MARCEL DETIENNE ANEB O VŮNÍCH ŘECKA

V Asýrii kdysi žila královská dcera Myrrha, která se na smrt zamilovala do svého vlastního otce. Tuto lásku jí vnukla bohyně lásky Afrodita a uvádí se celá řada důvodů, proč se tak stalo, ale ty nejsou pro náš příběh důležité. Dceři se podařilo otce oklamat či opít, nevíme. Ale ona s ním spala jako neznámá dívka po dvanáct nocí. Nakonec otec ve svitu skryté lampy odhalil, s kým sdílí lože. Vytasil okamžitě meč a pronásledoval bez lítosti svou dceru. Myrrha v zapovězené lásce počala dítě a hluboce se za to hanbila. Modlila se k bohům, aby nebyla nikde, ani mezi živými, ani mezi mrtvými. Snad to byl sám Zeus nebo snad Afrodita, kdo se nad ní slitoval. Dívka se proměnila ve strom, který dodnes oplakává svůj plod nejvonnější pryskyřicí.

 

Z rozpraskané kůry myrhového stromu se narodil chlapeček a jmenoval se Adónis. Byl tak krásný, že Afrodita sotva narozené dítě ukryla v truhle a odevzdala do podsvětí k opatrování sestře Persefoně. Ta však ze zvědavosti truhlu otevřela, uviděla krásného chlapce a odmítla ho vrátit. Spor bohyň musel rozřešit Zeus. Vládce bohů rozhodl rozepři takto: část roku směl žít Adónis o samotě, část roku strávit u Persefony a třetí část u Afrodity. Když jinoch dorostl, svou třetinu roku věnoval bohyni lásky. Jejich vzájemná náklonnost však podráždila ostatní Afroditiny milence.

Snad Artemis nebo možná Ares poslal při lovu na mladého milovníka kance, který ho smrtelně zranil. Tak smrt přivedla Adónida navždy k Persefoně do podsvětí. Málokterý silný mýtus z řeckého bájesloví je tak chatrně znám jako vyprávění o Adónidovi, milenci bohyň. Jako by právě erotický náboj tohoto mýtu bránil všeobecné povědomosti, neboť se právě pro mladé dívky a jinochy z výchovných důvodů povídání o bohyních a jejich milovníkovi ve škole vynechává, což je v naší době napěchované přebujelým hédonismem prazvláštní.

Mýtus o Adónidovi neměl ani to štěstí, aby si ho všiml třeba Freud a udělal z něho známou psychologickou kauzu, jako se mu to povedlo s oidipovským příběhem. Přesto měl Adónis svým způsobem štěstí, protože si jeho historie povšiml a podrobně ji prostudoval jiný intelektuální mág té doby, mytolog Frazer, autor Zlaté ratolesti. Ostatně mýtus žije dodnes v různých verzích jak řeckých, tak latinských, které se navzájem liší jen v maličkostech (geografické podrobnosti, povaha nepřátelství Afrodity a Myrrhy, okolnosti Adónidovy smrti).

 

Mladý muž po stopách Frazera

Na starého mytologa pak navázal muž jménem Marcel Detienne. Jako on v něm viděl Adónidovu příbuznost s vegetací: jestliže tato postava tráví třetinu roku v podzemí a zbytek na zemi, pak to musí být důkaz, že se do ní vtěluje duch obilí. Ve společnosti, která se odjakživa živí obilninami, mohl Adónis znamenat pouze nejdůležitější rostlinu mezi všemi, tu, která se pojídá. Nebylo možné se v tom zmýlit. Ale v řecké mytologii se příběh syna Myrrhy rozvíjí kolem základní opozice mezi úlohou Adónida a Démétry: vonné byliny jsou protikladem obilí, jako svádění je protipólem svatby.

Vonné byliny a svádění jsou dvě zjevná témata, která mýtus o Adónidovi využívá. Stejně tak jako Myrrha, povzbuzovaná Afroditou, se pustí tajně do svádění svého otce, Adónis svede jednoho dne nejprve Afroditu a poté Persefonu. Ostatně Adónis pochází z myrhovníku, jemuž dala tvar jeho matka. Je patrné, že tato dvě pojetí není možné zaměnit: použít „vonné byliny“ tam, kde se píše o „duchu obilí“, a klást „svůdce“ na místo „boha, který umírá“. Ale okouzlení Detienna tímto mýtem bylo tak hluboké, že právě na něm byl schopen ukázat vznik řecké filozofie.

