Karlem Šusterem.
Zářijové, poprázdninové číslo kulturního magazínu UNI, se logicky ve větší míře ohlíží: a to za letními festivaly, na kterých se zástupci autorského okruhu objevili. Rozsáhlou reportáží se vracíme v Colours of Ostrava, přehledným článkem si projdeme festivaly "dělané s láskou k lidem a hudbě", mezi něž Jiří Moravčík vybral mimo jiné i Boskovice, ze zahraničí navšívíme festival world music v Kremži. Ohlížíme se bohužel i ve dvou dalších článcích: nekrolozích hudebního publicisty Jiřího Černého a významného amerického muzikanta Robbieho Robertsona. Naopak žhavou současnost reflektujeme v rozsáhlém rozhovoru s multitalentovaným Jakubem Königem, jehož osou je umělcovo právě vycházející sólové album Hvězdy.

Ač by se to našinci na první dobrou nemuselo zdát, pohybujeme se tentokrát na domácí hroudě. Hudebně i mentálně ovšem značně posunuté na nefalšovanej Divokej západ. Pro Honzu Richtera to není módní záležitost, ale letitej interest a dřina. A časté a dlouhodobé pobyty za louží, který dodaly záměru na autenticitě. Back to Bute je vzpomínkou na jeho dřevnější období, kdy po otevření dveří pomalu jakýhokoliv podniku od Žižkova po Vršovice na vás vykouk Janny Richter. Jeho současné nablýskané elektro buggy má ale taky něco do sebe.
Na Charleye Crocketta jsem narazil náhodou díky jeho drásavýmu desperátskýmu hobo songu Killers of the Flower Moon, který má navíc geniální grafickej klip. Doporučuji také dohledat. Při dalším rolování jsem ale zjistil že jeho pravá stezka vede hlavně do westernově pompézního country. A to mě překvapivě baví ještě víc. Tenhle Texasan totiž ten těžkej bourbon zdatně ředí sympatickým nadhledem a sebeironií. A ty songy sou navíc prostě skvělý.
Je fajn když se někdo vrací ke svým tradicím, k folkloru předků. A pak ho třeba přetaví k obrazu svýmu. A pak tu je ještě jedna věc, která mě baví snad ještě víc. Když si někdo do úplně cizího folkloru vědomně zapustí svoje vlastní kořeny. A ještě navech si k tomu natočí klipovej eastern. Pak tu máme parádní Moraviánu alá Honza Fic! Nakonec jsme na tom s tim horkem, žízní a nedohledným obzorem všichni stejně.
První letošní příspěvek budiž komiksovým nekrologem Shanovi McGovenovi, kterej nás opustil koncem právě minulého roku. V našem video komiksu ho symbolicky vyprovází parťák Nick, v Armstrongově nesmrtelném a jinak k uzoufání zprofanovaném What a Wonderful World. Jenže tahle verze je prostě fajn. Je zajímavý jak ten prokletej, tolikrát z The Pogues vyhazovanej a zase příjímanej potížista všem teď tolik chybí. Aby ne, vono to bez něj tak nějak neni vono. V kapele i v hudebním světě tak nějak vůbec.
The Brian Ferry Orchestra: Do The Strand Jednou večer jsem během jízdy autem přelaďoval rádio a z jedné nejmenované frekvence se na nás začal linout melodicky objevný a přitom přísně tradiční swing. Okamžitě jsem zjišťoval co to je a tím pro sebe objevil formaci The Brian Ferry Orchestra, která nahrála bezvadné soundtracky k filmu Velký Gatsby, nebo seriálu Babylon Berlin. Ale na jejich první desce Jazz Age z roku 2012 hvězda z Roxy Music vůbec nezpívá! Ferry byl prý zvědav, jak jeho písně obstojí v samotné jazzové instrumentaci. Za mě teda slušnej příklad krocení ega.
City of New Orleans je často přebíranej country standart a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se proklikal k autorovi tohoto songu. A je to, světe div se, syn legendárního Dylanova pravzoru Woodyho - Arlo Guthrie! Ale komiksovou cenu za nejlepší verzi nakonec uděluji Johnnymu Cashovi v jeho trochu úchylné hudební reklamně na jednu dráhu.
Tato kapitola budiš opožděnou vzpomínkou na Sixta Rodrigueze, který odešel letos v létě 8.srpna. Připomínkou neuvěřitelného příběhu skvělého muzikanta, táty a člověka. A důkazem že doma jeden nemusí být zrovna prorokem, a stát se současně hrdinou a symbolem politické změny na druhé straně zeměkoule. A třeba aniž by o tom měl sebemenší tušení. Pamětníci naší totality takovým paradoxům myslím dobře rozumí.
Simon a Garfunkel byli asi mým prvním setkáním s kvalitním písničkářským folkem mého dětství. Když pominu Kryla. Otáčel jsem ten domácí vinyl dokola a četl překlady textů v obsáhlém bookletu plného fotek New Yorku a krásné grafiky. Film Absolovent vznikl rok před mým narozením a viděl jsem ho až o hodně později. Film už asi nikoho nešokuje, ale tehdy třicetiletej Dustin Hofman zahrál toho dvacetiletýho koloucha docela půvabně. A ty písničky jsou stále svěží a nadčasový.