Dva muži ve člunu aneb biocentrismus

S hrůzou zjišťuji, že dnešnímu světu vůbec nerozumím. Tak mě nedávno profesor Jan Zrzavý v Orientaci sobotních Lidových novin ujistil, že člověk jako biologickýdruh se vyznačuje tím, že má dvě pohlaví podle vzorce „samec a samice“, tedy muž a žena. Ale tato jistota je dnes nabourána tím, že oproti tomu stojí „gender“ alias sociální pohlaví, což je prý společenský konstrukt, jakýsi soubor lidmi vytvořených představ a pravidel, který dnes pracuje se zhruba šedesáti podobami pohlaví. Abych se v tom tedy trochu vyznal, sáhl jsem ihned po knize nazvané Biocentrismus (autoři Robert Lanza a Bob Berman), kde jsem chtěl narazit na nějaké vysvětlení tryskající z vyšší výšky než pohlaví a gender. Nějak podvědomě jsem si usmyslel, že v té knize to bude tak nějak zachyceno pohledem ze vzdálenější perspektivy: třeba jak je to viděno z vesmírné stanice. Takže biocentrismus, no ona je to vlastně fyzika!

 

 

 

 

Ve škole jsme se kdysi učili, že fyzika jako věda začala tím, že její zakladatel Isaac Newton ležel pod jabloní, když mu padlo na hlavu jablko. I rozsvítilo se mu v hlavě, objevil gravitaci a pak už to šlo jako po másle. Ale za čas se objevil čaroděj, který nám ze své sluje začal vykládat, že tak jednoduše to neprobíhalo, protože vesmír je zakřivený a v těch zatáčkách může čas všechno brzdit či naopak. Oním čarodějem byl Albert Einstein, kdysi též profesor německé poloviny Karlovy univerzity, ale od té doby je zase všechno jinak. Vše, co je zakřivené, je podezřelé.

Naštěstí se nedávno podařilo v Praze o Einsteinovi natočit seriál, který se vysílal na televizním kanálu National Geographic i pro české publikum, takže jsem se tam dověděl, jak on na to šel. Ale ať na to hledím, jak chci, pořád mi připadá, že jsem i v té fyzice s rozumem nějak mimo. Prý celé naše chápání vesmíru jako celku uvázlo na mrtvém bodě, píší ti dva výše uvedení badatelé. A může za to kvantová fyzika, o které se vede diskuse již od třicátých let 20. století, kdy byla objevena. Nicméně místo abychom jí porozuměli, máme prý k tomu dnes stejně daleko jako před těmi téměř 90 lety.

 

 

O dvou trulantech

A tak se ti dva naši noví přátelé (Lanza a Berman) ptají hned na začátku: Máme věřit tomu, že dnešní vesmír, který je tak pregnantně uzpůsobený pro druh Homo sapiens, vystoupil kdysi z absolutní nicoty do dnešních rozměrů? A pokračují: „Může někdo, kdo nepřišel o rozum, opravdu přijímat něco takového?“ Může někdo nabídnout nějakou věrohodnou představu, jak jsme se před nějakými čtrnácti miliardami let náhle dostali na takřka nekonečné množství tun hmoty – a to naprosto z ničeho? A jestliže se to někomu zdá přitažené za vlasy, tak ať ukáže nějakou alternativu: čemu vlastně máme podle současné vědy věřit?

To, že je vesmír přesně vyladěný a naprosto vhodný pro život, může být sice výsledkem nějakého vědeckého pozorování, ale rozhodně to ještě nic nevysvětluje. Probůh proč? A tak v dnešní době pro to máme tři různá vysvětlení. Asi to nejrozšířenější říká, že to je dílo nějakého demiurga; ostatně všechny mytologie světa začínají tím, jak svět vzniknul, a v tom mohou mít prsty stovky různých stvořitelů. Ovšem problém je, že to také nic nevysvětluje, i kdyby ona mytická tvrzení byla pravdivá. Druhou možností je potom odvolání se na antropický princip, což je podle Českého klubu skeptiků údajně módní kosmologická představa stará čtvrtstoletí.

Její slabší verze říká, že svět je právě takový, že na něm mohl vzniknout život a člověk, avšak kdyby byly parametry vesmíru jen nepatrně odlišné, tak by ani hmota, ani život nevznikly, obzvláště v takovém provedení, jak jej známe dneska. Její silnější verze vložila do základů vesmíru přesně takové specifické informace, aby v něm zákonitě musel inteligentní život vzniknout, jinými slovy řečeno: základní parametry vesmíru byly už na počátku nastaveny účelově. No, a tu třetí možnost mají na svědomí právě ti dva naši noví přátelé.

 

 

Měla to být teorie všeho

Podle nich máme pochopit, že slibovaná „teorie všeho“ zamrzla v příliš abstraktní matematice teorie strun. Ale je to všechno ještě mnohem neprozíravější, protože jsme byli takřka dodnes ujišťováni, že alespoň víme, z čeho je složen vesmír. A teď se zjistilo, že 96 procent celého vesmíru tvoří temná hmota a temná energie. A to už mi připadá, jako kdyby to psal Tolkien o Sauronově zemi. Jinými slovy řečeno: dnes nikdo netuší, co ten vesmír vlastně je. Vedle toho mi problém šedesátky genderů připadá jako čtení dětem v mateřské školce před odpoledním spánkem.

A tak dnes musíme kvůli tomu, že vlastně nic nevíme, stále látat díry v teorii velkého třesku, aby vůbec aspoň něco odpovídalo tomu, co vyplývá z našich pozorování. Přesto jsme museli už před 40 lety přijmout, že vesmír roste exponenciálně, aniž bychom na takové tvrzení měli nějaké fyzikální zákony. V tento okamžik už jsem věděl, že jsem na stopě: není to vlastně stejné jako s těmi šedesáti gendery, o nichž psal profesor Zrzavý. Tak jsem se do biocentrismu začetl, protože nabízí nový pohled na věc, když už naše současné teorie fyzikálního světa nefungují.

Aby mohly fungovat, musí se prý vzít v úvahu život a vědomí, alespoň tak to tvrdí oni dva naši přátelé. A dodávají k tomu ještě, že život a vědomí nemohly být opožděnými a vedlejšími účinky oněch procesů, které v minulosti miliardy let probíhaly bez života, nýbrž musely být celou tu dobu pro vesmír a pro jeho pochopení absolutně základní. A právě proto přispěchali s tvrzením, že z jejich pohledu není život žádným náhodným vedlejším produktem fyzikálních zákonů. Nad tím jsem se už doslova zaradoval, protože určitě i s těmi gendery to musí být nějak podobně. Že tady prostě musí být s námi alespoň těch dvě stě tisíc let existence našeho druhu (ale prý to může být klidně o sto tisíc let více).

 

 

Čas jako iluze vědomí

Naši noví přátelé tak začínají svěžím předpokladem, že svět, v němž my dnes žijeme, není rozhodně tím místem, které popisují naše učebnice. To jsem se zaradoval, protože jsem měl pořád ve škole z fyziky za tři, asi jsem už tehdy intuitivně tušil, že to bude všechno nějak jinak. Takže vypudím hned na začátku z hlavy všechny moje školní vědomosti a s vyprázdněným mozkem se pustím do dramatické pouti minulostí. Začnu tím, co je to čas. Dnes se dozvídám nikoliv od filozofů (od těch bych to i čekal), ale od fyziků, že čas je pouhá iluze vědomí, kde všechny řeči o tom, co bylo před a co potom, jsou jen naše mámení. Nic víc, nicméně se ptám: co dál?

I dozvídám se, že ona již zmíněná kvantová teorie nám říká, že všechno v přírodě má povahu částice a zároveň povahu vlny a že chování objektu existuje jen v podobě nějaké pravděpodobnosti. Žádný objekt ve skutečnosti nezaujímá nějaké konkrétní místo, dokonce se ani nepohybuje, dokud se jeho vlnová funkce nezhroutí. A v té chvíli nastává čas pro zlomyslnou otázku: co tedy způsobí zhroucení našeho objektu? Odpověď ani nepotřebuje nějakou velkou inteligenci. No, prostě stačí, když do něho něco zasáhne! Třeba kousek světla, když si na objekt posvítíme, abychom si ho vyfotili.

A tak mi začalo být líto všech turistů v Praze, kteří si tady pořizují všechna ta selfíčka a přitom netuší, co na ně čeká za rohem. Když to tedy vezmu do důsledků, pohyb jako takový není to, k čemu ve skutečnosti dochází. Jde spíše o řadu četných nespojitých událostí. To může být prvním náznakem, že pohyb času vpřed – jehož je let šípu ztělesněním – je nikoli rysem vnějšího světa, nýbrž projekcí něčeho, co si my sami představujeme, že to tak je. Prostě jsem vytušil, že jsme vlastně všichni iluzionisté, kteří běhají po světě a fotí a fotí a vlastně zbytečně!

 

 

O chytrých dvojčatech

A tak nám dnes vědci klepou na čelo a tvrdí nám, že čas není absolutní realitou, ale výmyslem našeho myšlení. Filozofové dále zastávají názor, že podobně ani budoucnost není ničím víc než mentálním konstruktem, předvídáním, či dokonce jakýmsi shlukováním myšlenek. A protože myšlení samo se odehrává výlučně jen v přítomnosti, tak nás badatelé peskují: tak kdepak je ten váš čas, miláčkové? Ale filozofové jsou na nás hodnější, a rychle nám potají pošeptají, že podobně ani budoucnost není ničím víc než naším mentálním výplodem.

Jako bychom po celou tu dobu, co jsme na světě, dávali dohromady dvě věci, které vlastně neexistují. A protože všichni tito intelektuální predátoři toho vědí víc než my, tak nám křičí do ucha: myšlení se odehrává jen v čase „nyní“! Zahoďte všechno, co bylo dřív! Jsem z toho zmaten a pro sebe mumlám: tak probůh, kde je ten „můj čas“? Vypadá to, jako by všechny dřívější experimenty byly něčím kontaminovány. Jenom nevím, jestli to je horší než plagiátorství, nebo ne. Prý dostatečnou příčinou kolapsu vlnové funkce je už pouhé poznání v mysli experimentátora!

Spadl mi kámen ze srdce: zaplať pánbůh, že jsem při fyzice nedával pozor! Dnes to tedy vypadá tak, že když se vezme pár světelných částic a pošlou se proti sobě optickými vlákny na vzdálenost jedenácti kilometrů (to je přesně délka dráhy švýcarského urychlovače kvantových částic), tak těsně než má dojít k jejich přímému střetu, si jedno z dvojčat vybere svou cestu a druhé to ihned pozná a vybere si okamžitě nějakou jinou. A protože to vše probíhá v takové rychlosti, kterou si neumíme vůbec představit, tak to vypadá, že se ta dvojčata správně rozhodla v jeden a tentýž okamžik, tedy simultánně. Tak jsem si hned řekl, jestli při tom výběru genderu to nefunguje taky tak: když si myslím, že jsem kluk, tak moje druhé já simultánně říká: vždyť jsi holka!

 

 

Oko jako okno do světa

Z toho tedy plyne, že sourozenecká částice vždy okamžitě opětuje chování nebo stav svého dvojčete, i když jsou odděleny nějakou vzdáleností, a dokonce ani nezáleží, jak daleko od sebe doopravdy jsou. Jako by zde působilo nějaké „duchařské strašidlo na dálku“. To ale fyzikové odhánějí jako mouchy kolem hlavy a zaměřují současný výzkum na praktické, a nikoliv filozofické zájmy: takže s tím genderem to musí být prý nějak jinak. S tím ovšem padá samozřejmě myšlenka, že existuje nějaký objektivní nezávislý vesmír. Prostě se stalo, že mnozí lidé stále lpěli na tisíce let starém předpokladu, že jisté fyzikální stavy existují, aniž by se vůbec musely měřit a prověřovat.

V takovém případě jsou na tom genderoví badatelé mnohem lépe; sice to na první pohled vypadá, že „keď ktosi vyzerá ako Jožo a iný ako Mária“, nemusí jít ještě o muže a ženu, ale naštěstí na to mají vědci dotazníky, jak se kdo cítí, čím tudíž chce být. A já jsem si bláhově myslel, že když na tom švýcarském urychlovači proti sobě pustí šedesát genderů a bude se pak chvíli čekat, jak to dopadne, tak že hned každý bude vědět, jak na tom je a nebude se muset přetvařovat. A pak že ty výsledky odhlasuje OSN, jakože jsou platné pro všechny na světě, a vydá se to všechno jako příloha k lidským právům.

Většina lidí si tedy mylně myslí (včetně vědců), že vnější svět má svou vlastní existenci a vzhled, tedy že je to něco, co více či méně připomíná to, co sami vidíme. Lidské nebo zvířecí oči jsou podle tohoto názoru pouhými okny obrácenými přesně do světa kolem nás. Jestliže naše osobní okno přestane existovat (jako když třeba umřeme), nijak to nemění nepřetržitou existenci vnější reality nebo její „skutečný“ vzhled. Všechno tedy co je na světě, má svou nezávislou existenci. Podle této argumentace jsou lidské oko a mozek sestrojeny tak, aby nám umožnily poznávat skutečnou vizuální podobu věcí a nic se na tom nedá měnit.

 

 

Tak co není biocentrismus

Lanza a Berman přiznávají, že problém kladení dotazů typu: „A skutečně něco existuje, i když to nevidím?“, je pradávný a samozřejmě předchází existenci biocentrismu. Ale ten si prý (tvrdí oba) nenárokuje v této věci své prvenství, pouze chce vysvětlit, proč musí být správný jen jeden názor, a ne několik jiných či podobných. Ale jedním dechem dodávají, že to samé platí i naopak: jakmile člověk pochopí, že mimo jeho biologickou existenci není už žádný nezávislý vesmír, zbytek z toho už více či méně samovolně vyplyne. Samozřejmě oba přiznávají, že dnes jednoznačně převládá názor, že vesmír existuje právě tak dobře bez nás jako s námi.

Dokonce si myslí, že tento „západní“ názor má svůj původ už v biblických časech, kdy už staří Hebrejci žili v přesvědčení, že před bohem naše „malé já“ nemá téměř žádný význam, ba ho nemají ani důsledky plynoucí z naší lidské existence. V takovém případě by se ovšem museli mýlit i naši milí studenti stávkující za návrat k přírodě z dob, kdy lidé jezdili na mezku. A tak si lámu hlavu, jak je to doopravdy. Pořád jsem si bláhově myslel, že existují dva světy: jeden mimo mě a druhý od něj oddělený, který si myslím, že znám já. Takže ouvej! To není biocentrismus!

Oba mí noví přátelé mně tak boří můj domeček z karet, který jsem si stavěl celý svůj život jako „světový názor“. Bedlivě slovo za slovem si nevěřícně mumlám: „Jestliže všechno to, co je přímo přede mnou, je moje vědomí, pak se moje mysl rozšiřuje donekonečna na vše, co jsem v životě poznal.“ A pak zajásám: „A co vesmír?“ Aha! Tam jsem nikdy nebyl, navíc na gymplu jsem měl z astronomie taky za tři jako z fyziky! Jak je to tedy se zkoumáním povahy chladného, inertního, vnějšího vesmíru, který moje vlastní vědomí zanedbalo už v sedmnácti letech, neboť jsem trojku z astronomie dostal z milosti, protože bylo před maturitou?

 

 

Čas si vymyslel náš mozek

A tak mě oba badatelé raději zatahují hlouběji do geometrie (v té jsem byl o něco lepší: dostal jsem za dvě) a ptají se mě: jestlipak víš, co je základem geometrie? Aha, to jsem už zapomněl… Linie, plochy a tělesa! Ty první jsou jednorozměrné, ty druhé dvourozměrné a ta třetí trojrozměrná… To je pro děti! A víš, že čas byl pojímaný jako čtvrtý rozměr? No, vidíš, ale to už je fikce. Protože ve fyzice byl čas nepostradatelný jen v jedné oblasti a tou byla termodynamika. Její druhý zákon by bez toku času neměl vůbec žádný význam: ten popisuje totiž entropii. Což je proces přechodu od složitější struktury k jednodušší a bez času by k entropii nedocházelo nebo by dokonce ani nedávala smysl.

Pamatuji si, jak nám tento zákon vysvětlovali ve škole: představte si, že dáváte malé kulaté kamínky pořád na jednu hromadu a za určitou dobu, když na ni položíte kamínek, tak se celá ta hromada zhroutí. Doba ukládání kamínku na hromadu to je právě ten čas. (Svitlo mi: když budu dávat jeden gender za druhým na hromadu, za jak dlouho se lidstvo zhroutí?). A mí přátelé mně to vědecky shrnují: „Evoluce od struktury a aktivity ke stejnosti, nahodilosti a netečnosti – to je entropie.“ Chápu konečně, že bez té entropie by čas vlastně nemusel vůbec existovat. A s ním takové ty školní úlohy: když vyjede jeden vlak z místa A a druhý z místa B atd.

Spor o reálnost či nereálnost času má nepochybně staré kořeny. Ale v základu je vždy naše zdání.  Takže se myslelo, že jako všechny předměty musí mít i čas nějaký tvar, tak čas alespoň potřebuje směr svého toku. Dokonce se prý nějakou dobu věřilo, že pokud se vesmír začne smršťovat, poběží čas pozpátku. Což by ovšem znamenalo, že bychom se časem proměnili zase v naše nejbližší příbuzné, jimiž jsou šimpanzi. Ovšem je-li čas vnitřní formou živočišné mysli, pak to vše dává dohromady dokonalý smysl: protože veškerá naše vizuální zkušenost není ničím jiným než kroužením informací v našem mozku.

 

 

V rytmu nespočívá jenom tanec

Již staří Heléni před dva a půl tisíci lety věděli, že bez života neexistuje ani čas, ani pohyb. Prostě proto, že skutečnost vzniká v závislosti na chování pozorovatelů. A tak naši dva přátelé s neskrývanou radostí konstatují, že Newton a Einstein byli vlastně takoví účetní: zapisovali do svých knih události jako podnikoví účetní nákupy a prodeje. A člověk není vlastně nic jiného než od přírody materialista, který lpí na věcech a tvrdohlavě věří v lineární čas. Jenom naše neukojitelná fantazie si vymyslela časovou souslednost událostí, kterými se měří vztahy mezi galaxiemi, Sluncem a Zemí.

Prostě neexistuje vně našeho života žádná matrice sama o sobě, kde by probíhaly fyzické události nezávislé na našich životech. A tady už mě to trklo, jak je to s těmi gendery: no, my jsme si je jenom vymysleli a oni vlastně sami o sobě neexistují. Profesor Zrzavý měl pravdu… Ale čtu dál. Jsou to právě fyzikové, kteří jsou posedlí měřením. Ale byla by fyzika tím, čím je dnes, kdybychom právě tak snadno položili důraz nikoliv na měření všeho, co se dá měřit ve fyzickém světě, ale na lidskou psychiku? A tak jsem si vzpomněl na dějepis: ten mě bavil ve škole ze všeho nejvíc, měl jsem z něj vždycky za jedna.

Lidé od té chvíle, co jsou na světě, byli fascinováni tím, co se rytmicky v přírodě opakuje: den a noc, léto a zima, Slunce a Měsíc, planety, hvězdy, souhvězdí, ba i narození a smrt. Čím bylo toto střídání pravidelnější, tím více se hodilo k měření. A tak staří Egypťané měli perfektně spočítáno, kdy se vrátí záplavy na Nilu a dosadili si do té přírodní trojčlenky i své další příběhy o bozích a faraonech a rozvíjeli další rytmické věci, hledali v tom nějaký smysl, jak se všechny ty události k sobě vztahují a prováděli pak různá srovnání i mezi věcmi, které se už k sobě ani nevztahovaly. Prostě lidské myšlení začalo bujet!

 

 

A tak je to se vším

Naše životy jsou také takovým rytmickým počítadlem, což znamená, že obsahují pohyby, které se stále opakují. A je jedno, jestli jde jen o tikot hodin, nebo se měří čas jiných událostí. Jestliže tedy do středu vesmíru umístíme sami sebe, pak čas ve vesmíru neexistuje nezávisle na životě, který ho zaznamenává, a ve skutečnosti opravdu neexistuje ani v kontextu života. Čas vnímáme jako biologický rytmus: narození dětí, jejich růst, dospělost, stárnutí, smrt; nejpalčivěji vnímáme existenci času, když nám zemře někdo z blízkých lidí. To vše tvoří lidské vnímání a plynutí času. „To je čas pro nás. Patří k nám,“ hrozí nám prstem naši dva přátelé Lanza a Berman.

Co nám tím vším ti dva pánové chtějí říci, se dá celkem snadno shrnout. Pokusím se o to! Oni nám především chtějí namluvit, že to, co vnímáme jako skutečnost, je proces, který zcela probíhá jen v našem vědomí. Dále už to nekuchají: co je vědomí, nevědomí, bezvědomí atd. Přitom všechny naše vnější a vnitřní vjemy jsou tak navzájem propleteny, že je prakticky nemožné je rozplést. Jestliže binárně platí ano – ne, pravda – nepravda, pak je ani z toho pohledu nejde od sebe oddělit: jsou zároveň černé i bílé.

Z hlediska fyzikálního platí, že chování všech částic a objektů našeho vnějšího světa je nerozborně spojeno s přítomností jedince, jenž není ničím víc než pozorovatelem toho vnějšího mumraje. Bez jeho vědomé přítomnosti by se vše proměnilo do neurčitého stavu pravděpodobnosti. Což platí pro hmotu jako takovou, stejně tak jako pro každý jiný vesmír, který předchází vědomí. Vždyť i samotná struktura vesmíru je vysvětlitelná pouze tím, že v jeho středu stojí lidské vědomí. Jen díky tomu je vesmír přizpůsoben životu, protože je to právě život, který vytváří vesmír, a naopak to samozřejmě neplatí.

Vesmír je z tohoto hlediska časoprostorová projekce našeho „já“. Vždyť ani čas nemá reálnou existenci mimo naše smyslové vnímání. Je to pouze proces, díky kterému jsme schopni vnímat změny, jež se ve vesmíru dějí. To je zcela ve stručnosti poselství, které se Lanza a Berman odhodlali nám předat ve svém díle. Ostatně sami to vysvětlují tím, že máme „život a vědomí brát jako klíče k pochopení pravé podstaty vesmíru.“ Horší už pro nás je – si to všechno domyslet. Na to, jak oni to myslí, nás škola nepřipravila a je jedno, co jsme ve škole měli za známky.

A co s těmi šedesáti gendery? No, když už je vesmír „jenom“ to, co jsme si vytvořili a přeměřili v našem vědomí, pak nám holt nezbývá než se buď šedesáti genderům zasmát, nebo to brát vážněji než své vlastní pohlaví. Já mám číslo 1. Jestli se to někdy prohodí s číslem 2, pak nevím, co budu na stará kolena dělat… Asi se s tím svěřím nějakému panu profesorovi. Dnes nastala doba, kdy nás okouzluje nejen věda, ale i svět fikce. Tak čeho se bojíme, že? Ale na druhou stranu: už se vedly války kvůli různým blbostem. Řecká mytologie poskytuje dlouhou řadu příkladů.

 

 

 

Robert Lanza (*1956) je vedoucím vědeckým pracovníkem Astellas Institute for Regenerative Medicine na Wake Forest University a mimořádným profesorem na lékařské fakultě téže univerzity ve městě Winston-Salem v Severní Karolíně. V letech 1984 až 2017 publikoval desítky vědeckých prací.

 

 

 

 

 

Bob Berman (*1946) je mimořádný profesor astronomie na Marymount College na Gold Coast, Queensland v Austrálii, napsal více než tisíc článků publikovaných v různých časopisech. V letech 1976 až 2017 publikoval šestnáct vědeckých prací.

 

 

 

 

 

Česky vyšla jejich společná práce:

Biocentrism (BenBella Books, 2009) – Biocentrismus: Život a vědomí jako klíče k pochopení opravdové povahy vesmíru (Barrister & Principal, Brno, 2016)

 

Přidat komentář

1 komentář u „Dva muži ve člunu aneb biocentrismus

  1. Krásně napsáno …
    Moje první „vzpomínka“ na svůj život zde je když ležím na porodním lůžku .. bylo bílé, já otevřel oči a pamatuji si dodnes myšlenku i pocit co jsem tehdy měl. Hlavou mi proletěla hlasitá věta : “ Už zase !“ A pocit ? Jako když si uvědomíte , že máte před sebou zatraceně moc práce … A jako když vám spadne z ramen tíha …
    Vím, že pokud takto začíná život zde, na tomto místě, nekončí v „čase“ jak jej známe. Akorát to vysvětlit je složité, protože mnoho „lidí“ není s to si představit život bez času .. bez tlaku .. bez stresu … bez nátlaku na okolí. A pokud je nám vymezena doba abychom se něco naučili a přinesli si to s sebou dál … čert ví 🙂