K tomu samozřejmě nestačí číst pouze Adónidův mýtus v různých verzích, které dostatečně známe, ale uvidíme, že příběh o Adónidovi může skrývat celou řadu překvapení. Začněme úvahou, že mýty nejsou pouhé výtvory nějaké fabulační představivosti, která se obrací zády ke skutečnosti, protože základní hodnota mýtů spočívá ve smyslovém poznání a sama příroda dodává základní kameny jejich fabulační organizace. Vyžaduje to ovšem vnořit se do hledání, jaké smysly mýtus oslovuje a s jakými přírodními atributy pracuje.

 

Výlet za helénským zázrakem

Když studoval Detienne řeckou klasickou literaturu v Lutychu, poprvé uslyšel o „helénském zázraku“ a o tom, jak bylo staré Řecko obdivuhodné a co vše jsme z něho zdědili. Ale až v Paříži, kde se ve škole setkal se svým váženým kolegou, který je i u nás docela známý, Jean-Pierrem Vernantem, tak až tam objevil, že Řecko je svět natolik rozmanitý, že na přednáškách nemusel jako student zívat nudou. Aby do toho více pronikli, tak s Vernantem začali porovnávat, co se o starověkých Helénech dověděli, také s jinými kulturami.

Především díky této komparaci pochopili, že živá podoba těchto mýtů musela být napínavým vyprávěním, kdy se mohl příběh měnit podle nálady posluchačů. Napadali je takové pošetilosti, jako přemýšlet nad tím, proč třeba v afrických kulturách se smrt bere natolik vážně, že se z mrtvých stávají strážci živých, kteří žárlivě střeží každý jejich krok. Ale ve starém Řecku nikoliv: tam je smrt tak říkajíc lehká, zapomenutelná, pomíjivá věc, kde mrtví nemluví do věcí živých, nezasahují jim do každodenního života.

Proč? Nuže, protože na to mají jiné arbitry v postavách bohů, kteří jsou rozhodčími nejen v titánských zápasech, ale šíbují v mýtech svými hrdiny, jako by to byly šachové figury, kde vítěz není předem znám. A pak Detienna s Vernantem napadlo, co kdyby přezkoumali, jestli je to tak doopravdy a napsali knihu o řecké mazanosti, kterou jinak helénisté spojovali pouze s jediným Řekem a tím byl potulný Odysseus. Proto začali studovat, jak Řekové psali o chování zvířat, jak třeba loví chobotnice či jak se sépie dělají ve vodě neviditelnými, nebo jak kličkují lišky před pronásledovateli.

 

Od příběhu svádění k vonným rostlinám

A Detienne do toho ještě zamotal vedle zvířat i rostlinstvo. Právě díky Adónidovu příběhu. Ovšem, než začal, vlezlo mu do hlavy, že mýty se nedají jen tak převyprávět, ale že se s nimi musí také pracovat racionálně, protože k jejich poznání vedou nejen vztahy mezi nimi, ale také jejich vzájemné kombinace či úrovně významů; prostě nestačí je vnímat jako jakýkoliv čtenář na světě, který přitom neví nic o kultuře, z níž konkrétní čtený či vyprávěný příběh pochází. Pak však vyvstane celá řada palčivých otázek, především jak daný mýtus tedy převyprávět.

Vždyť v dávných dobách „mytologové“ nedělali nic jiného, než prostě a jednoduše všechny mýty zapisovali, aby se uchovali pro budoucnost, nic více, nic méně. Ale on na to musí jinak: bude třeba nejprve rozeznat různé roviny významů či kódů, na příklad botanických, sociologických, ale rovněž i astronomických, a v nich pátrat, jaké základní kameny nám v tomto případě příroda dodala. Teprve pak může původní příběh srovnávat s jinými mýty (např. o Faonovi, Minthě, o ženách z ostrova Lemnos), které vytvářejí s výchozím mýtem o Adónidovi koherentní skupinu.

Jejich soudržnost je dána stejným námětem, neboť všechny tyto mýty vypráví o svádění, v němž hrají důležitou úlohu vonné látky, jak se to odráží v celém řeckém myšlení. Historické údaje samy o sobě přispívají k odhalení společného jazyka pro mytologii, s níž je spojen Adónis, a kterou Detienne nazývá mytologií vonných látek. Ale abychom mohli navrátit Adónida historii, kterou ho Řekové vybavili, je třeba přejít od vonných látek obecně k myrze, pro niž je krásná Myrrha homonymem, ale výsadním produktem je vlastně až Adónis.

 

Přírodní kategorie a řecká geografie

Botanické druhové znaky, příbuznost myrhy s jinými aromatickými výrobky, postavení vonné byliny, funkce parfému, to všechno jsou problémy a otázky, které sebou přináší botanický kód, jenž dává celé této mytologii určitou formu.  A bezpochyby pro obraz Adónida v řecké společnosti je důležité, že obliba tohoto hrdiny přechází od mýtu k obřadu, od svůdného slova k rituální činnosti, od minulosti k přítomnosti. Původní příběh o narození Adónida se odehrává v Asýrii, ale podle jiných verzí se proměna Myrrhy v myrhovník udála v některé zemi vonných bylin.

Podle jedné mytické verze vedl útěk Myrrhy trvající devět měsíců z Kypru napříč Arábií plnou palem až do Sáby, kde dochází k její proměně ve vonnou rostlinu. Tam je na jedné straně Indie s bájnými živočichy a rostlinami, kde voda unáší zlato, které ze země vynáší mravenci velcí jako liška. A na druhé straně je potom Arábie, „jediná země světa, která plodí kadidlo a myrhu, kasii a skořicovník“. V řeckém myšlení všechny aromatické rostliny pocházejí z téže země, kde jejich odlišné botanické znaky zanikají za mytickými představami, které je navzájem propojují v působivý celek.

Model zůstával neměnný: arabský poloostrov kolem Sáby byla ona Země vonných bylin. Starořečtí přírodovědci se domnívali, že myrhovník stejně jako strom produkující kadidlo rostou ve stejném lese, ale navíc že kadidlo i myrhu vylučuje stejný strom. Vidíme, že jde o zajímavý poznatek, kdy druhové kategorie a mýty, které se na ně vážou, mohou sloužit také k organizaci prostoru, kdy se přírodní klasifikace rozšíří o jistou geografickou představu. Kadidlo a myrha jako vzácné výrobky, vyhledávané odnepaměti, byly samozřejmě také předmětem obchodní výměny a vědělo se, kdo je odkud vozí.

 

Arábie země Ohně a Slunce

V mytické historii Řeků odpovídá povaha těchto látek zářivé moci Ohně, který přichází z nebe. A říká se, že v Arábii tři tisíce minejských rodin vlastnilo dědičné právo využívat kadidlové lesy; sběrači v době sběru byli považováni za „posvátné“ a nesměli mít žádné spojení s mrtvými nebo se ženami. Kmeny a větve stromů myrhy a kadidla byly nařezávány zvláštní sekyrkou v místech, kde je kůra velmi tenká, napnutá a nabobtnalá mízou. „Veškerá sklizeň kadidla a myrhy byla soustředěna v chrámu zasvěcenému Slunci, což je místo zdaleka nejposvátnější v zemi Sába,“ popisuje Detinne.

Řekové tyto vonné látky poznali jako produkty, které k nim přicházely po dlouhé plavbě a o nichž se domnívali, že jejich sklizeň byl jediný kulturní počin. Domnívali se, že se kadidlo a myrha sklízí „při východu souhvězdí Psa, kdy je horko nedýchatelné“. Sklizeň vonných látek ve znamení Síria není tedy o nic méně mytická než rozdělování vonných látek pod dohledem Slunce. V řeckém myšlení je ostatně svit Síria jen jednou z metaforických forem slunečního záření. Jak vidno mytické představy se jeví jako výrazy určité víry ve vědu, která tehdy měla zrod teprve před sebou.

Ačkoliv mnohé z aromatických bylin jsou ve skutečnosti pěstované rostliny, ve starověkém světě plnily trojí funkci: kulinářskou, kulturní a erotickou. V kuchyni se používaly jako koření, neboť i jejich malé množství stačilo provonět velkou část tuhé i tekuté potravy. Naproti tomu vonné byliny jako kadidlo či myrha jsou takřka výhradně určeny buď pro výrobu mastí a parfémů, nebo slouží při obětních praktikách předepsaných kultem četných božských mocností. A právě mýtus o Adónidovi umožnil odhalit první význam vonných látek z kulturního hlediska.

 

Zrod řeckého hédonismu

A tak ve starověkých Athénách vůně parfémů, šířící se na banketech, či lesk mastí, které se roztírají na paže, svědčil o způsobu života, jenž byl zaměřen na radost a potěšení smyslů. Jediné připomenutí vonných látek vyvolává celou řadu dojmů o luxusu a rafinovanosti. Rozmařilé rozkoše podle perské módy byly neoddělitelné od oparu kadidla a vonných parfémů. V adónidovském rituálu, který je ze starověkých dějin známý, se vonné látky a vztahy svádění úzce spojovaly přesně tak, jak to mýtus naznačoval. Šlo o erotickou slavnost, kterou město tolerovalo na okraji oficiálních kultů a veřejných slavností.

Hedone, tak se jmenuje Afrodita pokrytá parfémy, „pyšná na sílu své rozkoše“, když se představuje při Paridově soudu. Ovšem mytický Adónis není manžel, ani muž. Je to zženštilý milovník, symbol lásky, která není mužná: proto jeho věrnými obdivovatelkami jsou pouze ženy, to ony jsou hlavními aktérkami obřadu na jeho počest. Ale Adónis je také symbolem vonných látek, které slouží ke svádění. A to je triumf žen, které z mužů s pomocí parfémů a mastí dělají žádoucí milence. Nelze se tedy ubránit pocitu, že právě tento mýtus je poctou určenou řeckému hédonismu.

Naproti tomu navoněná Afrodita není jen patronkou lascivity a smyslné rozkoše, neboť právě ona má moc zastupovat v náboženském smyslu onu část pohlavní žádosti a milenecké rozkoše, bez které spojení muže a ženy ani v manželství nemůže nalézt vyvrcholení. Než přivedou mladou nevěstu do domu ženicha, potírají ji ženy mastmi a nechávají na ní kanout nejcennější parfémy, kapku po kapce. Mladý ženich, oblečen do bílého a ozdoben věncem z nachových květů, je rovněž navoněný myrhou. Botanický kód mýtu se zde střídá s kódem sociologickým.

 

Adónidovy zahrádky

Jeden z nejznámějších zvyků, kterým ženy slavily kult Afroditina milence, bylo pěstování rostlin v hliněných střepech naplněných zeminou. Právě na těchto Adónidových zahrádkách je vidět dvojsmyslnost tohoto mýtu. Takto pěstované rostliny vyraší ve dvou či třech dnech, ale brzy uvadají horkem, protože se dává přednost spěšnému růstu před užitkem. Pro jedny jsou pěstované rostliny určené k tomu, aby připomínaly smrt hrdiny spojeného s jarní vegetací spálenou v letních vedrech; pro druhé jde o agrární rity, které mají předpovídat a podporovat procitnutí vyprahlé vegetace.

Ale Adónis není bůh, v němž se inkarnuje růst a odumírání rostlin v letním vedru! Tyto rostliny se nepěstují v půdě, ale sází se do hliněných střepů, kde hrst zeminy pouze nahrazuje skutečnou půdu. Ženy tyto zahrádky kladou na ploché střechy, kde se svátek slaví. Kultura zahrádek na střechách domů má jediný cíl: aby se po setbě rychle zazelenaly hliněné střepy a napodobily tak svou zelení jarní obilí, kdy Athéňané slaví svátek na počest bohyně Démétér. Sejí se čtyři druhy rostlin: pšenice, ječmen, salát, fenykl.

Nejdůležitějším prvkem kultu je čas: osm dní proti šesti měsícům.  V Adónidových zahrádkách se vše vejde do osmi dnů od setby až po zdánlivou a iluzorní úrodu. Šest měsíců od května do října představuje čas od setby až po zimní deště; tak dlouhý čas potřebuje příroda, aby se urodil ječmen a pšenice. Vedle řady hliněných střepů, které obsahovaly tyto zahrádky, stály rovněž nádoby, v nichž byla uložena kadidlová zrna a bochánky myrhy. Pocta Adónidovi se tedy organizovala dvakrát: nejprve ženy vystavovaly své zahrádky a pak vedly ke zralosti vonné látky, určené k mileneckému svádění.

 

Hniloba a vonné látky

Zajímavé je, že se v historkách o vonných bylinách objevují také zvířecí příběhy. V případě skořicovníku se mluvilo o velkých ptácích, kteří hnízdili na vrcholech vysokých skal a byli pojmenovaní po aromatické rostlině, která jim sloužila k uhnízdění. Pro tyto ptáky prý užívali Arabové návnady: byly to co možná největší kusy volského, oslího či jiného masa, které už zapáchaly. Maso rozmístěné na úpatí skal ptáky přitahovalo a ti ho pak vynesli do hnízd ve větvích skořicovníku, kde jeho váha způsobila pád vzácného dřeva na zem.

Nevíme přesně, o jaké ptáky v těchto mýtech šlo, ale ze způsobu jejich života lze odvozovat, že šlo o supy nebo orly. V celé řecké tradici jsou sup i orel ptáci z výšin: stavěli svá hnízda na nedostupných skalách a nikdo nemohl dosáhnout do jejich hnízd, ani na jejich mladé. A protože nikdo neviděl jejich hnízda a sami ptáci se objevovali z ničeho nic ve větru, znamenalo to, že museli pocházet z nějaké vzdálené země. Řekové se dušovali, že tou „jinou zemí“ byl Měsíc, což je v souladu s pythagorskou tradicí, kde se mluví o „éterické zemi“.

V homérské epopeji nebylo strašlivějšího osudu pro válečníka, než být vítězem odsouzen k tomu, aby ho snědli mrchožrouti, místo toho, aby byl vydán utěšujícímu plamenu pohřební hranice: „Masožraví ptáci tě roztrhají na kousky pod pláštěm přitisknutých křídel.“ Tím, že sup nepohrdl mrtvolou člověka, stal se z něho pták smrti. Přemíra hrůzy, kterou vyvolával u lidí, ho řadila níže než orla, který byl naopak poslem z krajů nedaleko Slunce. Tak byl naopak spojen s vonnými látkami, jejichž dotyk s nimi přinášel orlu v případě nemoci uzdravení a v případě smrti život.

 

Pták Fénix a vůně slunce

K orlím pérům vonícím myrhou bylo hnilobné peří supa pravým opakem. Tuto mytickou hru lze nalézt i ve vyprávění o bájném ptáku Fénixovi, v jehož příběhu dochází k syntéze celé mytologie vonných látek. Když se Fénix náhle vynořil v řeckém myšlení, objevil se jako pták Slunce a tudíž i vonných látek. Fénix disponoval myrhou a kadidlem, jejichž dřevo mu sloužilo buď ke stavbě hnízda, nebo na pohřební hranici. Když se totiž blíží konec jeho života, odlétá pták do nejteplejších oblastí země, do Arábie, Etiopie, aby si tam postavil hnízdo, které mu má posloužit zároveň jako pohřební hranice.

Srovnání Fénixe s orlem říká nejen, že oba obývali nebesa, ale měli stejnou ohnivou povahu a byli oba dva podobni ohni. Jako nositel ohně se orel kvalifikoval tím, že se mohl dívat do slunce zpříma. To byl podle řeckých přírodovědců důvod, proč nutil svá holá mláďata, aby vždy hleděla přímo do slunce: jestliže některé odmítlo, orel ho klovnutím k tomuto pohledu přinutil; jestliže ptáče začalo slzet, dospělý pták ho zabil. Orel vychovával jen taková mláďata, která v této zkoušce obstála. Bezpochyby to byl největší, nejmocnější a nejvýše létající pták, ale jeho království končilo tam, kde se zjevil Fénix.

Podle tehdejšího mínění orel žil nejdéle sto let, ale Fénix se dožívá pěti set nebo i tisíce let. Zatímco orlu stačí, aby slunce spálilo jeho peří, Fénix se musí proměnit celý v popel: orel je popálen, Fénix spálen, aby mohl opět povstat z popela. Na rozdíl od orla, který byl lovcem, Fénix se živil vzácnou potravou: nejčistšími paprsky slunce či éterickou párou, kterou přinášely mořské větry, nebo také krůpějemi kadidla. Jako ti, co žili ve Zlatém věku, také Fénix neměl žádné výkaly, neboť ty se proměňovaly ve skořici, jež se servírovala králům a princům. Proto se také pro Římany oba stali imperiální apoteózou světské moci a pohřebního kultu kremace.

 

Logos a muthos

Teprve až vynález písma kodifikoval a ustálil všechny mytické události do kanonizované formy tak, jak je známe dnes třeba z Homéra, nebo z převyprávění Gravese či Kerényiho. Nám z toho zůstaly již jen ty krásné příběhy, které jsme poprvé slyšeli ve škole a kde jsme se také dověděli, že my Evropané právě těmto „starým, dobrým“ Řekům vděčíme za to, čím dneska jsme. Až někdy před dvěma a půl tisíci lety řečtí filozofové dospěli k tomu udělat neprostupnou hranici mezi mýtem a filozofií. Jako by skutečně první kroky od mýtu k filozofii vycházeli právě z řecké mazanosti.

Aléthéia, „řecká pravda“, se objevila ještě dříve, než o ni začal přemítat Parmenidés z Eleje, otec řecké filozofie. Detienne celou dobu prahnul po tom zjistit, co přesně znamenala pro staré Řeky slova jako „filozofie“ či „moudrost“ a to dříve, než se z nich staly titulky ve školních učebnicích. V antropologii je totiž Řecko pojímáno tak, že to bylo právě v oblasti Egejského moře, kde lidé překročili onu hranici „od mýtu k rozumu“, od mytického vyprávění k vědecké racionalitě. Pro Aristotela „logos“, rozum, se stal protikladem slova „muthos“, příběh, zatímco ještě pro Homéra měla obě slova stejný význam.

Stačil tedy tento sémantický posun k tomu, aby vykvetla v Řecku filozofie? Definovat, co je mytologické a co není, je spíše kulturní než věcný posun. Pro tisíce jiných národů jde o krásné příběhy, v nichž mohou defilovat bozi či polobozi, ale také nemusí, a přitom pro ně není vůbec důležité, zda mýty jsou rozumné příběhy či nikoliv. V případě Řeků hrál rozhodující roli vynález lineárního písma. Bylo to písmo, které napomohlo vytvářet nové intelektuální produkty, jakými jsou slovní i logické důkazy, experimentální pozorování, geometrické poznatky, zeměpisné mapy…

Na rozdíl od čínského znakového písma či egyptských hieroglyfů, které se musel žák učit alespoň dvacet let, než dokázal, že je skutečný „učenec“, v Řecku se dalo lineárnímu písmu naučit podstatně rychleji, ale hlavně alfabetické písmo záhy vystoupilo z prostředí tehdejší inteligence a vešlo do veřejného života. Tak se mohly napsat první zákony a písmo vstoupilo i do politiky. Vyvinuly se nové kolektivní praktiky, které se v Athénách budou jmenovat „demokracie“, čili vláda lidu. Proto se podle Detienna mluví o zrodu či založení evropské civilizace ve spojení s Řeckem.

I když tomu v tomto případě cosi chybí: tím je zakladatel. Řecko nemělo svého Romula jako Řím, ale přesto jsme skálopevně přesvědčení, že jde v Řecku o tradici zrodu naší civilizace. A co nám zůstalo po Adónidovi? No, přece Adónidovy zahrádky! Co je jiného je náš zvyk pěstovat rostliny v květináčích za oknem…

 

Marcel Detienne (*1935)

Belgický historik, filolog, helénista a antropolog, který působil úspěšně na univerzitách v USA a ve Francii. Napsal desítky prací z různých oblastí, z nichž nejznámější jsou:

1967 Les maîtres de vérité dans la Grèce archaïque, česky Mistři pravdy v archaickém Řecku (2000)

1972 Les jardins d’Adonis

1981 L’invention de la mythologie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *