Před lety jsem to napsal do sborníku k Jiřího pětasedmdesátinám. Tedy Černého (Po stopách Velkého mokasína, Galén 2011). A jde o věc podle mého zásadní. Totiž že to byla osoba velmi veselá, vtipná, humor, komické situace a vyprávění vyhledávající a sama mnohdy produkující. Jenomže v psaní a v pořadech rozhlasových i klubových se to takřka nikdy neprojevovalo! „Naopak“ – a to už se s odpuštěním cituju – „důležitá a podstatná byla pro Jirku vždycky vážnost. Až se nám, jeho tak trochu synům nebo mladším bratrům, kteří se nakonec vždycky brání autoritám, jakkoli je respektují, zdálo, jestli toho není někdy příliš. Jenomže Jiří muziku vážně bral. A zapojil celou váhu bojové osobnosti, vysokou žurnalistiku, širokou erudici a vytříbený vkus do poslání šířit podle jeho názoru to nejlepší, nejzajímavější, nejoriginálnější, na co narazil. Právě neochvějnou vážností způsoboval už v polovině šedesátých let, že lidé na rozhodujících postech v rozhlase, Supraphonu a podobně počali nahlížet na novou muziku s menším despektem a bylo jim hloupé před tímhle seriózním, až planoucím člověkem zase opakovat, že všichni ti huňáči přece neumí noty. A fungovalo to i později, když se pral o to, aby třeba někomu mohla vyjít deska. A zabíralo to u věrných návštěvníků Antidiskoték, kde občas bývala atmosféra jak při kázání, když Jirka četl překlady Cohena nebo Brela. Desky třeba trošinku zapraskaly, ale sedadlo ani jediné. A Jiří, z éteru vypuzený, ve většině časopisů a ve všech denících nemyslitelný, objížděl s kabelou narvanou elpíčky léta venkov jako kdysi obrozenci s českými knížkami“.
To jsem chtěl i teď připomenout. Ale když po letech vidím zmínku o obrozencích, nejsem si jist, jestli se mi tam tehdy podprahově nevloudila skrze drobnost, jíž jsme léta soukromě sdíleli s Vojtou Lindaurem. A třeba zdůraznit, že naše láska k Jiřímu byla v podstatě nekonečná. Což ale neznamenalo, že jsme ji tu a tam zdravě neventilovali. Takže když na nás občas v 80. letech padaly chmury, jeden nebo druhý náhle vyřkl kousek věty z Jirkovy recenze nahrávky Vládi Mišíka: „Hrubého housle, teplé jako hospodářova dlaň.“ Ach Bože, to bylo osvobozující! Rozchechtali jsme se pokaždé nad slovy, po nichž by se oblízla i Karolína Světlá, a svět byl opět bez vady. Díky Jirko! Ovšemže za všechno. A byla toho od mých asi třinácti doslova hora.