Eugen Brikcius uvádí: Díl čtrnáctý/Petr Kouba & Otakar Slavík

Petr Kouba

(1947)

Jak jste našel Petra Koubu?

Našli jsme se, aniž bychom se hledali. Stalo se v roce 1980 ve Vídni. Vztah byl zpočátku poznamenán vzájemnou nedůvěrou. On si myslel, že se vytahuji, a já zase, že strana protivná se podceňuje. Věděl jsem, že maluje. Netušil jsem, že píše. K jeho psaní jsem přistupoval s metodickou skepsí. Díky ní jsem posléze nabyl přesvědčení, že Kouba je spisovatelem vynikajícím, literárním kritikem však defektním. Aspoň v mém případě. Když jsem napsal do prvního čísla umělecké revue Paternoster povídku Gott Mittwoch, dovolil si prohlásit, že „jsou to samý citáty“.

A nejsou?

Koubovi zřejmě vadilo, že jsem tam citoval, mimochodem funkčně, Shakespearova překladatele Břetislava Hodka, a nikoli jeho. Brzy jsem to napravil v povídce Cesta do Tullnu. Místo Hodka byl opakovaně citován Petr Kouba. Opus vyšel v Literárních novinách. Trvale se mnou nespokojený Petr okamžitě reagoval odvetnou povídkou Cesta z Tullnu, či tak nějak. Jinak se máme docela rádi.

Má Petr Kouba něco společného s Pavlem Koubou, filozofem?

Asi ne. Mohl by to potvrdit – anebo vyvrátit – Ivan Dubský, přítel a čtenář obou zmíněných.

Petr Kouba maluje: jednou barokně, jednou postmoderně, ale vždycky figuru. Co vás na jeho práci zaujalo nejvíc?

Petr je jak figuralista, tak krajinář. Jeho krajina, často periferie, je ale vždy obydlena aspoň jednou figurou. Jeho figura má logicky vždy okolí, nikoli pozadí jako staromistrovské portréty. A pokud jde o rozdíl mezi barokním a postmoderním malováním, obě estetické pozice slibují věčnost: baroko v nebi a postmodernismus už tady na zemi. Petr se jeden čas živil restaurováním veřejně umístěných soch. Zrestaurované svaté, většinou Jany z Nepomuku a Leopoldy, natíral historickými barvami. Vyděšeným zadavatelům musel vysvětlovat, že baroko bylo výrazně barevné. V této restaurátorské fázi Petr barokně i maloval.

Začínal ale na pražském Žižkově. Jak ho Žižkov výtvarně nasměroval, určil?

To vysvětluji ve své kunsthistorické pohádce Portos ze Židovských pecí a jeho Venuše. Vedle Rajské zahrady, která bohužel časem zdegenerovala ve svět, měl Žižkov i své Židovské pece – poslední, byť ubývající žižkovské šance. Než ve své pravé podobě zanikly, rituálně na ně vystoupal Petr spolu s Venuší, snad múzou, aby se pod jejím dohledem inspiroval půdorysným Žižkovem u svých nohou. Když malovali chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, zpravidla nezapomněli zobrazit pod ním jezero, v reálu neexistující. Petr Kouba si dovolil ještě větší drzost: Žižkov pod Židovskými pecemi „zasanoval“ neexistující řekou. Musím dodat, že kompozičně ospravedlněnou. Po naprostém, přinejmenším optickém úbytku šancí odjel Petr do Vídně, kde si promptně našel náhradní periferie. Samozřejmě s Venuší, bez ní ani ránu.

Petr Kouba

(1947 . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář