Dan Flores aneb Povídání o Hyperindiánech

Bylo to v roce 1974, kdy se bývalé Československo těžce vzpamatovávalo z husákovského „Poučení z krizového vývoje“: právě tehdy se v Praze objevila výstava s báječným názvem Americký západ. Byl to tehdy první závan svobody, který návštěvníci po mnoha měsících ucítili. Obzvláště proto, že hrdinové oné výstavy byli slavní indiánští válečníci a lovci z Velkých plání, kteří se na sklonku 19. století sami hrdinně prali o svobodu, které je nakonec zbavili evropští kolonisté. Pro návštěvníky výstavy byly obrázky Bodmerovy, Catlinovy a všech ostatních návštěvou v zemi svobody, přesně v těch intencích, jak to mezi válkami cítili čeští trampové a po roce 1968 i vlasatí čundráci, vyrážející každý víkend ven z města do přírody.

 

Komunističtí mocipáni to pochopili velmi dobře, když na svobodomyslné máničky pořádali policejní hony, aby jim z hlavy vymlátili to, co tak krásně ukazovaly ty barevné obrázky z Musea Amona Cartera v Texasu. Indiáni, trapeři, cestovatelé, osadníci, všechna ta směs postav a lidiček z Dalekého západu uhrančivě ukazovala, že svoboda je přímo úměrná vztahu člověka a prostoru. Jako by platila slova malíře Alfreda Millera, že „jenom v životě divochů existuje opravdová a absolutní svoboda“. Snad proto žádné přírodní národy nepodnítily českou představivost natolik jako tito barevní válečníci.

Ještě dnes žije generace, jejíž členové se ihned zasní a uvidí volně se potulující Indiány na koních s péřovými čelenkami a koženými kabátci pomalovanými záhadnými kresbami. Jací byli vlastně tito představitelé naší naivní představy o svobodě? Odpověď je samozřejmě méně honosná. Ve skutečnosti tito lidé představovali v podstatě unifikovanou kulturu, jejíž materiální podstata spočívala na jediné specializaci: na lovu bizonů. Když získali američtí Indiáni první koně od Španělů, nastala největší kulturní transformace, jakou tehdy počínající etnografie dokázala zachytit.

 

Posel amerického Západu

Představte si člověka, jehož CV začíná takto: narodil jsem se v Louisianě, v zemi, jejíž hlavní město postavili před 250 lety Francouzi a jmenovalo se Nový Orléans; ti sem také přivezli africké otroky, kteří si v této bažinaté krajině vytvořili zvláštní kulturu, která se dodnes liší od ostatních jižanských končin Spojených států. Ostatně víme, že zde skončila i kurtizána Manon Lescaut a její ctitel rytíř des Grieux. Ale jejich osud, ani historie staré cajunské populace se svéráznou kuchyní, využívající „ovoce moře“ Mississippské delty, našeho zdejšího rodáka nezaujaly.

Ještě zde stihnul vystudovat „first degree“ MA, ale pak se odsunul dále na západ do Texasu, kde se zdržel více než dvanáct let, když si přitom ještě na rok odskočil do Wyomingu k Herbu Langovi, který byl známým historikem amerického Západu. O něm náš louisianský rodák prohlásil, že to byl právě on, kdo „mě zasvětil do historie životního prostředí, ale předal nám všem, co jsme studovali na Západě, odkaz Waltera Prescotta Webba“: to byla slavná postava, která stála u počátků bádání o americkém Západě.

Není tedy divu, že Dan Flores, hlavní postava dnešního vyprávění, vyslechl Langovo poselství a většinu svého života zasvětil studiu amerického Západu a samozřejmě především jeho hlavním dějinným aktérům: tamní přírodě, zvířeně a samozřejmě Indiánům. Usídlil se na univerzitě v Montaně, kde až do roku 2014 vedl katedru Dějin amerického Západu. Na toto téma napsal za dvaadvacet let dvanáct knih, tedy téměř co dva roky to kniha. Ale aby toho nebylo dost, ač pracoval v Montaně, žil ve slavném Santa Fé v Novém Mexiku. Celý americký Západ se mu tak zadřel pod kůži…

 

Když se řekne Indián…

Evropany z celého amerického západu zaujali hlavně indiánští obyvatelé prérií, které si nazvali „lovci bizonů“. Možná za to Indiáni vděčili svému úhlavnímu nepříteli Buffalo Billovi, který se svým prérijním cirkusem objížděl starý kontinent a v roce 1906 dorazil i na Moravu. Ostatně právě tito Indiáni byli také hlavními objekty obrázků, které jsme viděli na výše zmíněné výstavě. Přitom doposud tápeme, jak a kdy se dostali původní obyvatelé tohoto subkontinentu do míst, kde se v raném novověku setkali s prvními Evropany.

Jedno snad víme určitě: že na počátku holocénu, tedy před zhruba 11 tisíci lety na americkém Západě už žili lidé, kteří sem přišli ze severovýchodní Asie. Nás samozřejmě zajímá hlavně region táhnoucí se od pásu boreálních lesů na severu v Kanadě až po jižanský Texas. Tomuto prostředí se z velké fauny nejlépe přizpůsobili největší místní býložravci – bizoni, kteří využili velké prázdné niky, uvolněné po vymření pleistocenní fauny, a úspěšně se na prériích rozmnožili. V ekologickém slova smyslu byl bizon plevelným druhem, zní to sice podivně, ale je to tak!

Jeho masivní výskyt byl výsledkem velké ekologické poruchy, jež se opakovala v historii ještě jednou, a sice když přišli do Ameriky Španělé s koňmi, kteří opět obsadili staré niky po bizonech a velmi rychle se v americké stepi rozšířili. Pohled „z ptačí perspektivy“ nám napoví, že v prehistorické době žili na prériích lidé, kteří si říkali ve svém algonkinském jazyce Tsistsistas, což znamenalo jednoduše „lidé“. Zřejmě byli tito lidé pradávnými sběrači a lovci, kteří navazovali na tradici původních amerických obyvatel přišedších ze Sibiře.

 

Kdo to byli Paleoindiáni

Na základě srovnávací analýzy mýtů a obřadů a podle některých archeologických indicií je možné sledovat počátky jejich historie časově do období před zhruba 2600 lety a geograficky na území dnešní Severní Dakoty. Alespoň jejich obřady a slavnosti mají mnoho prvků společných se sibiřským šamanismem. Tato nepříliš početná populace se stala již v historické době jádrem kmene, který známe z prérií pod jménem Šajeni. Tito Indiáni chodili kdysi po prériích pěkně pěšky. Jediným ochočeným zvířetem a také pomocníkem prérijních Indiánů byli psi.

Tyto původní obyvatele amerického kontinentu můžeme dnes směle nazývat Paleoindiáni. Psy využívali hlavně jako tažná zvířata, což jim výrazně usnadňovalo pohyb po prérii. Indiánští sběrači a lovci žili na prériích v malých, polousedlých skupinách, které vytvářely shluky obydlí, případně samoty poblíž potoka nebo říčky. Tyto vísky byly obývány během zimního období a na ně potom navazovaly roztroušené letní tábory, ať již podél vodních toků, nebo přímo na prérii. Pravidelný roční cyklus byl tak rozdělený na dvě odlišná období.

Zimu tito Indiáni trávili na chráněném místě někde v parkové krajině, kde rostly stromy a byl tam tudíž dostatek dřeva, a v létě potom žili sledováním stád bizonů v otevřené prérii. Tento způsob lovu byl vůči stádům zvěře šetrný, přičemž uchovával demografickou rovnováhu loveckých táborů. Zimní tábory byly obývány šest až osm měsíců v roce, letní potom pouze tři až čtyři měsíce. Lov bizonů musel být namáhavou činností, protože jejich lovci měli pouze luky a šípy; dále měli lovci ve svém arzenálu také oštěpy či kopí.

 

Indiánská doba kamenná

A protože jsme v době kamenné, hroty všech zbraní – šípů i oštěpů – byly vyrobeny buď z obsidiánu, nebo ze zvířecích kostí. Aby byl lov úspěšný, musel se lovec přiblížit ke zvěři na co nejkratší dosah, pak teprve mohl použít luk ke střelbě nebo oštěp, jenž vrhal na zvěř. K dobíjení zraněných kusů se využívaly vedle kopí i kamenné palice na rukojeti, nikoliv nepodobné nám známým palcátům. Maso bizonů bylo nejznámějším pokrmem prérijních Indiánů, i když se lovili také losi, antilopy, divoké ovce a menší zvěř.

Z kosterních pozůstatků na místech dávných sídlišť je známo, že v dobách nouze jedli Indiáni i maso ze svých psů. Málo se ví, že „lovci bizonů“ lovili ryby ve vybudovaných, případně i v bobřích hrázích, nebo na volných tocích, s pomocí vrbových vrší. Nicméně i rostlinná potrava byla vždy důležitou součástí obživy, takže významný podíl sběru divoce rostoucích semen, plodů, oříšků je také přítomný v archeologickém záznamu. Muži měli tedy za hlavní řemeslo lov, ženy se věnovaly intenzivnímu sběru rostlinné potravy, takže poměr masité a vegetariánské potravy byl tak půl na půl.

Z toho plyne, že lov bizonů po vlastních nohách nebyl zdaleka tak úspěšným způsobem obživy, aby mohl zajistit existenci početnějšímu počtu původních obyvatel prérií. Lovy se konaly jednou do roka a bizoní maso bylo spíše doplňkem rostlinné stravy. Čistě loveckých etnik bylo pár, šlo o malé skupiny nomádů, jejichž způsob obživy a životní úroveň můžeme posuzovat pouze z analogie s jinými přírodními národy. Co ovšem víme bezpečně: tito Indiáni, když se dokázali přizpůsobit stylu života lovců, uměli z bizona využít všechno.

 

Až přišli koně…

Prérijní Indiáni dělali z kůže oděvy a lůžkoviny, z vyčiněných kůží se vyráběly vaky na úschovu zásob, ochranné štíty, mokasíny, rukavice, kamaše, košile, lasa, provazy, týpí. Z kostí a rohů se dělala škrabadla a hladidla na úpravu kůží, dále luky, hroty šípů, poháry na pití, lžíce a jiné nářadí. Ze šlach se vyráběly nitě, tětivy na luky, vysušený trus sloužil jako palivo. Indiáni vyráběli směs sušeného a rozdrceného masa, které se často ještě smíchalo s různými bobulemi, třešněmi či švestkami a se zvířecím tukem. Vyrobená směs se ukládala do pevně utaženého a utěsněného vaku, vážícího až padesát kilogramů.

Tyto přenositelné vaky se uchovávaly na dobu, kdy byl nedostatek čerstvého masa, neboť vydržely poživatelné i několik let. Bizoní maso, tuk a krev se také sušily a udily. Menší zvěř jako vlci, lišky, medvědi, bobři, ondatry, ale i norci, vydry, kolčavy a mývalové se lovili hlavně pro kožešiny. Proto tento kraj začali navštěvovat jako první Evropané francouzští trapeři, kteří hledali dostupné zdroje kožešinové zvěře. A snad to byla první válka o kožešiny mezi Francouzi a Angličany, která už v 18. století vyhnala usedlé Indiány z oblasti horního toku Mississippi do prérií, kde už zůstali.

Vše se ale nakonec změnilo s introdukcí koně. A začalo to nevinně: nejprve uteklo několik koní Španělům v okolí Santa Fé (dnes domicilu Florese). Z počátku však šlo o velmi pomalé tempo využití koní. Indiáni nejdříve toto podivné zvíře ignorovali, navíc o něj neuměli pečovat, takže bylo pro ně spíše vhodným zdrojem potravy než užitkovým zvířetem. Původní prérijní Indiáni začali nazývat koně „losí psi“, protože je z počátku využívali jako tažná zvířata, tedy stejně jako dříve psy, a navíc byli koně v indiánských očích velcí jako losi.

 

Jak se objevili Hyperindiáni

Ovšem stačilo jedno století, aby Indiáni pochopili, že koně jsou výkonnější než psi. S přijetím koně mohli Indiáni rychle měnit místa pobytu, protože tato zvířata unesla neskonale více zavazadel než psi a dokázala nahánět mnohem rychleji bizony, pomohla Indiánům je rychle skolit a vše použitelné přivézt. Až koně jim totiž napomohli využívat bizony jako jediný zdroj jejich obživy; neboť potom už bylo snadné sledovat tato zvířata v lehce zvlněné krajině a zabíjet je v mnohem větším počtu, než dokázali dříve pouze během a chůzí. Z lidí se stali na prériích nejobávanější „čtyřnozí“ predátoři.

Tak se zrodili „Hyperindiáni“, jak tuto verzi „indiánství“ nazval právě náš Flores. Šíření koní na prériích začalo kolem roku 1630 a bylo završeno roku 1770, kdy dosáhlo severní hranice v kanadské Albertě. Pro etnografy tento proces představoval výjimečnou příležitost pozorovat, jak se dokáže lidská kultura adaptovat na nové ekologické podmínky a jak z různých kulturních podnětů vyrůstá nový funkční sociální systém, jednotný na obrovském území, kde jediné, co se nezměnilo, byly jazyky, kterými tito Indiáni mluvili a které si do prérií přinesli sebou ze své původní domoviny.

Ale přitom tato kulturní jednota nebyla pro různá etnika žádným spojovacím článkem, protože celá tato oblast žila v permanentním válečném stavu. Tito slavní obyvatelé prérií už nebyli ani původními národy, ani jejich sláva netrvala příliš dlouho. Právě tato produktivita přilákala na západní pláně mnoho okolních národů, jež se až doposud lišily nejen jazykově, ale i stylem svého života. Lov bizonů s pomocí koní se stal novým ekologickým fenoménem, jenž spojil různé etnické zvyky, mravy a obyčeje v jeden pitoreskní obraz původních obyvatel kontinentu.

 

Krátká historie Hyperindiánů

To celé však trvalo necelých dvě stě let se svým vrcholem v letech 1830 až 1850. Pro představu: na začátku 19. století žilo na Velkých pláních pravděpodobně sto tisíc Indiánů, což bylo pořád ještě řídké osídlení vzhledem k velké ploše, kterou prérie zabíraly. Koně zvýšili rychlost pohybu lidí a zvětšili objem movitostí, jež se daly s jejich pomocí dopravovat. Nic už potom nebylo jako dřív. Evropané, kteří se dostali v 18. století do oblasti Velkých plání, mluvili o obrovských černých stádech bizonů, pod jejichž kopyty duněla celá prérie.

Ovšem počty bizonů nebyly v průběhu staletí stejně velké, dokonce pylové analýzy a archeologické nálezy ukazují, že v různých dobách bizoni zejména na jihu z prérií úplně vymizeli, aby se zase ve vlhčích obdobích rozmnožili a navrátili se ze svých útočišť na lesnatém východě zpět na místa svého původního výskytu. Samozřejmě, že tyto pohyby měly svůj dopad na chování Indiánů, kteří se museli z prérií stěhovat do údolí řek a opět zase zpět, takže i jejich počty silně kolísaly a tomu všemu se pochopitelně přizpůsobovala také jejich kultura.

Díky tomu, že se Indiáni přizpůsobili evropské kultuře koní, stala se mnohem vyšší dostupnost bizoních produktů. Ale zároveň tato koňská kultura způsobila z velké části zánik původní schopnosti Indiánů vyrábět rostlinnou potravu. Důsledek toho byl zřejmý: veškerá kultura se formovala kolem bizonů a koní a došlo k růstu populace. Hyperindiáni se přirovnávali k vlkům, v jejichž kůžích se kdysi přibližovali nepozorováni ke stádům bizonů. Změnil se také způsob lovu. Z kdysi převážně individuální akce se lov stal koordinovanou činností.

 

Lovci bizonů a nic víc

Společný lov na koních spočíval v obklíčení stáda bizonů a vyvolání paniky mezi zvířaty, kdy každý lovec vystřelil z krátkého luku na nejbližší zvíře. Vyplašená zvířata potom jezdci obkroužili a oštěpy zasahovali jejich těla, aby nakonec poražené kusy dobili noži. Ale zabití zvěře byl pouze začátek: následovalo vyvržení zvěře, bourání kusů a doprava masa a kůže do tábora. Závislost na lovu bizonů byla kritickým bodem tohoto stylu života: odhaduje se, že z 66 až 85 procent záviselo živobytí Hyperindiánů na tomto zvířeti oproti méně než 50 procentům v dobách před introdukcí koně.

Ale také převzetí kultury koně Indiány mělo svou historii. Když přišli Španělé s koňmi, obsadila tato zvířata staré přírodní niky a velmi rychle se na Pláních rozšířila: stepní krajina byla pro ně přirozené prostředí. To samozřejmě přispělo k rozkvětu nové koňské kultury, jež měla z ekologického hlediska málo srovnatelné paralely ve světových dějinách. Snad pouze prvotní rozšíření koní mezi národy Velké stepi na pomezí Evropy a Asie, odkud se koně dostali postupně až k nám do střední Evropy, mělo podobný invazivní charakter.

Specializace na lov bizonů sebou ovšem nesla své důsledky. Indiáni na prériích měli nedostatek zejména rostlinných produktů, které si dříve zajišťovali sami. To pak znamenalo, že se museli obracet na své zemědělské sousedy a navázat s nimi výměnný obchod. Začalo to na jihu, kde získávali od Pueblanů kukuřici, dýně, fazole, tabák a slunečnicová semena. Později se jezdci na koních účastnili velkých trhů na řece Missouri a Arkansas, kde se vyměňovaly zemědělské přebytky za bizoní kůže, kožené oděvy, sušené maso, kamaše, kožešiny.

 

Tábor jako s.r.o.

Prérijní Indiáni se původně po většinu roku pohybovali po kraji v malých skupinách, což byly ve skutečnosti tábory lovců bizonů. Jádrem takové skupiny byli pokrevní příbuzní, obvykle několik sourozenců, k nimž se přidružila řada dalších jedinců či rodin. Takový tábor se skládal z určitého počtu obydlí, nám známých týpí, která byla domovem vždy jedné rodiny. Jídlo pro celý tábor vařila žena vedoucího náčelníka, což bývala matka sourozenců, žijících tak pohromadě v jedné skupině. Rodinní příslušníci si své jídlo odnášeli domů, do svého týpí.

Počet lidí v táboře se pohyboval mezi 15 a 25 osobami. Jejich soudržnost se udržovala prostřednictvím výměn darů podle pravidla reciprocity, ale také řadou vzájemných povinností. Taková rozšířená domácnost byla lépe adaptována na nejisté podmínky života na prérii. Každá domácnost měla dostatek lovců pro ulovení velkého kusu zvěře a dostatek žen, aby z úlovku zpracovaly maso a kůže. Smrt někoho v táboře neznamenala rozvrat skupiny, stejně tak jako rozchod manželů nebyl koncem péče o děti: velká domácnost se o ně vždy dokázala postarat.

Jedna domácnost o osmi osobách potřebovala zhruba dvanáct koní: jeden kůň nesl kožené plachty tvořící stěny týpí, dva koně táhli tyče pro konstrukci týpí, dva nesli maso a jiné potraviny, na třech se vezly ženy a děti, na dvou jeli muži a dva byli vycvičeni pro lov bizonů. Ale bylo rozumné mít čtyři pět koní navíc pro nepředvídatelné události, jako bylo uhynutí, zranění nebo krádež koně. Opravdu bohaté domácnosti měly čtyřicet a více koní, ale čtvrtina skutečně chudých domácností měla nejvýše čtyři koně, takže byly při stěhování tábora závislé na příbuzných nebo na vůdčích rodinách.

 

Konec Hyperindiánů

Každé indiánské etnikum kontrolovalo určité území, můžeme mu říkat lovecký revír, které obyčejně velice dobře střežilo. Přístup do takového revíru měli pouze členové kmene, případně příslušníci spřátelených kmenů. Někdy se stávalo, obzvláště šlo-li o malé kmeny či etnika, že jejich členové spolu tábořili, lovili společně bizony a obvykle se také mezi sebou ženili a vdávali. I když díky historickému procesu se tato etnika nakonec rozptýlila na velkém území, měla stále povědomí společného původu, což potvrzovala skutečnost, že mluvili příbuzným jazykem.

Po roce 1830 se obchod s kožešinami zaměřil hlavně na bizoní kůže a na výrobky z nich. Naši Hyperindiáni výměnou za kůže a kožešiny získávali hlavně železné zbraně a nástroje jako nože, sekery, hrnce, šídla a hroty šípů. Pušky se pro lov bizonů na hřbetě koní příliš nehodily, teprve po roce 1870 se začaly používat zadovky. S osvojením koně se lov bizonů stával poznenáhlu obchodní záležitostí a ztratil sociální náboj. Domácnosti se staly méně závislé na spolupráci členů komunity a mohly se svými výrobky samy disponovat.

Každý tábor byla jedna velká domácnost, kde muži poskytovali maso a kůži a ženy zajišťovaly ostatní činnosti. V táborech ovládali náčelníci výrobu kožených oděvů, jež vyráběly ženy a které muži potom dále směňovali se zemědělci, posléze i s evropskými kolonisty, za další zboží. Úspěšné domácnosti tak mohly kumulovat bohatství: především koně a směněné statky se staly znakem sociálních rozdílů. Tak koně, zbraně, oděvy, oblečení, hračky přešly do osobního vlastnictví a byly směňovány muži, ženami i dětmi.

Koně se stali tržními zvířaty a jejich krádeže byly podnětem pro nájezdy na cizí skupiny. Ale s novým bohatstvím přišlo nové nebezpečí: Indiáni začali bránit své lovecké revíry a zabíjet vetřelce. Krádeže koní se staly nejjednodušším způsobem, jak přijít k bohatství, a koně se stali vítanou kořistí. Všechny etnické skupiny na Velkých pláních se rychle zapojily do válečných konfliktů a příležitostné šarvátky se proměnily v permanentní válečný stav. Zatímco náčelníci se stali obchodníky, válečníci měli za úkol zabíjet nepřátele.

Postavení a bohatství jedinců, které se měřilo dříve válečnými činy a počtem koní, se ve druhé polovině 19. století přeneslo na osobní jmění, pocházející z obchodní činnosti. A tehdy došlo k nepochopitelnému paradoxu: když se prérijní Indiáni napojili na tržní směnu s evropskými přistěhovalci, v následujících indiánských válkách se z hrdých pánů prérie stali sociálně vyloučení Američané, nakonec vystěhovaní do rezervací. Takový byl konec „Hyperindiánů“. Ale to už je jiná historie. Inu, cesty svobody jsou někdy křivolaké. Ale to jsme u nás v roce 1974 přehlíželi…

 

 

 

 

Dan Flores (*1948)

Americký historik, který se zbývá dějinami přírodního prostředí a specializuje se na historii amerického Západu.

 

Výběr z díla:

1984 Jefferson & Southwestern Exploration

1990 Caprock Canyonlands: Journeys into the Heart of the Southern Plains

1999 Horizontal Yellow: Nature and History in the Near Southwest

2001 The Natural West: Environmental History in the Great Plains and Rocky Mountains

2016 American Serengeti: The Last Big Animals of the Great Plains

 

Přidat komentář