Eugen Brikcius uvádí: Díl čtvrtý/Karel Nepraš & Jan Steklík

Karel Nepraš (1932–2002)

Kdo byl dřív: Nepraš, nebo Steklík?

V mém případě Karel Nepraš. Poznal jsem ho ve Špálově galerii, kde jsem působil od září 1967. Představil mi ho Jindřich Chalupecký. Sedmašedesátý byl literárně i výtvarně vůbec nejlepší rok, jaký kdy tato země měla. Jaro osmašedesátého už bylo prvním krokem zpátky, což příjezd Rusů & spol. v srpnu téhož roku jen stvrdil. Čili Nepraše jsem poznal tehdy – a od té doby jsem ho nepřestal znát, bez ohledu na jeho úmrtí v roce 2002.

 

 

 

A Steklík?

Honzu Steklíka mi představil Karel Nepraš nedlouho po našem setkání.

Co byl Nepraš vlastně zač? Prý nepřečetl nikdy jedinou knihu. To byla stylizace?

Pokud to byla stylizace, pak pravdivá. O Neprašovi každopádně platí, co o něm tvrdí dobří jazykové, jakkoli bývají mnohdy ještě horší než jazykové zlí – že totiž byl geniální a k umění výtvarnému už žádné jiné múzy, jako třeba literární nebo hudební, nepotřeboval.

Projevovala se ta jeho genialita i během vašeho setkávání v rámci Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu?

Už jsme uvedli, že Hrabal trávil čas v hospodě periodicky, chodil si tam pro vyprávění, která poté doma přetavil ve výsostné slovesné umění. Podobně by tomu mohlo být s Křižovnickou školou, jenže tam mělo stolování úplně jiný charakter – umění vznikalo už v rámci a rytmu stolování, což se u žádného jiného stolu široko daleko nedělo. Kdo odcházel domů, pokud se mu to podařilo před ránem a nepokračoval hned dál, a pokud by psal paměti, což tehdy téměř nikdo nedělal, nemusel nic přetvářet do uměleckých forem, protože to už v nich řečeno a předvedeno bylo rovnou u stolu. Anebo pod stolem – u Křižovníků byly důležité i podstolové situace.

Nepraš a Steklík byli v Křižovnické škole ředitelé. Jakou jste měl roli vy?

Já jsem byl Eugen Brikcius Křižovnické školy. Jednu chvíli, kdy se Karel údajně a možná i dočasně fakticky zbláznil, jsem byl přinucen okolnostmi zastoupit jej a ředitelovat. Do té doby, než se Karel, péčí své neodbytně věrné ženy, grafičky Nadi Plíškové, neuzdravil.

 

Neodbytně věrná žena?

Naďa mi ten výraz nikdy neodpustila. A protože Karel šel skoro ve všem v jejích šlépějích, neodpustil by mi to býval málem ani on, kdyby se nám nepodařilo se před jeho smrtí, kdy byl znovu v plném výkonu své ředitelské funkce, usmířit a znovu spřátelit.

Co ředitelská funkce v Křižovnické škole obnášela?

Byla to v podstatě diktatura. Nebylo možné, aby se o všem hlasovalo. Honza s Karlem rozhodovali shůry a někdy dokonce pokoutně zdůli, ale to se ze zmíněné hůry záhy napravilo.

O čem se hlasovalo, rozhodovalo? Jaký měli Křižovníci program?

Čím méněcennější bylo téma, tím pádnějším způsobem bylo uskutečňováno dotyčné rozhodnutí. Prostě se zaznamenávalo, cokoli kdokoli řekl. Nebo udělal: Tehdy jsem ještě zvládl kotrmelec na stole. Vše bylo pak zaprotokolováno, podpisy ředitelů jakoby notářsky ověřeny a podepsány všemi spolupřítomnými. Myslím si dokonce, že téma u Křižovníků vůbec důležité nebylo, že bylo důležité právě to rozhodnutí a následný zápis.

Proto humor bez vtipu?

Vtip se skládá tradičně z expozice a pointy. Ovšem já jsem postupně došel k názoru, že pointa nemusí být vždy nutně přítomna, že expozice si vystačí častokrát bez ní. Pointa anekdotu vlastně ničí. Toto je zhruba vyjádřeno v názvu Křižovnické školy. Já jsem nikdy neměl přehnanou důvěru k pojmu humor, a ještě méně pak k těm, kdo termín humor používali, protože šlo skoro vždycky o zneužití. Pokud je humor objednaný nebo předsevzatý, nemůže být skutečným humorem. Humor musí přicházet v dobrých, ba rovnou výsostných konstelacích překvapivě a neohlášeně. Ta překvapivost se totiž zinscenovat nedá. Je starou pravdou, že když se točí veselohra a je veselo při natáčení, není pak veselo v kině – a možná někdy, v ideálních případech, naopak.

Kde vzali Křižovníci název?

Scházeli jsme se v hospodě U Křižovníků v Křižovnické ulici na Starém Městě. Jenže tam otvírali později, od šesti, takže jsme museli častokrát za rohem nebo dvěma, kde byl hostinec U Svitáků, vyčkávat, až přijde naše hodina. Pak předělali křižovnickou pivnici na vinárnu. Což jsem kvitoval, protože tehdy, šlo o kraj sedmdesátých let, jsem už pil víno, a nikoli proto, že o mně Chalupecký prohlásil, že mám v hlavě jen „pivo a ředkvičky“. Navíc u Svitáků mě to nikdy příliš nebavilo. Takže jsem se snažil vždy odvést co nejvíc lidí ke Křižovníkům. Nejednou se stalo, že mi zastoupil cestu jistý nedostudovaný kunsthistorik, jmenoval se Pája Šťastný, s tím, že on je „trasman“, převaděč, ten, kdo vodí lidi z jednoho místa na druhé; vycházel ze správného předpokladu, že by tam někteří netrefili. Zatímco Křižovníci se scházeli nadšeně dál na svém místě, jen směnili pivo za víno, „ti připitomělí pivaři“, jak říkal správně Otakar Slavík, chodili pořád za ten roh nebo dva ke Svitákům.

 

Nepraš a Steklík pili víno?

Oba ředitelé byli věrni Křižovníkům, takže nemohli jinak: původně pili U Křižovníků pivo, poté pili U Křižovníků víno. Anebo se zasedalo jinde, třeba v hospodě U Soudku, která byla poblíž Spálené a kde se pilo výhradně pivo a kořalky, a teprve když se skončilo, někteří pokračovali v ranních hodinách na víno. Třeba k Ježíškovi ve Spálené, kde otvírali na šestou. Odtud pak stačilo přejít přes ulici naproti do vinárny U Šupů, kde se pilo dál. A když zavřeli o půlnoci v Šupově vinárně, šlo se na Národní třídu do noční vinárny Bystrica, kde měli do tří. Odtamtud ti majetnější odjeli taxíkem na Korunní do hotelu Kriváň. A když v Kriváni přetáhli policejní hodinu a definitivně je vyhodili, zbýval pátý peron Wilsonova nádraží, kde otvírali stánek od pěti, a někdy laskavě i dřív. Pak přišly na řadu ranní hospody, jako například na Rašínově nábřeží U Kalendů…

Jak souvisel Nepraš-Šmidra s Neprašem-Křižovníkem, byla tu vývojová logika?

Ano. Šlo o určitou formu grotesknosti, zejména světa kolem, kterou bylo zapotřebí někdy pracně, jindy lehkonoze odhalovat. Šmidrové měli ovšem umělečtější výraz. Křižovníci se snažili naopak pracovat co nejméně umělecky. Neprašův vývoj byl plynulý. Napsal jsem o tom nejednu esej, a nejen do své knihy Vyložení umělci. Mají společné jádro: Karel se podobal svému osobnímu chrliči.

Prosím?

Karel chrlil, ať v padesátých letech jako Šmidra, ať od let šedesátých jako člen Křižovnické školy. Chrlil prostě odjakživa, možná už ve své prenatální fázi. Zmíněná Naďa Plíšková, jeho žena, to sice nerada slyšela, ale bylo tomu tak: Karel se podobal tomu, co dělal, propůjčil vlastnímu dílu svůj osobní vzhled. V sedmdesátém roce měl ve Špálovce výstavu, která se jmenovala Račte točit. Na plakátě byla jeho profilová fotografie s přimalovanou klikou. To samozřejmě neznamená, že v galerii seděl faktický Nepraš s klikou zapuštěnou ve spánku, s kterou všichni točili, ale jako podobenství je ten obraz víc než výmluvný.

Co dneska z Nepraše žije víc: jeho kresby, jeho sochy?

Jeho sochy jsou v Praze leckde: několik náměstí je osazeno jeho patníky, na Prokopově náměstí má jezdeckou sochu Jaroslava Haška. Ty sochy jsou úžasné. A jeho kresba je stejně úžasná jako ty sochy. S Neprašovým dílem je to tedy jako s vejcem a slepicí: Co bylo dřív – kresba, nebo socha? Nakreslil nejdřív sochu a pak ji udělal, anebo ji nejdřív udělal a pak nakreslil? Každopádně jeho dílo spolu vždycky souvisí.

A když si vybavíte Karla Nepraše jako člověka…

Vybaví se mi jeho schopnost velmi dobře zformulovat cokoli – a zejména cokoli, co se týká umění. Udělal jsem s ním několik rozhovorů, a jeho odpovědi byly ještě vtipnější a bystřejší než mé otázky. Našel si svůj styl, zcela jedinečný figurativní styl, a v něm celoživotně setrval. Oblíbil si různé vodovodní a kanalizační armatury, písty a přívody, ale nikoli proto, že by chtěl imitovat všelijaké stroje a konstrukce – jeho práce byly originály. Často sice panovala obava, že by mohly začít fungovat, jenže nezačaly: Karel je převedl z fáze funkčního nástroje do umělecké podoby, kde je smysl přece jen jiný.

 

Foto: archiv rodiny Karla Nepraše

 

 

 

Jan Steklík (1938–2017)

 

Mluvil jste o Neprašově genialitě, měl svoji genialitu i Jan Steklík?

Měl, ale obráceně.

Jak obráceně?

Karel byl maximalista, ale minimalistický. Jednou byla v Brně výstava věnovaná Moně Lise. Každý zúčastněný, já mezi nimi, dostal kontury její tváře a měl doplnit zbytek. Doplnil jsem pouze ozdobnou červenou tečku na čele. Nepraš byl uchvácen: Moje minimalistické řešení mu přišlo nejlepší. A Steklík naopak: Minimalista, ale všechno pojímal maximalisticky. Když jsem psal scénář k jeho filmovému portrétu, zvýraznil jsem následující scénu, která měla dokázat Jendovo filigránství: Jeho přítel Bolek Polívka přiveze do Ústí nad Orlicí obrovský pytel zrní, který odtáhne do Janovy pracovny. Jan Bolka požádá, aby pytel rozvázal, načež z něj lékárnicky vyjme půl tuctu zrnek. Ta vsype do průsvitného sáčku a připne na sněhobílou čtvrtku. Kdyby byl ruský avantgardista, mohl by prohlásit: „Schvatil dělo, guljáj smělo.“ Bohužel režisér, který lpěl na doporučených a schválených formách, scénu nakonec nenatočil.

Navíc Steklík nebyl ruský avantgardista. Byl avantgardista český?

Myslím, že to, co Honza dělal, v jistém smyslu avantgarda byla. Nebo obecněji, klasičtěji: Jeho dílo je významnou součástí moderního českého umění. Podobně jako to Karlovo. Jejich souběh byl totiž značný: oba dělali kresby, oba dělali sochy, protože i ta Steklíkova zrníčka jsou svým způsobem socha, byť mikroskopického formátu. Oba řídili Křižovnickou školu; dá se říct, že tak jako je církev katolická mystickým tělem Kristovým, je Křižovnická škola mystickým tělem obou svých ředitelů. Karel žil v Praze, Honza v Ústí nad Orlicí, kde měl svého guru, mistra Čadu. S ním chodil do hospod, kde visela Čadova díla. Za mistrem se tam trousily, nikoli ovšem najednou, ale jedna po druhé, jeho mladičké, ale nikoli mladistvé fanynky; říkal jim „Chlastáčku můj sladkej“. To se nám náramně líbilo, a tak jsme mistra požádali o písemné svolení, abychom mohli i my oslovovat mladičké, ale nikoli mladistvé dívky „Chlastáčku můj sladkej“. Samozřejmě jsme to hned zaprotokolovali.

Mistr Čada byl Jaroslav Čada?

Ano. Klasický krajinář. Realista. Jako Slavíček.

Antonín Slavíček byl přece impresionista…

Ale vždyť impresionismus je realismus.

A tenhle Čada měl vliv na Steklíkův výtvarný rukopis?

Ne. Měl vliv na jeho namlouvání si děvčat.

Aha. Měl Steklík podobnou limitaci jako Nepraš Plíškovou?

Steklík byl vždy obklopen ženami. Ale to my všichni. Křižovnická škola rozhodně nebyla žádným mužským bratrstvem. Honza těm svým říkal buď sekretářky, nebo rovnou pohlavničky. Klíčovou ženu svého života ale poznal poněkud později. Pokud jde o Naďu, byla svým způsobem Karlovi umělecky rovna: Byla vynikající grafička, a když se pustila do sochy, třeba ve Špálovce vystavila svoji obří lžíci, taky se jí to povedlo. Jako manželé tvořili opravdu dvojici k pohledání. Byli jako ideální předloha k Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové. Zvládali grotesknost uměleckou stejně dobře jako grotesknost manželskou.

Zpátky k Steklíkovu dílu: Čím udělal podle vás nejhlubší zářez na pažbě českého moderního umění: happeningy, kresbami, mikroskopickými sochami?

Své „ňadrovky“, asi nejznámější z jeho kresebného díla, dělal dlouho jen konvexní. Než jsem mu poradil, aby zařadil na repertoár i ty konkávní. Když točil Břetislav Rychlík film o Křižovnické škole, který dopadl mimořádně blbě, byl v jednom záběru vidět Říp, to Steklíkovo prototypické ňadro, a my jsme názorně předvedli, jak to bylo s těmi jeho „ňadrovkami“ – jenže režisér tam nakonec z té scény nedal ani metr.

Říp si Křižovníci vyloženě oblíbili. V sedmdesátém roce jste provedli legendární „Výstup severní stěnou Řípu“. Co vás na tom kopci tak bavilo?

Já na tom výstupu nebyl. Na výstupy na kopce, natož hory je člověk buď příliš mlád, anebo příliš stár. Složil jsem k tomu ale ex post báseň. V dokumentu o Křižovnické škole taky zazněla, a taky v tom filmu nakonec není. Tak aspoň tady, jmenuje se Mech:

 

Ech

Čech a Lech

jsou v análech

Leč Mech

měl pech

Však vzdechu nech

a zataj dech

bys nepřeslech

když v ucha švech

tě zalechtá

Mech tam

nejechovějším z ech.

 

 

Kdy ukončili Křižovníci svoji činnost?

Oficiálně nikdy. Bohužel většina členů je již po smrti, takže se to dá špatně dokázat.

 

 

Foto: archiv Eugena Brikciuse

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *