Určitě to znáte. Nutkavý pocit, že kritický autorblogger ve skutečnosti NEBYL na stejném koncertě jako vy, případně NESLYŠEL tu samou desku. Ale dle některých rysů textů přece musel být, musel slyšet. Aspoň se fyzicky vyskytovat v sále a album si přehrát. Jenže následně zformulované a do kyberprostoru zavěšené, nikým neredigované dojmy, na něž vyvalujete oči, působí přesto zcela opačně. Je to až strašidelné. Jako by člověk při seanci vyvolal nějakého z cesty blábolícího ducha.
Nedávno se jeden z nejtvořivějších evropských jazzmanů Jaromír Honzák zmínil o nepříznivé recenzi své poslední desky na stránce JazzPort.cz. Vyhýbám se jí, nicméně zvědavost mi nedala, co že to Míru hněte. A čtu: „Někteří kritici zmiňují ambientní náladu, ale to bych polemizoval.“ Sakra. „Honzák s kontrabasem a baskytarou se prostě zhlédl momentálně v ostinátech a kontrapunktech spíše minimalistického ražení…“. Snad. Jenomže: „tentokrát místo melodie ctil melodiku.“ Začíná přituhovat. „Je to sice zajímavé, tohle vrstvení a kroužení a proplétání riffů a motivků, ale přitom nekomplikování hudební materie, ale ani její ukotvení…jenže (jak bych to nejlépe vyjádřil) – působí to (na mne) poněkud studeně, až odosobněně.“ A už jsme na seanci. Držíme se za ruce, nikdo nedutá. „Není to špatné album, není to ani slepá ulička, to bychom si nerozuměli.“ Sklenička na stole se viditelně hýbe, duch pokračuje: „Přičemž aktéři nahrávky dokázali uchopit atributy moderního vývoje jazzu, ale… přetavili je v jakési, sice příjemné a intelektuálně vyzrálé, pravda, ale přece jen nic. Ve smyslu od nikud nikam.“ Uf. Jak smutně slavná kritika Máje z pera páně J. S. Tomíčka (1836): „… a co jsme viděli a slyšeli v této básni? V pěkném oděvu mrtvé, věčné nic!“ No, Honzákovo dílko Uncertainty možná nepřežije skoro dvě století. Ale recenzi Jana Hocka má po pár týdnech za sebou. A já poslední výlet za internetovou jazzovou bránu. Stačilo ťuknout na klávesu Esc.
Tak radši něco veselejšího. A naprosto absurdního. Totiž nápis na vakuovém balíčku z kterési sámošky. Výrobce firma Le & Co, Ing. Jiří Lenc, s.r.o. Jirny, ČR. Stálo tam, nekecám, toto: „Kuřecí šunka pro děti nejvyšší jakosti.“ Což, uznáte, je kategorie, nad níž by radostným překvapením spráskl ruce i MUDr. Mengele.
A ještě jeden citát: „Mohu potvrdit, že ze sochy Josefa Masopusta v našem areálu někdo ukradl míč. Nikdy by nás nenapadlo, že by toho byl někdo schopen. Je to smutné a nepochopitelné.“ Řekl serveru Lidovky.cz manažer klubu Dukla Praha pro komunikaci Vladimír Šmíro (sic!).
Omlouvám se slovutnému kolegovi po pravici. Fotbal je přece jeho parketa!
