Ferdinand de Saussure aneb Několik slov o rasismu

V životě se lidem stávají různé zádrhele. Někdy si za to mohou sami, někdy jsou v tom nevině, ale pak za to mohou ti okolo. A tak se nedávno stalo, že se do osidel novodobých
pomluv dostal hodný hoch Justin Trudeau, kanadský premiér, považovaný za nejkorektnějšího politika na Zemi.

Bylo tehdy před volbami v druhé největší zemi na světě a časopis Time, americký týdeník, údajně jeden z nejznámějších na světě (jak jinak, když je americký) na něj zlomyslně vytasil a opublikoval fotografii z dávného školního večírku, na které je nešťastný Trudeau v masce Aladina a (ó, hrůza pomyslet) má začerněnou tvář jako černoch.

 

A nastala mela! Lépe řečeno – veřejný lynč: vždyť ten korektní svatoušek Trudeau je ve skutečnosti rasista! Jak by se mohl stát opět premiérem! A tak dříve milovanému premiérovi nezbylo nic jiného než si obléknout hrubou košili kajícníka a bědovat nad sebou: Ó, ano jak jsem mohl být tak hloupý, ó, jaký já jsem byl v mládí rasista! Naštěstí již nemusel chodit ulicemi Ottawy do půl těla obnažený a důtkami se mrskat po zádech za nářku Mea culpa, mea maxima culpa! A tak jsem si řekl, že bychom si mohli připomenout, kde vlastně hledat kořeny onoho „bílého“ rasismu.

Už je tomu dávno!

V roce 1754 uveřejnil Jean-Jacques Rousseau svůj proslulý spis Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi. Šlo bezpochyby o první pokus stanovit vůbec nějaké základy obecné antropologie jakožto vědy. Neboť právě tato nauka by měla mít v popise své práce i cosi takového, jako je rasismus, jak ho chápeme i dnes: jako cosi, co nepřísluší slušným a chytrým lidem, ale jde o povahový rys všech xenofobů, jimiž jsou především nevzdělané vrstvy naší inteligentní civilizace. Rousseau si zpočátku položil jen takový jednoduchý dotaz: jaké je vlastně postavení člověka v přírodě?

Aniž by tušil, že jeho otázka je ve skutečnosti nejapná, či dokonce i nekorektní. Jeho zájem byl ukázat, že my lidé se musíme nějak lišit od přírody a tím, čím se lišíme, je naše Kultura (tedy opravdu s velkým K). Dokud jsme ještě byli zavřeni v Africe, tak se toho zase moc nedělo, ale jak jsme se začali úspěšně rozmnožovat a vyšli ven z Afriky a rozšířili se po celé zeměkouli, začali jsme se lišit (jeden národ za druhým) od sebe navzájem podle způsobu života v různém přírodním prostředí. S tímto tvrzením asi nemá žádný člověk – materialista nijaký hmatatelný problém.

A nyní samozřejmě nastupuje otázka, zda skutečně za touto odlišností stojí v první řadě způsob života lidí v různém životním prostředí. Samozřejmě Inuitové na Novosibiřských ostrovech se museli chovat úplně jinak než afričtí Xhoisané ve stepním prostředí jihoafrického Kalahari. Ovšem měla tato odlišnost životních prostředí vliv na jejich rozdílné lidství do té míry, aby bylo možné mluvit na základě různých možností obživy o vzájemném rozlišení lidských skupin? Jaký je rozdíl v lidství mezi dnešními Evropany s jejich chytrými mobily a australskými Aboriginály, kteří by možná dodnes vystačili s kamennými nástroji, kdyby se do Austrálie nenahrnuli právě lidé z Evropy?

Rasa jako původ?

Rousseauovi je třeba přiznat, že pojímal lidství ještě šířeji než dnešní biologové. Tvrdil, že i lidoopi jsou lidé a jen to popletli ti první cestovatelé, co se s nimi setkali kdesi v tropech a zaměnili je za opice. Z toho by musela mít velkou radost Jane Goodallová, která sledovala desítky let stejné skupiny šimpanzů v Africe a zjistila, že se mnohé jejich povahové rysy a sociální chování skutečně neliší od našich, včetně války mezi skupinami a vraždění nepřátel. Ostatně i ten přiznávaný jedno-, případně tříprocentní rozdíl v našich DNA je ve své podstatě zanedbatelný.

Člověk je na jedné straně sám jeden z přírodních druhů, ale na straně druhé dokáže mezi přírodními tvory rozlišovat a tuto diversifikaci přenášet právě i na jednotlivé skupiny svého vlastního druhu. Jde tedy o jistou sociální analogii: jestliže existuje taková druhová různorodost v přírodě, pak uvnitř lidské kultury musí jít také o různé skupiny, které mají schopnost se učit v okolní přírodě na základě odlišných přírodních podmínek. Odtud už je jen nepatrný kousek cesty k tomu, aby se různé skupiny lidí mohli navzájem osočovat, která z nich je technicky zdatnější v přizpůsobení se svému prostředí a která méně.

Asi nejdále v tomto směru došli evropští kolonisté na ostrově Tasmánie, kteří považovali původní domorodce doslova za lovná zvířata, a každý běloch, který přinesl na úřad pár uříznutých uší zabitého domorodce, dostal vyplaceno pět australských dolarů. Tak jakápak rasa! Přitom původní význam tohoto slova označoval skupinu předků či potomků, kteří pocházeli z jedné rodiny, nebo také z jednoho lidu. Sousloví „Davidova rasa“ se dlouho používalo pro označení příslušníků židovské víry. Ještě Jean Racine, francouzský básník a dramatik 17. století volal: Žijte, byvše hodni potomků rasy boží. Ale za sto, dvě stě let už jeho volání v Evropě nikdo neposlouchal.

Ach, zase ta genetika

Takže na počátku slovo „rasa“ znamenalo vyjádření směřující ke kořenům jednotlivců a kolektivů, případně se rozšířilo na pojímání lidstva jako celku či zároveň se zužovalo na určení příbuznosti či podobnosti lidských skupin na úrovni generací, nebo jen podle jejich chování a povahy. Všechny tyto významy slova „rasa“ měly jednu základní vlastnost: byly vyjádřením kulturní sounáležitosti jedince a skupiny a rovněž přiznáním kulturní odlišnosti lidských kolektivů navzájem. Biologický význam tohoto slova se objevil až s poznatky Darwinovy teorie: tehdy se začaly rasy odlišovat podle vnějších fyzických znaků: tvar lebky, barva kůže atd.

První, kdo se vyslovil pro to, aby se problém lidských ras přenechal raději genetikům, protože jinak se „celá debata okolo nich odehrává ve sklenici vody,“ byl francouzský antropolog Lévi-Strauss, což v polovině 70. let minulého století mnohým připadalo jako zavést vlka do ovčína. Zdá se, jako by se tehdy boj proti rasismu považoval spíše za politický či filozofický problém, v němž nemá vědní racionalita co dělat, ať jde o genetiku (jakožto obor přírodní) či antropologii (jakožto obor sociální). Dnes se otázka rasismu jeví spíše jako záležitost duševní hygieny či společenské korektnosti.

Přitom genetika je skutečně schopná odpovědět na mnoho neznámého, co člověka zajímá či trápí. Vždyť každý lidský jedinec si vlastně v biologickém slova smyslu nese v každé své buňce kopii sebe sama. V okamžiku, kdy se spojí lidská spermie s ovulujícím vajíčkem, začíná onen zázrak stvoření, kdy se začnou buňky našeho budoucího těla kopírovat a duplikovat (v dvojkové řadě 1,2,4,8,16 atd.). Kódovaný záznam uchovávaný v DNA se od chvíle početí mechanicky překládá do abecedy, kterou se řídí biochemický chod aminokyselin a proteinů.

Jazyk je komunikace

Ať chceme, nebo nechceme, v tomto bodu jsme na tom úplně stejně jako zvířata. Ovšem odkloníme-li se od biologie našeho druhu a přejdeme-li k otázce, jak spolu lidé navzájem komunikují, potom při bližším zkoumání zjistíme, že těch prostředků komunikace zase nebylo tolik. Již zmíněný Lévi-Strauss uvádí, že lidé odedávna znali tři způsoby vzájemné komunikace: prostřednictvím jazyka, uzavíráním sňatků a výměnou výrobků, takže se dostáváme trochu na jiné diskursivní pole. Fakt je ten, že na tomto základě vznikly posléze tři odvětví antropologie: lingvistické, sociální a ekonomické.

Sociální antropologie zkoumá příbuzenské vztahy, materiální výměnou se zabývají různá odvětví ekonomické vědy, ale třetí typ komunikace je zcela v rukou lingvistů. A tak si vzpomeňme na staré české přísloví: Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“. Málokteré přísloví je tak přiléhavé jako toto. Zvířata totiž na rozdíl od lidí nemluví, i když mnohá také dokážou komunikovat zvuky. Psi na sebe vrčí nebo štěkají, kočky na sebe syčí a na člověka mňoukají, jeleni v říji ohlašují svou přítomnost troubením, ale lidé spolu hovoří.

Schopnost člověka mluvit je však naprosto ojedinělý jev v biologické říši, který je všem lidem na světě vlastní. Ale na druhou stranu není jiný takový obecný jev, který by zároveň lidi navzájem natolik neodlišoval, jako je tomu v případě množství jazyků, jimiž různě velké lidské skupiny hovoří. Abychom tomuto rozporu (všichni lidé umí mluvit, ale každá větší skupina lidí mluví jinak) trochu porozuměli, přivolejme si na pomoc dnes trochu zapomenutého badatele, který se zevrubně zabýval otázkou lidské schopnosti mluvit.

Od jazyka k rase

Ženevský rodák Saussure byl jeden z prvních, kdo se začal seriózně zabývat tím, proč právě jen lidé spolu mluví: ve dvanácti letech si četl o původu indoevropštiny, v patnácti už psal o tom, jaké společné znaky je možné vypátrat v indoevropských jazycích. Byl malým géniem, nebo šlo o jinochův vrtoch? Omyl! Na počátku 19. století došlo k jedné významné proměně evropského myšlení. Pod vlivem intenzivních kontaktů s tehdejší Indií se zrodilo nové pojetí rodiny indoevropských jazyků a sanskrt byl povýšen na archaický prajazyk, z něhož se tato rodina postupem času zrodila.

Lingvisté té doby tak zapudili hebrejštinu jako jazyk Ráje, odkud původně brali příběh zrodu evropské civilizace. To povzbudilo mnohé učence k tomu, aby představa indoevropského společenství dostala čerstvý podnět k vytvoření nové moderní identity západní civilizace, která jako by navázala na výboje germánských kmenů v raném středověku. Sekularizace jako rodná sestra Francouzské revoluce k tomuto vývoji přispěla navíc tím, že křesťanská teologie vzešlá z Blízkého východu se pozvolna rozmělňovala a ředila, až vyklidila pole árijské ideologii.

Biblická antropologie, stojící na pomezí mezi etnologií a filologií, stála na jazykovém základě a etnickou rozmanitost hledala historicky v rozdílnosti jazyků a jejich šíření v prostoru. Bohužel feudální aristokracie, hlavní to opora křesťanské ideologie, navíc původně nepřátelská vůči rostoucímu nacionalismu, si po revoluci uvědomila, že doba se mění a záchrana jejích majetků a privilegií stojí za to změnit svůj postoj vůči novému pojetí rasy. Bohužel je pravdou, že učení o rasách není pouhou ozvěnou patologie evropské civilizace z dob dvou světových válek. Viz příběh „Trudeau a jeho maska“.

Rasa jako přelud

Právě Saussure tvrdil, že jde o přelud. Jemu byla blízká myšlenka, že za růzností etnickou stojí nevyčerpatelné jazykové možnosti, a myšlenka hledat v sanskrtu prajazyk, který by stál u zrodu lidské civilizace, patřila podle něho spíše „mezi pseudoreligiózní imaginace“ (dnes bychom to označili za zvláště nebezpečnou „falešnou zprávu“). Podle něho šlo spíše o záhadné hledání snu o dokonalém lidství, než o vzkříšení nějakého nového vědeckého poznání. Přesto se indoevropská (árijská) idea ve svých reziduích stále vrací a znovu vyvrací.

Podle Saussura bylo hrubým omylem tvrdit, že se společenství lidí, kteří mluví stejným jazykem, kryje s nějakou skupinou fyzicky příbuzných osob, čili že určitá jazyková skupina odpovídá nějakému antropologickému typu. Neustálé putování jedinců, skupin, národů a ras po zeměkouli způsobuje, že dochází k neustálému mísení nejen fyzických typů, ale také jazyků. Zdá se, že hlavním lingvistickým tvůrcem je demografický vývoj. Stačí, omezíme-li se pro dokreslení na rozmach anglického a španělského jazyka po světě.

Zdrojem jejich rozšíření byl obrovský demografický skok, ke kterému došlo v Evropě ve druhé polovině 19. století, kdy se za padesát let zdvojnásobil počet obyvatel tohoto kontinentu. Důsledek je známý: došlo k mohutnému stěhování národů z Evropy do kontinentů s nízkou hustotou obyvatel – do Ameriky a Austrálie. Protože původně tato území kolonizovali anglicky a španělsky mluvící přistěhovalci, museli si nově příchozí osvojit tyto dva evropské jazyky. Bez ohledu na jejich další fyzické a kulturní znaky, bez závislosti na jejich tělesných rysech, zvycích, obyčejích, ba původních jazycích, kterými tamní lidé mluvili.

Co je to etnismus?

O čem nás tedy může poučit svědectví jazyka, jestliže pro jazykové skupiny může být rasová jednota pouze druhotným znakem? Saussure viděl jinou jednotu, mnohem důležitější a podstatnější, která je tvořena sociálními spoji uvnitř každé společnosti. On ji nazývá etnismus. Tato jednota spočívá podle něho v mnohonásobných vztazích, jež vznikají na základě náboženské spřízněnosti, na běžných civilizačních úkonech, každodenních zvycích a obyčejích, na potřebě společné obrany a podobně. Právě mezi etnismem a jazykem vzniká vztah reciprocity.

Sociální prostředí společnosti tak napomáhá vytvářet formu jazyka. A recipročně každé společenství jazyka má sklon tvořit etnickou jednotu. Proto se zvyky dané sociální skupiny odrážejí v jejím jazyce a naproti tomu je to především jazyk, který má hlavní váhu při tvorbě takových společenství, jakými jsou kmeny, etnika, národy. Druhou jazykotvornou silou mohou být politické události. Velké římské výboje měly vliv na jazykové prostředí Evropy téměř dva tisíce let. Jen o několik století méně trvá nedozírný vliv arabského jazyka na kulturu rozsáhlé oblasti od Indického oceánu až po Atlantik.

Ale každý jazyk má také své vnitřní vztahy k nejrůznějším sociálním institucím. Příbuzenské vztahy vytvářejí v jazyce zvláštní soubor názvů, které popisují pokrevní svazky uvnitř společnosti a zároveň vztahy, jež vznikají mezi různými osobami na základě sňatku. Pokročilý stupeň civilizace sebou potom přináší rozvoj speciálních jazyků pro jednotlivé oblasti lidského působení: právo, věda, armáda atd. Každý jazyk tak funguje jako jakýsi fonologický záznam dané kultury, protože s jeho pomocí se dostaneme snadno ke všem vlastnostem dané kultury, které by nám jinak byly nejen cizí, ale také nepochopitelné.

Proč se musíme učit mluvit

Asi nejpříhodnějším přístup k dílu Saussura nabízí jeho pojetí řeči. Podle něho řeč je obecnou schopností člověka jako biologického druhu. Pouze lidská řeč oplývá onou univerzální vlastností, jakou je vytváření soustavy fonetických znaků, která má ovšem jednu velkou nevýhodu: není dědičná. Na první pohled se zdá, že důvod je prostý: na světě existuje několik tisíc jazyků (dnes se jejich počet odhaduje na šest až sedm tisíc, ale popsaných je s bídou desetina). Z toho pak vyplývá, že každý jazyk musí být nahodilý.

Neboť je výsledkem složitého a dlouhého historického vývoje v čase i v prostoru. Fonetickým základem každého jazyka jsou hlásky a prakticky jenom ze zvyku jsme schopni nějakému sledu hlásek přiřadit nějaký význam či smysl. Slovo okno se skládá ze čtyř hlásek a každý člověk, který se naučil česky (ať je to dítě nebo cizinec) ví, o co jde. Že je to díra, která vede z místnosti ven a je skrze ni vidět, co se venku děje. Proč tomu tak je, nevíme. Stejně tak proč je to anglicky window a maďarsky ablak. Je to prostě jen náhoda!

Základem každého jazyka je tedy fonetická soustava, která pracuje s fyzikálními vlastnostmi zvuků, tedy s přírodním materiálem par excellence. V přírodě je množství zvuků prakticky neomezené, ale lidé si museli mezi nimi vybrat právě ty, které byly pro jejich potřebu nejen použitelné, ale které jsou také schopni svými vokálními schopnostmi reprodukovat. Právě na základě kombinací různých vlastností zvuků si mohli lidé vytvářet kódy, které se staly základem lidských jazyků. Proto nám také trvá od narození dva až tři roky, než se ten náš kód naučíme.

Jazyk není obsah, ale forma

Těmito slovy Saussure charakterizoval celý proces tvorby jazyka. Ale lidské myšlení je neposedné a neustálé a nemůžeme ho nikdy umlčet. Aby se z lidské řeči stal jazyk, bylo zapotřebí ještě tyto uvedené kódy interpretovat na základě sociálních, estetických, stylových či módních potřeb, což neznamenalo nic jiného než přenést lingvistické prvky na vlastnosti charakteristické pro danou společnost, etnikum, prostě skupinu rodilých mluvčích daného jazyka. Aby si lidská řeč zasloužila být považována za jazyk, musí tedy spočívat nejen na zvláštních kódech, ale musí být také zrcadlem myšlení lidí.

Již z prosté zkušenosti všichni víme, co nám sděluje ono přísloví na počátku: jazyků je mnoho a jejich různost napovídá, že kolik bylo na světě jazyků, tolik bylo přinejmenším společností. Ač všechny jazyky slouží nutně ke stejnému účelu, kterým je dorozumívání či komunikace mezi jednotlivci a skupinami osob, každý z nich je výplodem náhody, která se nedá předem odhadovat. To, co slyšíme, je fonetický obsah slova, který pouze něco označuje. Ale to, co označuje, je pojem, který nehmatatelně existuje v naší mysli, v našem vědomí.

Ale jazyk je na rozdíl od řeči záležitost společenská. Aniž bychom museli znát mluvnici jazyka, kterým hovoříme od dětství, jsme schopni se nejen domluvit, ale rozumět své společnosti, jejímu uspořádání a dokonce můžeme rozpřádat i intelektuálně zjevně složité úvahy. Právě tato lingvistická „hra“ může vést k odpovědím na otázky, jak a proč se chovají jedinci i celé kolektivy. Natolik subtilní záležitost, jakou je lidský jazyk, v sobě totiž inkarnuje určitou historickou a sociální zkušenost, která je mnohdy tak zasutá ve společenském nevědomí, že její význam zdánlivě ztrácí smysl.

Od řeči k písmu

Saussure byl přesvědčený, že společenství jazyka vytváří rovněž etnickou jednotu. Neboť s jeho pomocí se snadno dostaneme ke všem vlastnostem dané kultury, které by nám jinak byly nejen cizí, ale také nepochopitelné. Je to sociální svazek, který má sklon vytvářet jazykové společenství, neboť mu vtiskne své vlastní rysy. Proto při zkoumání jakéhokoliv etnika je dobré začít právě od jeho jazyka a tuto znalost už potom stačí jen ověřit terénním výzkumem. Jde v podstatě o vztah reciprocity mezi etnicitou a jazykem.

To platí nejen v oblasti antropologického výzkumu, ale rovněž i v archeologii, tedy tam, kde máme k dispozici jen hmotné pozůstatky studované kultury. I tam je jazyk historickým dokladem. Jestliže tvoří indoevropské jazyky jednu rodinu, tak všechny národy mluvící dnes těmito jazyky musí být do určité míry přímými dědici nějaké dávné kultury se všemi sociálními spojitostmi, jež s tím souvisí. Bez ohledu na to, že těmito jazyky mohli mluvit příslušníci různých fyzických ras. Naproti tomu však znalost nějakého jazyka, ani jeho lingvistické postupy nemohou svědčit nic o mentalitě sociálních skupin.

Ale aby si lidé mohli ukládat myšlenky nejen do své paměti, tak si mnohé národy vytvořily ještě grafické soustavy a snaží se je uchovat v písemné formě. Písmo ovšem není nevyhnutelnou podmínkou lidské řeči. Dá se říci, že člověk jako kulturní bytost vydržel bez znalosti písma většinu své existence na této planetě. Vynález písma je poměrně nedávný čin, vezmeme-li v úvahu jeho asi pětitisíciletou tradici oproti snad 150 tisícům let výskytu člověka jako biologického druhu. Ale především: máme-li geny na to, abychom mluvili, tak v případě písma nám zcela chybí. Nebozí dyslektici!

Co říci závěrem?

Mohou nás tedy různé lingvistické teorie zpětně vracet proti sledu času a rekonstruovat jazyky, kterými mohly některé skupiny lidí mluvit v dobách, než vstoupily do historie? Pak se ovšem naskýtá otázka, zda je možné, aby znalost jazyků byla schopná nás poučit o těchto skupinách, ať už jsou jimi kmen, národ, rasa. Jinými slovy: je možné se na základě jazyka něco dovědět o antropologii, etnografii nebo prehistorii těch, kteří daným jazykem hovořili? Přesto všechno, co Saussure o jazycích věděl, v tomto byl bohužel nakonec trochu skeptický!

Ferdinand de Saussure (1857–1913)

Švýcarský lingvista, který ovlivnil svými poznatky o lidské řeči a jazycích řadu vědních oborů: vedle vlastní lingvistiky také sémiotiku, antropologii, literární vědu a estetiku.

 

 

Souhrnné dílo:

1916 Course de linguistique générale, český překlad František Čermák, Kurs obecné lingvistiky, Odeon 1989

Toto dílo sestavili po předčasné smrti autora (zemřel v 55 letech) různí editoři z poznámek několika jeho studentů, které museli upravovat a doplňovat. A právě z této knihy, vydané tři roky po jeho úmrtí, se nakonec stala jakási „vulgáta“ obecní lingvistiky a z jejího autora jeden z nejdůležitějších myslitelů přelomu 19. a 20. století. Ale nejen to: Saussure dal totiž lingvistům celou řadu pojmů a termínů, z nichž se staly opěrné pilíře celé této vědecké disciplíny. Z jeho díla vycházeli mj. Durkheim, Jung, Weber, Lévi-Strauss, Chomsky a další.

Přidat komentář