Co zbylo ze starověké Palmýry

V ostrém popoledním slunci je zem pokrytá úlomky vápence skoro bílá. K nažloutlému chrámu přicházím kolem druhé, kdy praží nejvíc. Naštěstí i tady v poušti neustále fouká vítr od moře, který ohnul u Homsu většinu stromů, takže není vedro tak nesnesitelné. Do obezděného areálu mě pouštějí vedlejším vchodem. Mířím k bráně, které jediná zbyla z Belova chrámu. I když jsem viděl mnoho jeho obrázků, nikdy jsem si neuvědomil, jak obrovská to byla stavba. Dva sloupy nesoucí portál, který přežil ničení, se vypínají do výše patnácti metrů. Za nimi pak leží kusy rozbitých vápencových bloků. Mnohé jsou roztříštěné na malé kousky. Vápencový prach rychle pokryl mé kanady.

 

 

Pyrotechnici Islámského státu v srpnu 2016 svůj úkol splnili. Až na vstupní bránu do celly proměnili chrám v hromadu sutin. Vnější zeď s branou však zůstala zachována stejně jako část přilehlých sloupořadí z korintských sloupů. Vše zničit bylo nad jejich síly. Veliký byl nejen chrám, ale celý jeho areál na jižním okraji starověké Palmýry. Zabíral plochu 210 krát 205 metrů.

Klidně šlapu na rozlámané kusy vápence. Poté, co jsem ve vybrakovaném muzeu překračoval rozbité sochy a občas stoupl na nějaký úlomek, jsem už ztratil ostych. Vzpomněl jsem si na fotku, jak po cestě k palmýrské kolonádě valil syrský tank.

K té nás od chrámu odvážejí autem, které doprovázejí vojáci. Antické město bylo skutečně rozlehlé. Kolonáda lemovaná sloupy se táhne do vzdálenosti jednoho kilometru. Triumfální oblouk na jejím začátku je povalený. Poničený je i amfiteátr za pódiem, kde teroristé podřezávali své odpůrce. Opět musím překračovat vyvrácené, povalené a rozbité vápencové bloky u vstupu na pódium.

Osud divadla jasně ukazuje, jak se nevyplatilo podcenění Islámského státu. Ten se sice podařilo syrským vládním silám s podporou ruských jednotek a Hizballáhu po necelém roce řádění z Palmýry v březnu 2016 vyhnat. Rusové pak v amfiteátru uspořádali slavnostní koncert. Syřané však pouštní město neudrželi. Když byly jejich elitní jednotky staženy a nasazeny do bojů o strategicky a ekonomicky významnější kdysi dvoumiliónový Halab, samozvaný chalífát toho využil a v prosinci 2017 Palmýru opět ovládl. Tehdy zničil amfiteátr a tetrapylon, jehož sloupy leží jeden přes druhý. V druhém případě ale škoda není nijak velká, na povalených sloupech je vidět, že až na jeden nebyly původní. Šlo o kopie ze železobetonu, které byly obložené typickým nažloutlým vápencem.

Na stavbách je vidět, jak tvrdé tu byly boje. Zřetelné jsou stopy po kulkách a dělostřeleckých granátech, není problém tu nalézt nábojnice do kalašnikova. Na sloupech jsou místy nasprejované nápisy a symboly. Vedle obvyklého vandalismu v duchu „jména hloupých na všech sloupích“ jde i o nápisy v arabštině „Vrátíme se“, které tam zanechali bojovníci IS, když se v březnu 2017 stahovali.

 

Až na místě je patrné, jak ohromné škody napáchal Islámský stát v Palmýře, i když jsem všechny vidět nemohl. Měl jsem jen pár hodin, přitom se na návštěvu rozvalin tohoto starověkého města doporučovaly dva až tři dny, protože trosky chrámu arabské bohyně Al-Lát jsou až na konci kilometrové kolonády a známé věžové hrobky za Diokleciánovou zdí. Ani obrázky, které oběhly svět, nedokázaly míru ničení plně zachytit. Islámský stát sice po ovládnutí města 21. května 2016 slíbil, že památky ničit nebude, ale záhy to porušil, když v duchu boje proti modlám, který kázal Muhammad, zničil už v červnu tři a půl metru vysokou patnáctitunovou sochu lva ochraňujícího gazelu, který střežil právě chrám bohyně Al-Lát. Po odpálení Baal-Šamínova chrámu na přelomu července a srpna 2016 zničil koncem srpna větší chrám Belův a věžové hrobky. Pak začal ničit i památky, které neměly náboženský charakter. Dobře věděl, že mu to zajistí pozornost, protože po několika letech kruté občanské války mezi desítkami či spíše stovkami různých milic podporovaných z různých stran, která si podle neověřených údajů vyžádala přes tři sta tisíc mrtvých, i hromadné vraždění pomalu přestávalo šokovat a neobjevovalo se na titulních stránkách. Byl to však také vzkaz režimu Bašára Asada. Nábožensky, jazykově a etnicky pestrá moderní Sýrie, která potřebovala nějaký sjednocující prvek, se hlásila právě k odkazu antické Palmýrské říše, které byla také etnicky pestrá a tak mocná, že si dovolila ve třetím století povstat proti Římu, přičemž se vdova po palmýrském králi králů Odaenathovi Septimia Zenobia (Septimia Bat-Zabbai) nakonec vyhlásila augustou, tedy císařovnou.

 

Návštěva Palmýry také ukázala důslednost radikálů, kteří v duchu svého doslovného výkladu koránu neničili jen velké stavby, ale každé zobrazení lidské tváře i na těch nejmenších soškách, jež zdobily hroby. Obraz zkázy nenabízejí jen chrámy a triumfální oblouk, ale také muzeum. Ve střeše stále zeje obrovská díra, která není ani nijak zakrytá, od osvobození Palmýry v březnu 2017 uplynul už více než rok. Ze stěn jsou vytrhané mozaiky i vlysy, které tam byly vystavené. Co nešlo odnést a prodat na černém trhu, to je rozbité. Sochy jsou povalené a rozlámané a já se snažil je překračovat a nešlapat na jejich torza a úlomky. Ze sarkofágu urazili většinu hlaviček. Ty, které zbyly, mají rozbité obličeje, že nelze rozeznat rysy. Torza a pomíchané úlomky leží halabala přes sebe mezi kusy rozbitých sádrových modelů antických staveb. Pocit zmaru umocňuje, že místnosti jsou v takovémto stavu skoro půldruhého roku po vyhnání teroristů. Působí to dojmem, jako by se nic nedělo, a kustod, který mě muzeem provázel a gesty naznačoval, jak mu tekly slzy, neměl na starosti nic jiného, že na budovu střeženou vojáky dohlížet.

Restaurace však už začala. Některé exponáty byly odvezeny do Damašku, kde jsem v tamním muzeu viděl první výsledky práce restaurátorů. Nejdříve byla s pomocí Poláků restaurována patnáctitunová tři a půl metrů vysoká socha lva ochraňujícího mezi tlapami gazelu, které střežila chrám bohyně Al-Lát. Co šlo, bylo opraveno, další části byly vytesány z nových kusů vápence, který je o něco světlejší. Vystavili ji na zahradě damašského muzea. Z bezpečnostních důvodů ji zatím nevrátili do Palmýry.

 

Pár soch také zrestaurují v Praze. „Už máme některé sochy zabalené a některé jsou už odeslané. Máme fotografie originálu, které s nimi posíláme. Po dokončení restauračních prací budou sochy v Praze vystavené,“ řekl ředitel palmýrského muzea Chálil Harírí, a ukázal na několik beden na podlaze národního muzea v Damašku, které je nadále uzavřené, protože bylo také poničeno a mnoho cenných exponátů bylo odvezeno na bezpečnější místo. Otevřená je jen zahrada, která je plná soch, připomínající dlouhou a pestrou historii Sýrie, kde se helénistické vlivy mísily s maloasijskými, perskými a semitskými.

V Praze se ale opraví jen pár soch, což je vzhledem k množství poničených děl jen kapka v moři. Pomáhají i další země, zejména Rusko, ale také Italové, restaurace však bude běh na dlouhou trať. A je otázka, jak věrná bude.

Vedle restaurované sochy v dílně v muzeu leží na pracovním stole zvětšená zrnitá xerokopie díla, ale jen z anfasu, která nezachycuje všechny detaily. Napadá mě, jak dobře byly zdokumentovány menší artefakty a co mají restaurátoři k dispozici. Přesto pohled na obnovenou tvář potěší, snaha Islámského státu vymazat minulost neuspěla, i když škody jsou nenahraditelné. Cenné originály jsou zničené.

Restaurátorské práce však probíhají i v Palmýře. Opravuje se tam amfiteátr. Na jeho scéně se sice stále ještě válejí vyvrácené vápencové bloky, ale boky hlediště už jsou opravené. A opravy budou pokračovat. „Nejsnazší jsou amfiteátr a oblouky, protože jejich části pořád leží na místě. Asi zabere čas, než se znovu vybudují chrámy, protože ty jsou zničené,“ upřesnil postup prací Harírí.

 

Nejde však jen o snahu vrátit Palmýře bývalou podobu. Válkou zničená Sýrie by ráda přilákala turisty, protože potřebuje peníze na rekonstrukci. Talal Barazi, guvernér provincie Homs, kde perla pouště leží, na konci srpna sliboval, že už za rok ji bude možné navštívit. Ministerstvo turistiky do Palmýry v září vozilo novináře, aby nalákali turisty, protože jde pořád o jednu z nejvýznamnějších antických památek.

 

Návštěvy památek se uskutečnily během 60. mezinárodního veletrhu v Damašku. Ano, i takové akce se v zemi konají. Hlavní město i řada přilehlých oblastí je již celkem bezpečných a Asadova vláda po řadě vítězství dosažených s podporou Ruska, Íránu a libanonského Hizballáhu potřebuje nejen ukázat obyvatelům své úspěchy a vizi lepší budoucnosti, než je ta válečná, ale hlavně hledá, kdo by jí pomohl s obnovou válkou zničené země. A zahraniční firmy navzdory platným sankcím vidí v Sýrii příležitost prodat svá zařízení. Přestože mnohé výrobky nelze do Sýrie legálně dovážet, sesterské automobilky Kia a Hyundai měly u vchodu ohromnou expozici a k vidění byly i německé traktory DEUTZ nebo náklaďáky M.A.N., přitom EU v čele s Německem vehementně zdůrazňuje, jak důležité jsou sankce uvalené na Asadův režim. Za pomoc ale bude potřeba zaplatit střízlivé odhady uvádějí, že potřeba bude nejméně 250 miliard, ale možná i přes 500 miliard, samozřejmě dolarů – a turisté by mohli přispět alespoň drobným dílem.

 

Houfy turistů plnící co nevidět syrské památky jsou však v případě Palmýry, kam dříve přijíždělo 150 000 návštěvníků ročně, jen zbožným přáním, které nemá reálný základ, i když i to, co z antického města zbylo, je fascinující. I ředitel muzea Harírí přiznal, že tak rychle to nepůjde.

Nový Tadmor, který nechali na počátku třicátých let vybudovat Francouzi, když byla oblast pod jejich mandátem, aby se do něj přestěhovali lidi žijící v ruinách bývalé Palmýry, aby se v ní mohly zahájit archeologické práce, je zničený. Poškození neunikla ani jedna stavba. Ve vedlejších ulicích jsou pořád haldy sutin i improvizované zátarasy a barikády. Zničená je také infrastruktura. Kávu nám sice v muzeu uvařili, i když prodlužovačku tvořily jen dva dráty píchnuté do zásuvky, ale voda se brala z cisterny. Použít se dal i záchod, dokonce byl klasický evropský, ale splachoval se z kýble a ruce jsem si musel umýt pod kohoutkem z cisterny. „Na obnově dodávek vody se pracuje, ale elektřina už zavedená je, okomentoval to Harírí a bylo vidět, že i to považuje za velký úspěch. Je tu však ještě jeden problém, který byl jasně vidět, když kolem muzea prošla hlídka ruských vojáků. Všichni na sobě měli protistřepinové vesty. V poušti jsou pořád hrozby, upozornil Harírí. I to je jeden z důvodů, proč se do města ještě nevrátili lidé. Žije jich tam jen dvacet.

Nedozírné škody však jsou nejen na antickém nalezišti a v přilehlém novodobém Tadmoru. Cestou jsme minuli několik prázdných tradičních vesnic, odkud boje vyhnaly obyvatele. Uvažuju, jestli se ještě někdy někdo vrátí do typických domů z nepálených cihel. Tahle škoda sice na první pohled není tak patrná, jako zničené antické památky, ale Sýrie válkou utrpěla na pestrosti. Obývané tradiční vesnice byly také druhem památky.

 

Palmýra však nebylo jediné místo, které jsem mohl navštívit v doprovodu lidí z ministerstva turistiky. A nebyl to jen rušný Damašek, kde jsme strávili nejvíce času a jehož centrum působí takřka mírově, i když se živé čtvrtě střídají s dalšími zcela zničenými při bojích, kde se rychle odstraňují trosky zničených domů a zadunění další spadlé ruiny působí, jako by boje pokračovaly. Není to jako v Kábulu před deseti lety, kde se dalo jezdit jen v obrněné toyotě a každý motocyklista vyjíždějící z vedlejší uličky vyvolával obavy. Po centru se dá normálně chodit. Většina kontrolních stanovišť na ulicích už není v provozu a do ohromné umajjovské Velké mešity proudí davy poutní procházejících po dokonale naleštěné kamenné podlaze okolo podobně nablýskané dvorany. Kromě sunnitů, kteří míří na kázání do rozhlehlé mešity nesené korintskými sloupy zbořené baziliky svatého Jana, kde se také nalézá sarkofág proroka Jahji, což je Jan Křtitel, se tam také valil proud šíitů z Íránu. V místnosti Mašmed Husajn je uchovávána hlava prorokova vnuka Alího Husajna, který byl v roce 680 zabit v bitvě u Karbaly, kde bojoval s vojsky umajjovského chalífy Jazída I. Ani jeho vítězství však nezabránilo rozdělení islámu na šíitský a sunnitský.

 

Vedle mešity se nachází hrobka sultána Saladina, který v roce 1187 dobyl Jeruzalémské království založené po dobytí svatého města při první křížové výpravě v roce 1099. Křesťany však nechal odejít a nadále umožňoval poutníkům Jeruzalém navštěvovat. Už na tomto místě je patrné, že historie dvou větví islámu i jeho vztahu ke křesťanství, s nímž má společné kořeny, je mnohem složitější a nelze ji zjednodušovat jen na nemilosrdný náboženský střet.

Padesát kilometrů severovýchodně od Damašku leží křesťanská vesnice Malúla, kde se ještě najdou lidé hovořící aramejsky, i když já měl smůlu, že jsem ji navštívil v neděli, kdy se ve škole neučilo a mše byla v arabštině. I Malúlu napadli v září 2013 teroristé, ne však z Islámského státu, ten se tak daleko na západ nedostal, ale z Fronty anNusra napojené na Al-Káidu. Radikálové spojení s umírněnější slábnoucí Svobodnou syrskou armádou od března 2013 ovládali kopce nad vesnicí. Při útoku obsadili hotel Safir přímo nad Malúlou, kterou z něj ostřelovali. Pak vesnici obsadili a poničili a vyrabovali některé z kostelů. V půlce září se vesnice dostala zpět pod kontrolu vládních sil a její okolí zabezpečil libanonský šíitský Hizballáh v březnu 2014.

Do vesnice se už mnozí obyvatelé vrátili, v ulicích byli lidé a fungovala pekárna. Do kláštera svaté Tekly, který byl částečně vypálen, přičemž byl zneuctěn hrob svaté a zničeny svaté obrazy, mířili poutníci. V opraveném klášteře jsou však stále vidět škody, některé mozaiky jsou poškozené.

Bezútěšnější pohled nabízel Halab, jemuž se v poslední době bůhví proč opět říká Aleppo, což je jméno z koloniálních dob, které se stalo symbolem tvrdosti a komplikovanosti války v Sýrii.

 

Už cesta ukazuje, že jsme opustili bezpečné okolí Damašku. Nejede se přímou cestou po dálnici M5, která je v dostřelu zbraní radikálů, ale dlouhou oklikou. Za Homsem se odbočilo do Salamije na Rakku a u veliké základny syrských vojsk u Itrie zatočilo prudce doleva a jelo se přes Chanásir okolo solného jezera. Tedy po cestě, kterou postupovala syrská vládní vojska při dobývání města, poté co z okolí vyhnala Islámský stát. Ten do samotného Halabu nikdy nepronikl, ale město bylo rozdělené mezi různé skupiny a milice. Část ovládali Kurdové, část provládní síly spolu s vládními vojáky a další různé vzbouřenecké skupiny včetně teroristických.

Už okraj města se sídlištěm 1070, o které se sváděly tvrdé boje, je hodně poničený, ale není to nic proti centru. Ve Starém městě není žádný dům, který by nebyl zničen. Z mnohých zůstaly jen jedna nebo dvě stěny. Stropy jsou rozlámané a propadlé. Na ulicích leží ohromné haldy suti, z které se zatím nic neodvezlo. Každé vozidlo, které tudy projíždí – moc jich tedy není – za sebou zvedá ohromná oblaka prachu. Cesta by však měla být bezpečná. Na zdech jsou nápisy azbukou Min nět. Žádné nastražené nálože, alespoň podle ruských ženistů, by tu být neměly. Nebýt odlišné architektury a nižších staveb, připomínalo by Staré město nejspíš záběry ze Stalingradu, jen sníh nahradil jemný prach z rozdrceného betonu.

 

Škody utrpěla i slavná citadela v Halabu, jedno z nejdéle kontinuálně obývaných míst na světě. Při vykopávkách na kopci byly objeveny stopy chrámu akkadského boha Hadáda z půlky třetího tisíciletí. Pevnost nabyla na významu po vzniku chalífátu, protože ležela na jeho severu při hranicích s Byzantskou říší. Citadela nabyla na významu, když přišli v roce 1099 do Svaté země křižáci. Představovala protiváhu jejich hradům. Kurdský vládce Núr ad-Dín, který za své vlády v letech 1147 až 1174 sjednotil Halab a Damašek, nejen přestavěl město, ale kolem citadely vybudoval mohutné zdi. Ty dále zesílil syn Saladina Zárihil Ghazní na přelomu 12 a 13. století. Mamlúcký guvernér Aleppa Sajf ad-Dín v roce 1415 přistavěl v pevnosti poničené v letech 1400 a 1401 Tamerlánem dvě věže a vystavěl tam nový palác.

Po tvrdých bojích jsou zdi citadely poničené palbou. Patrné jsou stopy po kulkách i dělostřeleckých granátech všech možných ráží. Pořád je ale citadela s ohromným schodištěm a branou nejméně zničenou budovou v centru. Škody jsou však zřetelné i v rozsáhlém vnitřním areálu, kde jsou vidět propadlé střechy mešity i dalších budov.

V areálu se však už činili kameníci, kteří přitesávali vápencové kvádry, jimiž nahrazovali ty zničené. Místní zástupce ministerstva turistiky řekl, že problémem nejsou peníze, ale především čas.

I tak je už zcela opravený amfiteátr, kde se konají koncerty, o čemž svědčí zvuková aparatura čínské výroby. Opravena je i jedna z věží, která nabízí pohled na zničené staré město. Teprve z ní je vidět, že zničené není jen nejbližší okolí citadely, ale celá rozsáhlá čtvrť s umajjovskou Chasriwijskou mešitou, do které nás vojáci nepustili, hotelem Carlton a chrámem Hammama Jalbúgha Nasrího.

Trosky ukazují, jak tvrdé a intenzivní byly boje v centru Halabu. I když na vládní vojska shazovala sudy s náložemi a chemikáliemi z vrtulníků, část vzbouřenců, kteří na to odpovídali minometnou palbou, odmítla využít nabídku na odchod do jiné oblasti Sýrie pod kontrolou rebelů a nakonec proti nim byla nasazena obrněná technika. Ve Starém městě se proto bojovalo o každý dům.

 

Město, kde v bojích padlo na třicet tisíc lidí, je dokladem brutality války v Sýrii. Provládní síly podporované ruským letectvem postupovaly s neuvěřitelnou tvrdostí – podobnou jakou uplatňovaly Američany podporované irácké provládní jednotky v Mosulu, kde taky bojovaly o každý dům, když z města vyháněly Islámský stát. Nepřítel byl podobný, Islámský stát sice do Halabu nepronikl, ale působily tam kromě umírněných i jiné radikální skupiny, které přebíraly iniciativu, jako Fronta an-Nusra napojená na Al-Káidu nebo islamistická Núr ad-Dín az-Zenki podporovaná Muslimským bratrstvem. Ta sice není na seznamu teroristických organizací, takže zpočátku dostávala i americkou pomoc, podle Amnesty International se však dopouštěla válečných zločinů. Zveřejnila dokonce video, jak její příslušníci podřezali dvanáctiletého palestinského chlapce Abdalláha Tajsíra Ísu, protože pomáhal provládním silám.

 

Brutalita je na obou stranách komplikované a nepřehledné války v Sýrii, kde se angažuje celá řada různých skupin a zemí Íránem a Ruskem počínaje, libanonským Hizballáhem pokračuje a Tureckem, Saúdskou Arábií a Katarem konče. Důsledky jsou tragické – a není jimi jen zničené nenahraditelné kulturní dědictví. To se pouze stalo symbolem náboženské a kulturní nesnášenlivosti a barbarství války, která si vyžádala desetitisíce mrtvých – jejich počet není znám, není jasné, zda je skutečně obětí tři sta tisíc, jak uvádějí syrské opoziční skupiny – a miliony vyhnaných. Hlasy, že se mělo proti Asadovi hned zpočátku zasáhnout, jsou sice vábivé, ale nelze zapomenout, jak to dopadlo v Libyi, kde je sice obětí výrazně méně, za to se změnila v území bez centrální vlády rozdělené mezi kmenové milice, čehož také využívají různé teroristické skupiny. Zničené památky v Sýrii zůstávají především mementem varujícím před tím, jak tenká je slupka civilizace a jak snadný je návrat do dob chaosu kmenových a náboženských válek.

 

foto: Alex Švamberk

Přidat komentář