POSLEDNÍ SVĚDKOVÉ PRAVĚKU
Když nestor české etnologie Josef Wolf psal svou známou práci Poslední svědkové pravěku, která vyšla v roce 1970, zbývaly ještě na světě roztroušené skupinky etnik živících se pořád nejstarším řemeslem lidstva: sběrem a lovem. Tehdy v roce 1969 čeští badatelé během své australské expedice natočili filmové záběry zachycující snad skutečně posledního Austrálce, který uměl vyrábět kamenné nástroje. Stejným způsobem jako naši předci z Věstonic nebo z Bylan. To bylo rok poté, co Richard B. Lee a Irven DeVore vydali skvělou knihu Man the hunter, aneb Člověk lovec, ve které udělali jakousi celosvětovou inventuru přírodních národů, jež se ještě daly řadit k existujícím loveckým společnostem. Dnes po padesáti letech můžeme konstatovat, že tato společná práce celé řady báječných etnologů znamenala vlastně rekviem za dnes už zmizelé kultury. Jedním z těch, kdo přispěli do tohoto sborníku, byl i anglický etnolog James Woodburn. Muž, jenž se shodou okolností podílel na terénním výzkumu posledního afrického etnika, které se až do konce minulého století živilo jako skuteční sběrači a lovci. Byli jimi východoafričtí Hadzové.
KDO TO BYLI HADZOVÉ?
Pohled do etnologické literatury ukazuje, že Afrika sběračům a lovcům příliš nepřála. Zemědělské a pastevecké národy ovládly obrovské území na jih od Sahary už v době neolitu a o něco později, již se znalostí hutnictví železa, se tyto národy vydaly dále na jih, až v 18. století dorazily za řeku Zambezi. Tato kolonizační vlna vytlačila původní sběrače a lovce jednak do pralesů v povodí řeky Kongo a jednak do buše na východě a jihu Afriky. Jak jsme si již řekli, jedno z těchto etnik se dožilo konce 20. století. Hadzové byli sběrači a lovci, žijící v oblasti jezera Eyasi ve Velké příkopové propadlině nedaleko rovníku. Mluvili prastarým jazykem, který obsahoval fonetické znaky podobné khoisanským mlaskavkám, i když jiné, především anatomické znaky, vylučují jejich případnou příbuznost s posledními obyvateli polopouště Kalahari, jimž se říkalo Křováci, dnes Sanové.
Hadzové žili dlouho nezávisle na svých zemědělských a pasteveckých sousedech, s nimiž si občas vyměňovali některé výrobky jako tabák, oblečení, korále, železné předměty, aniž by jinak spolupracovali, nebo byli dokonce na nich závislí, jako třeba pygmejové Mbuti na svých bantuských sousedech v konžském pralese Ituri. Na přelomu tisíciletí se jejich počet odhadoval kolem 1 tisíce osob, z nichž méně než polovina, asi 300–400 osob, žila ještě stylem života sběračů a lovců. Ženy vyhrabávaly ze země jedlé hlízy a kořeny, sbíraly divoce rostoucí bobule, česaly ovoce. Muži především hledali med divokých včel a lovili všelijaké savce a ptáky s pomocí luků a šípů.
Zdá se, že se jejich počet ani v minulosti příliš nelišil od stavu v letech 1958 až 1967, kdy byli etnograficky podrobně popsáni a jako představitelé umírajícího životního stylu poté houfně navštěvováni badateli, kteří pilně, ale již dost pozdě, studovali jejich chování. To už se Hadzové svým zevnějškem příliš nelišili od svých sousedů a jediné, co jim zůstalo, bylo umění používat luk a rycí hole. Tito lidé měli svým způsobem štěstí: neproběhla mezi nimi žádná epidemie, i když žili v místech výskytu mouchy tse-tse, nepoznali žádnou válku se sousedy, ani nezaznamenali nějaký hladomor. Část z nich se spokojila se životem svých předků a úspěšně přežívala v relativní hojnosti, kterou jim poskytovala tamní příroda.
ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ VE VÝCHODNÍ AFRICE
Popis prastaré kultury kmene Hadzů, který zde překládám, vychází právě z práce Woodburna. Autor pobýval mezi těmito Afričany v letech 1958–1960 a později je ještě sporadicky navštěvoval v letech 1961–1967. Životní prostředí, v němž tito lidé donedávna žili, poměrně dost dobře známe díky mnoha dokumentárním filmům, které se stále dokola zabývají africkou zvěří žijící v přírodních rezervacích. A můžeme si všimnout, že jaksi z toho světa vymizeli lidé, kromě strážců a turistů. Není divu: z rezervací posledních zbytků přežívající fauny se staly dobře fungující obchodní společnosti, jejichž produktem je nabídnout turistům iluzi divoké přírody. Problém je, že zde nemají už místo domorodci, kteří k této fauně a fl oře neodmyslitelně patřili už nějakých dvě stě tisíc let.
Hadzové žili v místech, kde nikdo jiný žít nechtěl a kde nebyl ani zájem vytvořit tam národní park. Na jejich území se rozprostírala suchá, skalnatá savana, místy rostlo trnité křoví a svou výškou mu vévodily akácie. Evropští cestovatelé tento kraj charakterizovali jako „neplodnou, neúrodnou zemi, nevhodnou pro jakýkoliv účel, prostě poušť“. Přese všechno však zdejší půda přála růstu divokých plodin a ještě na počátku 20. století živila početná stáda zvěře. Jednalo se o veškerou známou africkou faunu, počínaje velkými zvířaty, jako jsou sloni, žirafy, buvoli, nosorožci, až po menší zvěř: mravenečníci, dikobrazi, ale i zajíci, želvy, šakali. Šlo pravděpodobně o největší počty zvěře, které se nabízely k lovu pro skupiny lovců v nedávné historii našeho druhu. Hadzové všechna tato zvířata, snad mimo slony, lovili a jedli jejich maso.
Rostlinné zdroje, jakými byly hlízy, bobule a ovoce, jež často mohly unikat pozornosti příležitostného návštěvníka, byly velice hojné i během veder suchého období. Jejich výběr se přizpůsoboval tomu, zda šlo o suché nebo deštivé období, ale nešlo o dobu nedostatku či hojnosti, ale pouze o jinou nabídku, kterou tamní příroda poskytovala. Žádanou potravou byl med a sedm druhů larev: jejich nabídka se měnila podle ročního období, ale také rok od roku. Přes strohost tohoto přírodního prostředí, zdejší příroda pořád nabízela svým obyvatelům dostatek zdrojů obživy, unikajících ovšem pozornosti lidí, jež tady nebyli doma a nežili s tamní přírodou ve vzájemné symbióze.
Životně důležité byly zdroje vody. S vodou nebyly problémy v období dešťů, ale v období sucha byla poměrně dost vzácná. Právě prostorové rozmístění vody ovlivňovalo umístění domorodých táborů zejména v době sucha. Bylo pravidlem tábořit asi 1,5 kilometru od zdroje vody a Hadzové se proto vzdalovali od vody nejdále 4 až 5 kilometrů. Přestože většinu kraje pokrývala trávou pokrytá savana, tito lidé dávali přednost táboření mezi stromy nebo mezi skalami. Snad z důvodů bezpečnosti, ale také pro stín, který je pod stromy a skalami mohl chránit před africkým sluncem.
ŽIVOBYTÍ SBĚRAČŮ A LOVCŮ
Hadzové neuznávali žádná práva na území, nebo na zdroje potravy. Každý mohl žít, kde chtěl, lovit zvěř, jakou potkal, a sbírat kořeny, hlízy, med, jak se mu líbilo. To platilo nejen pro jejich lokální skupiny, ale rovněž i pro sousední etnika. I když se ve 20. století počet zvěře snižoval a došlo i k ničení půdy usedlými obyvateli savany, přesto ještě na sklonku minulého století měli Hadzové dostatek zdrojů potravy. Přes sice klesající, ale pořád ještě hojné množství zvěře v tamní savaně, 80 procent váhy potravin, které Hadzové spotřebovali, pocházelo ze sběru rostlinné potravy a pouze 20 procent z masa a medu.
Kdybychom hmotnost jejich potravy převedli na počty kalorií, byl by tento poměr poněkud příznivější pro lov, a sice 65 procent kalorií by vycházelo na sběr a 35 procent na lov. Ačkoliv v tomto prostředí bylo velké množství rostlinných zdrojů jedlých, systematicky jich Hadzové sbírali jen 10 druhů. Pouze tyto druhy se významně podílely na skladbě jejich potravy. Z toho čtyři druhy dávaly kořeny a hlízy, pět druhů potom různé bobule a z baobabu se česalo ovoce, které nabízelo jak dužinu, tak vítaná jádra.
Sběr rostlinné potravy byl každodenní činností žen, které vyrážely do savany i s dětmi a to vždy ve skupině několika osob. V únosném tempu vzhledem k dennímu vedru došly asi za hodinu na místo určení. Kořeny a hlízy se vyryly s pomocí holí ze země a odnesly do tábora, kde se pekly na otevřeném ohni. Část nasbírané potravy, obvykle nějaké bobule, nebo ovoce z baobabu, snědly ženy a děti na místě, ale asi polovinu, jež byla určená pro muže, odnesly do tábora.
Muži, kteří se potulovali savanou většinou sami, také sbírali potravu, ale pouze pro svou vlastní potřebu, aniž něco přinesli do tábora. Lov nebyla u Hadzů koordinovaná činnost. Muži lovili sami, sami se rozhodovali, kdy a kam půjdou. Woodburn je podezříval, že jejich hlavním přáním bylo pokud možno nasytit se sami. Takže takový lovec přišel často do tábora s prázdnýma rukama, ale s plným břichem. Lovili pouze muži a chlapci a lov byl, jak už jsme řekli, většinou individuální činností, při které lovci používali pouze luk a šípy, tedy žádné sítě, pasti, oštěpy. Technika lovu se lišila jen velice málo, podle toho, jaká zvěř se lovila. Postup byl vždy stejný: při pochůzce v travnaté savaně muž hledal zvěř, když našel nějaký příhodný kus, snažil se k němu co nejvíce přiblížit; když byl vzdálen asi 20 až 25 metrů, vzal luk a šíp a vystřelil. Na větší zvěř používali lovci šípy s jedem napuštěnými hroty. Poraněné zvíře musel lovec několik hodin sledovat, než začal jed působit a zvíře zemřelo. V době sucha, kdy se zvěř soustřeďovala u napajedel, stříleli lovci zvířata v noci a teprve ráno se zasažené kusy začaly stopovat. Z větší zvěře se nejčastěji lovily impaly, zebry, antilopy a žirafy. Muži stejně jako ženy často snědli potravu sami, zvláště když ulovili jen menší kus zvěře. Tehdy si udělali v savaně oheň a maso upekli. Obvykle až co zbylo, odnesli do tábora, kde maso spotřebovali ženy s dětmi a méně úspěšní muži.
MILOVALI HLAVNĚ MASO A MED
Ačkoliv rostlinná strava znamenala hlavní zdroj obživy, nehodnotili ji Hadzové příliš vysoko. Oni se považovali za lovce a sami to o sobě říkali. A to nejen muži, kteří skutečně lovili, ale také jejich ženy. Protože šlo o preferovanou stravu, vztahovaly se na lov různé rituály, kterým se přikládala velká důležitost. Rovněž med patřil k vysoce hodnocené pochutině, neboť s výjimkou ovoce byl jediným zdrojem cukrů. Ale byl také důležitým statkem pro výměnu. Sousedé Hadzů z medu totiž vyráběli fermentované nápoje a byli ochotni za něj dát cokoliv.
Hadzové považovali za nedostatek, když měli málo masa, ačkoliv ani tehdy netrpěli nedostatkem potravy. Savana poskytovala tolik zdrojů potravy, že ani když se jistý druh rostlin neurodil, nebo se opozdil pravidelný tah velké zvěře, netrpěli lidé hladem. Bylo pro ně nemyslitelné, že by někdo umřel hlady, nebo že by neměli jeden, dva dny co jíst. To je dostatečně odlišovalo od jejich sousedů, kteří byli zemědělci a kteří byli zcela odkázáni na úrodu svých polí, takže jakýkoliv výkyv v přírodních procesech byl pro ně fatální.
V životě Hadzů příroda rozhodovala o rytmu jejich života. Neboť potrava, kterou jedli, velikost a umístění táborů, pracovní činnosti i odpočinek v táboře, to vše se lišilo podle toho, o jaké období se jednalo. Zda bylo sucho, nebo naopak zda byly deště. Dá se říci, že tato protichůdnost života Hadzy trochu stresovala. V období dešťů se sbíraly kořeny a hlízy a lovila malá zvířata, jakými byli třeba hlodavci damani. Tehdy byly tábory malé a rozeseté po kraji, vládla v nich harmonie, ženy a muži trávili čas podobnými činnostmi.
V době sucha se sbírali bobule a lovila velká zvěř, tábory byly velké a soustředily se poblíž vodních zdrojů. Ve velkých táborech se muži a ženy bavili po svém a docházelo mezi oběma pohlavími k jistým rozmíškám. V době sucha totiž muži v táborech hráli více hazardní hry, než lovili. Hrálo se o železné hroty šípů, často jeden šíp prošel stokrát několika rukama. Dokonce se stávalo, že muž prohrál všechny své hroty a nebyl potom schopný lovit velkou zvěř; zbyly mu pouze šípy bez železných hrotů, jež se používaly na ptáky a malou zvěř a tyto šípy se nedaly vsadit do hry.
HADZOVÉ NEZNALI NEDOSTATEK
Na rozdíl od svých zemědělských sousedů, si byli Hadzové svým živobytím jistí. Když ženy vyrazily do savany, bylo jim jasné, že přinesou dostatek potravy, aniž by samy musely vynaložit nějaké velké úsilí. Naproti tomu lov představoval i pro dobrého lovce činnost s nepředvídatelným výsledkem, takže se na něj nedalo vždy zcela spolehnout. Ale i když muži nebyli v lovu úspěšní, neuchylovali se Hadzové k tomu, aby pojídali ještěrky, hady, nebo hmyz jako mnohá jiná etnika sběračů a lovců, o nichž jsme si ve Skrytých zkušenostech povídali.
Jejich luky byly velice účinnou zbraní na všechny typy zvěře s výjimkou slonů, na něž jejich jedy nepůsobily, dokonce stačily i na predátory, jakými jsou lvi, hyeny, supi. Množství zvěře, i přes její postupný úbytek, bylo takové, že nebyli schopni její stavy zmenšit, hlavně díky tomu, že lovili jen pro vlastní potřebu. Woodburn do jisté míry chápal jejich nechuť vůči rostlinné potravě, protože pro ně neměla výraznou chuť: některé kořeny byly dřevnaté, plody natrpklé, ale šlo přese všechno o zdroje, jež bylo možné získat rychle a hlavně vždy. Divoké rostliny měly oproti zemědělským plodinám jednu obrovskou výhodu: byly méně napadnutelné různými chorobami, hmyzem, suchem, a navíc jejich zdroje byly rozmanité.
Díky snadné přístupnosti ke zdrojům potravy se Hadzové nestarali o jejich zachování. Když ženy vyrýply kořen, nezahrabaly do země jeho část, aby rostlina znovu vyrostla; když muži vybrali hnízdo divokých včel, nenechali část pláství na místě, aby se včelstvo uchovalo. Kusy zvěře zasažené jedem se stopovaly pouze jeden den; jestliže se ten samý den zabily dva kusy, nechal se ten vzdálenější pro supy a hyeny. Ačkoliv Hadzové uměli maso sušit a uchovat ho i měsíce poživatelné, využívali tuto techniku konzervace masa pro budoucí spotřebu jen zřídka. Většinou všechno maso snědli co nejdříve. Maso se dalo každému, kdo si o něj řekl, přičemž přednost měly těhotné ženy.
Woodburn tvrdil, že bez ohledu na roční období potřebovali Hadzové v průměru denně méně než 2 hodiny na zajištění obživy. I když se to mohlo měnit podle ročního období, nebo také podle klimatických změn, neboť každý rok byl jiný. Hadzové tak trávili obživou mnohem méně času než jejich sousedé zemědělci, což se projevovalo i na jejich fyzickém a zdravotním stavu. Důvod byl prostý: zemědělství bylo náchylné k hladomorům, ale styl sběru a lovu nikoliv. Mnohdy byli zemědělci nuceni odejít do savany a hledat tam obživu, aby nezemřeli hlady. A mnozí z nich se rozhodli oženit se, či vdát za Hadzy a zůstali tak s nimi žít.
RODINNÉ ZVYKLOSTI A JINÁ PRAVIDLA
Jediným stálejším útvarem Hadzů byla nukleární rodina: matka, otec a děti; její členové tvořili zároveň samostatnou domácnost, která se starala o obživu, stavbu přístřešků a nemnohý majetek sestávající se z oblečení a pracovních nástrojů. Monogamie byla společenskou normou, pouze asi 4 procenta mužů měla dvě ženy, ale tyto polygynní sňatky nemívaly dlouhého trvání. Sňatková pravidla byla poměrně volná, mladí lidé měli volnost při výběru partnera, vyžadoval se pouze souhlas rodičů. Sňatek byl obvykle komunitou uznán, když došlo k jeho naplnění, obrazně řečeno „na loži i u stolu“, prakticky tedy v okamžiku, kdy mladí lidé začali spolu žít v jedné domácnosti. Svatbu nahrazovaly krátké líbánky a poté již následovalo každodenní spolužití. Průměrný věk mladých mužů v době svatby byl 21 let, ženy byly obvykle asi o čtyři roky mladší. Dívky ještě předtím, než se vdaly, mohly mít milostné vztahy s více muži, což někdy vedlo k násilným střetům mezi o něco staršími nápadníky. Sňatky byly většinou endogamní, uvnitř etnika, exogamní sňatky se týkaly spíše žen než mužů. Tyto sňatky ale nebývaly pevné, žena se mnohdy i s dětmi vrátila do tábora, aniž byla nějak poznamenána; její děti byly považovány za Hadzy. Návraty byly časté z toho důvodu, že postavení žen ve společnosti Hadzů bylo rovnocenné mužům, což jiná etnika, ať už pastevecká, nebo zemědělská, netolerovala. Mužům imponovala na ženách jejich plodnost, což se negativně projevilo v okamžiku, kdy pár byl bezdětný. Proto muži dávali přednost mladým dívkám, dokonce si vybírali ty, které byly ještě nedospělé, v domnění, že mládí bude plodnější. To se projevovalo v zálibě velkých ňader, které v nich vzbuzovaly pocit plodnosti. Tento důvod přestával hrát roli u žen starších 25 let.
Ženy si na mužích nejvíce cenily jejich inteligence, protože byly přesvědčeny o její důležité úloze v mužském soupeření a v loveckých dovednostech. Nejčastějším důvodem rozchodu manželů byla nevěra muže, kterou jeho žena nechtěla tolerovat; často ovšem k tomu mohlo docházet pouze díky klepům. Poté následovala nespokojenost s pracovitostí partnera a případné hádky a nadávky. Rozchody byly běžnější v případě prvních sňatků, což mohlo vést k sériové monogamii, kdy žena měla několik mužů po sobě.
LOV JEN PRO ZDRAVÉ, ZRUČNÉ A ODOLNÉ
Lokální skupinou byl tábor, ale jeho skladba členů nebyla nijak pevná, počet se měnil podle toho, jak lidé přicházeli a odcházeli. Obvykle v něm žilo v době dešťů kolem 25 osob, tábory měnily své působiště během jednoho či dvou měsíců. Hadzové se často navštěvovali, takže zvláště muži často cirkulovali mezi tábory, obzvláště když hledali novou partnerku. Těch 200 až 300 lidí, kteří žili v loveckém revíru, se navzájem znalo, takže šlo velice lehce navázat erotické vztahy jinde.
Často byly ale tábory tak malé, že nezbývalo, než si najít partnera jinde. Jestliže muž nalezl svobodnou dívku v jiném táboře, často ho navštěvoval až do doby, než opětovala jeho zájem. Způsob usídlení nebyl rigidní, ale Hazdové dávali spíše přednost usídlení u příbuzných nevěsty. Pro ně to mělo velký význam především tehdy, jestliže byl ženich dobrý lovec. Potom z jeho přítomnosti těžila celá lokální skupina: měli dostatek masa z velké zvěře, což Hadzové považovali ve svém soužití ze nejdůležitější.
Mnoho mužů ovšem nebylo příliš zručných lovit velkou zvěř: to uměli jen ti nejlepší lovci. Asi polovina mužů byla schopná zabít tak jeden velký kus za rok. Navíc éra dobrého lovce nebyla dlouhá. Jeho výkonnost kulminovala někdy kolem třicítky a obvykle přestal lovit kolem 45 let. Špatní lovci měli potíže oženit se, a když už byli ženatí, udržet si manželku. Celá řada z nich zabila v životě nanejvýš jeden kus velké zvěře. Proto neúspěšní muži občas přinesli do tábora malé zvíře nebo ovoce z baobabu, někdy dokonce doprovázeli ženy při sběru, v období sběru medu se potom více věnovali této činnosti, ale často s přispěním celé domácnosti. Účastnili se sběru, jakoby se potřebovali omluvit za své lovecké neúspěchy.
Úspěšnost lovu závisela nikoliv na čase stráveném v savaně, ale na věku a dovednosti každého muže. Nejlepší lovci byli ti, kteří měli již dostatek zkušeností a ještě byli fyzicky zdatní. Muži, kteří lovecké dovednosti ovládali špatně, se ani nesnažili své neumění nahrazovat zvýšeným úsilím. Pochopili, že by to nebylo nic platné. A tak si byli všichni vědomí, že úspěch lovu závisel hlavně na dovednostech lovce. Tím, že lovili jen ti nejschopnější, znamenalo to jasnou specializaci: lov vyžadoval předvídavost, trpělivost a zručnost. To vše bylo výsledkem dlouhodobého výcviku, jisté míry talentu a zvýšeného úsilí. Jen někdo měl všechny předpoklady být v tomto řemesle úspěšný.
JAK DĚLIT MASO, ABY SE VŠICHNI NAJEDLI
A protože dobrých lovců byl nedostatek, museli Hadzové, stejně jako jiní lovci, dávat maso i domácnostem neúspěšných mužů. Woodburn ukázal, že jen málo masa zůstávalo v domácnosti lovce. Místo výměny na základě reciprocity, šlo tedy o proces rozdělování, kde nabídkou byla ulovená zvěř, a poptávku představovaly žádosti o podíl. Samozřejmě mnohokrát byly kolem toho hádky a šarvátky, ale nakonec dostal každý. Dobrý lovec dlouhodobě dostával méně, než kolik sám rozdal. Dokonce ani při rozdělování masa neměl hlavní slovo, neměl žádnou možnost dát jen někomu či někomu dát méně, nebo vůbec nic.
A tak je logické se ptát, proč to ten muž dělal. Muži, kteří měli pověst dobrých lovců, měli obvykle větší reprodukční úspěch, což se projevovalo tím, že si mohli vzít mladší ženy. Ty se rády provdaly za dobrého lovce nikoliv proto, že by to mělo vliv na jejich lepší životní úroveň, ale protože takový muž měl vhodné dědičné vlastnosti: byl zdravější, silnější, inteligentnější. Všechny ženy a hodně mužů, dávalo přednost žít v táboře, kde žil dobrý lovec. A pro toho to byla příležitost mít nejen dvě ženy, ale také motivaci soutěžit dál s ostatními muži. Jeho dovednosti mu dodávaly autoritu žádaného souseda.
Woodburn dokázal mistrně díky svému terénnímu výzkumu popsat etnikum, které kolem roku 1960 bylo takřka neznámé. Až díky němu vešli Hadzové do etnologické literatury a v době, kdy sběračům a lovcům zvonila na této planetě hrana, se stali obletovaným národem. Po roce 1980 Hadzové a indiánští Guayakíové byli hýčkanými národy americké antropologie (psali jsme o tom v UNI 5/2009). A právem – byli pravděpodobně posledními známými lovci na světě.