Andersonville – první koncentrák

2_anderson_1 Koncentrační tábory nevymysleli nacisté ani komunisté. Často se uvádí, že prvá zařízení tohoto druhu vybudovali Britové v jižní Africe během druhé búrské války. Ale ani to není přesné. Termín „koncentrační“ se pro internační tábory používal od roku 1896, kdy španělský generál Valeriano Weyler s jejich pomocí potlačil povstání na Kubě. Ještě starší stopa však vede do Ameriky, země svobody, tolerance a splněných snů. Zaprvé tu máme odstrašující příklad zacházení s původním, indiánským obyvatelstvem. A zadruhé zde stále – už téměř 150 let – visí ve vzduchu jméno, které bylo za občanské války symbolem pekla na zemi: Andersonville. Místo, kde armáda Konfederace během jediného roku nechala zemřít 13 000 seveřanských vojáků. O téhle kapitole amerických dějin se příliš nemluví. A není divu. Dochované snímky na kost vychrtlých, zubožených a polomrtvých zajatců totiž bez nadsázky připomínají Osvětim.
2_anderson_2Oficiální název zajateckého tábora poblíž malé osady Andersonville v Georgii znělo Camp Sumter. Prostor o rozloze 16,5 akru (později byl rozšířen na 26,5 akru) obklopovala 4,5 metru vysoká palisáda ve tvaru pravoúhlého čtyřúhelníku. Ohradu se dvěma vchody – severním a jižním – sledovaly hlídky na strážních věžích. V přibližně metrové vzdálenosti od dřevěného plotu probíhala tzv. dead line (čára smrti). Překročit ji znamenalo okamžitě schytat kulku. Tábor měl pojmout 8000 zajatců, ale pouhých sedm měsíců po jeho otevření v únoru 1864 se do něj muselo vejít neuvěřitelných 32 000 osob! Nemějme iluze; ani seveřanské „prison camps“ nepatřily k nejpřívětivějším. Jenže nikdy předtím se nestalo, aby byla taková masa lidí ponechána napospas sobě navzájem, bez přístřeší, šatů, pití a jídla. Z vězení se stal zvěřinec, blátivý výběh pro dobytek, a snaha přežít válku ve zdraví se změnila v něco ještě zásadnějšího: boj o zachování lidské důstojnosti. Trauma zvané Andersonville dodnes rozděluje jak americkou veřejnost, tak historiky, kteří se vesměs brání kategorickým odsudkům a poukazují na složitost situace, v níž se věznění i jejich věznitelé ocitli. Zdá se, že vina leží na obou válčících stranách, tedy Jihu i Severu. Muži byli do tábora deportováni s mlhavým příslibem, že budou co 2_anderson_3nejdříve vyměněni za zadržené vojáky Konfederace. K výměně však nikdy nedošlo, neboť generál Lee odmítal vydat afroamerické příslušníky seveřanské armády (z velké části šlo o otroky uprchlé z jižanských plantáží) a generál Grant zase odmítal přistoupit na dohodu bez splnění tohoto požadavku. Chudáci živořící v bahně, dešti a mikroby zamořených kalužích na pozemku Camp Sumter v tomto zajisté vznešeném sporu zůstali tak nějak na ocet. Do ohrady se jich hrnulo víc a víc a nikoho nezajímalo, že až na pár ledabyle stlučených přístřešků z větví a směšně malých porcí jakési nechutné kaše nemají kde spát a co jíst.
Veledůležitou roli také sehrál fakt, že konfederační armáda byla třikrát slabší než vojsko federace a stokrát hůře vybavená. V roce 1864, kdy se konfl ikt začal blížit k svému finále, už prakticky mlela z posledního a s ní i celý jih Spojených států amerických. Ne náhodou v té době vznikla píseň Goober Peas o nejobvyklejší stravě prostého jižanského vojína. My ji známe jako Buráky, ovšem ve skutečnosti jsou jejím tématem fazole. Abraham Lincoln zkrátka nechával své protivníky vyhladovět; že se s tím ale svezou bezmocní členové jeho vlastní armády, to mu jaksi nedošlo.
2_anderson_4A pak je tu ještě jeden zásadní faktor, bez kterého atmosféra v Andersonville zřejmě nemusela být tak bezútěšná. Táboru totiž velel oficír Henry Wirz, jehož sadistické praktiky později vedly vítěznou stranu k rozhodnutí, aby byl souzen a popraven jako jediný válečný zločinec v americké občanské válce. O míře jeho sadismu se sice spekuluje a rovněž se poukazuje na jeho zjevnou roli obětního beránka – vždyť co jiného byla kupříkladu „taktika spálené země“, nařízená Lincolnem a prováděná generálem Shermanem, než chladnokrevné barbarství a terorismus? Ano, 2_anderson_5je pravda, že po zásahu Shermanových oddílů připomínala města na Jihu rozbombardované Drážďany. Ale je také pravda, že k povinnostem velitele zajateckého tábora nepatřilo vztyčovat před ohradou kříže a mučit na nich neposlušné vězně po způsobu Ježíšova utrpení.

DOKTOR SMRT
V šest let starém filmu Johna Frankenheimera Andersonville, který s maximální možnou přesností rekonstruuje podmínky a osudy zajatců v Camp Sumter, si brutálního kapitána s chutí zahrál Jan Tříska. Jeho evropský přízvuk tentokrát nijak nevadil, neboť Heinrich Hartmann Wirz pocházel ze švýcarského Curychu. Dokonce studoval medicínu na tamní univerzitě, neví se však, zdali ji absolvoval. Poté se nějaký čas živil jako doktor, načež coby jeden z mnoha „devětačtyřicátníků“ odplul k americkým břehům hledat zlato. To už byl ženatý a měl dvě děti, což mu ale nezabránilo, aby se v Kentucky znovu neoženil s jistou vdovou Wolfeovou. Zřídil si zde lékařskou praxi a za nějaký čas se přestěhoval do Louisiany, kde se mu narodila dcera jménem Cora.
Wirz zřejmě nebyl mizerný felčar. Vedl si naopak dobře a pacienti mu stále přibývali. O to děsivější je, jak se svými znalostmi později naložil. Když vypukla občanská válka, nechal se zapsat ke čtvrtému batalionu louisianských dobrovolníků a v květnu 1862 se nejspíš zúčastnil tzv. Bitvy u sedmi borovic ve virginském okrese Henrico. Zde mu měla dělová koule zmrzačit pravou ruku. 2_anderson_6Vzhledem ke svému zranění postupně sloužil jako dozorce v Alabamě, strážce transferu zajatců do vězení v Richmondu a konečně jako šéf nově zřízeného tábora u malé železniční stanice Anderson (jak se tenkrát místu říkalo). Původně prý vězni měli být ubytováni v prkenných barácích. Z toho ale nějak sešlo, a tak jediný, kdo si hověl v relativním pohodlí se střechou nad hlavou, byl kapitán Wirz. Samozřejmě, že sídlil mimo ohradu. Za vysoký plot se odvažoval pouze, když měl pro své „svěřence“ důležité oznámení – například, že jejich výměna se opět odkládá…
2_anderson_7Během čtrnáctiměsíční existence Camp Sumter sem bylo internováno 45 000 vojáků. Asistent chirurga, jenž je chodil kontrolovat, jejich stav zpětně popsal takto: „Leželi tam polonazí a polomrtví, někteří v prachu a jiní na prknech, které jim sloužily za podpěru. Bylo tam dost těsno, většina si vyrobila malé stany, které ale nebyly k ničemu. (…) Vždycky když jsem přišel na ošetřovnu, vídal jsem tam ležet mrtvá těla. Někdy mezi nimi byli i živí. (…) Nacházel jsem zde i takové, u nichž bych předtím nepředpokládal, že zemřou. V noci však umrzli.“ Přes všechny překážky, které veliteli tábora kladli jeho nařízení, je patrné, že Henry Wirz mohl udělat pro zlepšení tohoto stavu mnohem více. Usvědčuje ho mimo jiné zpráva výše zmíněného zdravotníka: „Tohle je lesnatá krajina,“ uvedl v ní, „a všude kolem je spousta dřeva, ze kterého by se dala postavit podlaha, stěny i střecha. Ale 2_anderson_9nikdy jsem nikoho neviděl, že by zajatcům budoval přístřeší.
Výsledek nulového komfortu, spolu s nedostatečnou stravou a otrávenou vodou, byl strašlivý. „Nervový systém se pod takovým tlakem přirozeně musí zhroutit,“ vypovídá lékař. „Viděl jsem, jak se tu projevila idiocie, demence a jiné mentální choroby. (…) Z morálního hlediska podle mne takové podmínky musejí vést k pocitům hlubokého ponížení a rezignace. (…) Muži jakoby opouštěli jeden druhého. Nikdo se už nezajímal o nic jiného než o sebe. Zdravý okradl nemocného, a kdyby nemocný mohl okrást zdravého, udělal by to také.“ Závěr zprávy je zničující: „Mohu bezpečně potvrdit, že 75 procent těch, kteří zemřeli, se dalo zachránit, kdyby ti nešťastníci dostali pořádné jídlo, ošacení a ubytování.

NÁJEZDY NA ČERSTVÉ RYBY
2_anderson_13Ztráta pocitu sounáležitosti a soucitu s ostatními měla za důsledek další neblahý jev v beztak nepříčetném prostředí. V táboře se zformovala dosti početná tlupa gaunerů, kteří si říkali Raiders (Nájezdníci). Vyzbrojeni klacky číhali na „čerstvé ryby“, jak se říkalo nově příchozím, a buď pod rouškou noci, nebo ihned po příchodu je do krve zbili a obrali o všechno, co měli při sobě. Stačilo, aby nastrčený komplic řekl: „Vidím, že se tu ještě nevyznáte, pojďte, ukážu vám, kde je volné místo…“ A zmatení vojáci sami vlezli do pasti. Tím, že přišli o šaty a základní vybavení, byli skoro okamžitě k nerozeznání od otrhanců, kteří se kolem ploužili z posledních zbytků sil.
Naštěstí, tak jako v každé vypjaté situaci, i zde se projevilo nejen to nejhorší, ale i to nejlepší, co v člověku je. Na obranu před Raiders vznikla další skupina, tzv. Regulators (Dohlížitelé). Po několika měsících zoufalého přihlížení, jak násilníci ničí horko těžko zbudované stany, berou druhým jejich poslední 2_anderson_114prostředky k přežití a dokonce je zabíjejí, uspořádali Regulators hon s cílem bandity zneškodnit. Pochytali je a kupodivu je nezlynčovali, nýbrž jim (s velitelovým požehnáním) uspořádali soud. Nejhorší z Nájezdníků pak byli oběšeni na šibenici, stlučené speciálně za tímto účelem. Kapitán Wirz popravě přihlížel jako vždy v parádní uniformě ze sedla svého pověstného bílého koně. Tehdy ještě nevěděl, že přesně taková šibenice čeká i na něj. Do Andersonville byl vyslán dr. James Jones, aby se na vlastní oči přesvědčil, zda zvěsti o tomto hrozném místě nejsou přehnané. Dopis, který následně zaslal generálchirurgovi armády Konfederace, se stal nejdůležitějším podkladem pro pozdější obžalobu. Jones správně konstatoval, že nutnost plnění rozkazů shora ještě neopravňuje k mučení vězňů a velitel mohl nedobrovolným obyvatelům tábora jejich úděl ulehčit – stačilo jen chtít. Sám Henry Wirz si míru svého provinění nejspíš neuvědomoval, jak vyplývá z deníku, který si vedl ve dnech před popravou.
Ty a já,“ obracel se uražený kapitán k Bohu, „my oba víme, že jsem nikdy nezbavil života svého bližního a nikdy jsem nezavinil ničí utrpení nebo smrt tím, že bych s ním špatně zacházel. A přece jsem souzen za vraždu, lidé přísahali, že mě při tom viděli…“ Tyto řádky už psal v době, kdy byl uzavřen mír a nová vláda neměla nejmenší zájem na Wirzově omilostnění. Svým způsobem jim spadl z nebe, aby ukojil hlad po krvi všech jižanských rebelů. 2_anderson_15Abraham Lincoln, jenž by jako jediný snad mohl projevit jistou velkorysost, byl několik měsíců před vynesením rozsudku zavražděn. „Když jsem dnes opouštěl soudní síň, zaslechl jsem, jak jedna dáma říká: ,Kéž bych mu mohla vystřelit oči z hlavy!‘ Tím myslela mě,“ poznamenal si Wirz 5. října 1865.
Počátkem listopadu byl v budově Capitolu odsouzen k smrti – po pětiměsíčním procesu, který pravidelně plnil první stránky amerických novin, stejně jako otřesné fotografie, pořízené po kýženém vyprázdnění tábora v Andersonville na podzim roku 1864. (Mimochodem, většina zajatců odtud neputovala zpět na Sever, jak měli slíbeno, ale do jiných konfederačních věznic, kde se buď dočkali, nebo také nedočkali konce války.) Provaz se Henrymu Wirzovi zadrhl kolem krku 10. listopadu 1865 v půl jedenácté dopoledne na šibenici v prostoru staré městské věznice ve Washingtonu, odkud měl odsouzenec pěkný výhled na Bílý dům. Protože mu oprátka nezlomila vaz, asi 250 přihlížejících se pár minut dívalo, jak sebou škube a pomalu z něj vyprchává život. Kapitánovo tělo pohřbili na washingtonském hřbitově Mount Olivet. 12 913 mrtvých, kteří po něm zbyli v Andersonville, má dnes pomníčky na místě svého umučení.

Z PEKLA DO RÁJE
2_anderson_17A propos, Unie o tom, co se v Camp Sumter dělo, věděla už dříve, nic ale nepodnikla. Důkazem je svědectví zajatého vojáka Dorence Atwatera, jenž si při svém pobytu v Andersonville tajně pořizoval seznam zemřelých, a když se mu po propuštění podařilo dostat domů, informoval o něm federální vládu. Ta se záležitost (podobně jako úřady na Jihu) pokusila ututlat, takže následovala honička jak ze špionážního filmu.
Atwaterův seznam se sice nepodařilo zničit, on sám však – jsou to ale paradoxy! – skončil v řetězech za to, že odmítl vyzradit, kde originál usvědčujícího dokumentu schovává. Původně měl dostat doživotí, nicméně prezident Andrew Johnson, nastoupivší do úřadu po atentátu na Lincolna, ho omilostnil a časem jej (veden známou poučkou „sejde z očí, sejde z mysli“) jmenoval americkým konzulem na Seychelských ostrovech.
Příběh Dorence Atwatera měl ještě mnoho pozoruhodných kapitol. Dodejme jen, že se spřátelil s indickým princem, posléze se stal konzulem na Tahiti a oženil se s tahitskou princeznou. Když zemřel, ostrovní lid mu vystrojil – coby jedinému člověku, jenž nebyl z panovnického rodu – královský pohřeb. Takový krásný happy-end… Škoda, že tutéž možnost plně prožít a završit svůj život nedostaly ony tisíce obětí, které spolklo peklo na zemi zvané Andersonville.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *