Eugen Brikcius uvádí: Díl patnáctý/Viktor Šlajchrt & Josef Kroutvor

Viktor Šlajchrt

(1952)

Nad jakým nápojem jste se poprvé sešli u stolu s Viktorem Šlajchrtem?

Byla to Cardhu, single malt whisky. Nešlo o stolování, ale posezení u barového pultu. Bavili jsme se s barmanem, jako to v Paříži činíval Ernest Hemingway. Jeho osobní barman pak napsal o svém osobním hostu dokonce knihu. Zlí jazykové tvrdí, že teprve díky té knize se stal Hemingway slavným. Na Nobelovu cenu za literaturu si ovšem musel počkat, v roce 1953 ho o rok předběhl jiný velikán: Winston Churchill.

Vy jste spolu psali reklamní básně na automobily a alkoholy. Patří reklama do poezie? Respektive poezie do reklamy?

Reklama do poezie patří, když si poezie sama tu reklamu dělá. Poezii do reklamy jsme vnesli my, ergo tam patří. Třeba reklama „Pod hvězdou Mercedes Benz“. Nejprve jsem ji složil latinsky:

Heri per pedes

hodie sedes

in vehiculo

pleno titulo

Mercedes –

Benz!

Pak jsem ji přeložil do němčiny:

Gestern gingst du per pedes

jetzt sitzet du im Auto

und redest

über Kompetenz

namens Mercedes –

Benz!

Německou verzi převedl Viktor do češtiny:

Chodils pěšky?

Vez se dnes!

Mysl rozumná

jméno vozu zná:

Mercedes –

Benz!

Je něco, co podle vás do poezie nepatří?

Lineární účelovost, vlastně jakákoli. Reklamní poezie je výjimkou. Například:

Elita i holota

nakupujou u Rotta.

A do prózy? Je rozdíl mezi poezií a prózou?

Do prózy náleží výhradně nezávislé verše. Pro domo sua mohu říci, že cokoli píšu, je vlastně báseň v próze. Každý řádek je verš. Pro domo Victoris jsem ochoten odpřísáhnout, že je na tom stejně. Umí psát jako málokdo. Tutově skončí v Panteonu.

Pravda. Šlajchrtovy texty důvtipně míchají poezii, prózu a esejistiku. Kdybyste hledal jeho autorské kořeny, kde byste je našel?

Báseň v próze ustavil jako literární kategorii Charles Baudelaire, a sice tím, že sám šel autorským příkladem. Ovšem psát vše jako báseň v próze, tak daleko nedospěl. Viktor Šlajchrt ano. A navíc pochopil, že Květy zla jsou zároveň „květy dobra“. Jde jen o úhel autorova či čtenářova pohledu. Nemohu nezopakovat, co mně řekl Jindřich Chalupecký, když jsem umanutě velebil tento – podle Leibnize – nejlepší ze všech možných světů. Stroze mě upozornil, že u Leibnize je tento svět zrovna tak nejlepší jako nejhorší. Nepomohl ani odkaz na chloubu tohoto světa: úchvatnou krajinu umění. Proto neváhám prohlásit, že autorské kořeny Viktora Šlajchrta lze nalézt a Baudelaira a Chalupeckého. Samozřejmě kromě dalších. Viktor celý život píše. A ve své vlastní básnické licenci neustále mění úhel pohledu. Květy zla se poeticky stávají „květy dobra“ a vice versa. A nejlepší z možných světů rovněž poeticky mutuje v ten nejhorší a vice versa. Žánrem Viktora Šlajchrta je neutuchající báseň v próze.

Šlajchrt proplul devadesátými a nultými lety pod hlavičkou Mladé fronty Dnes, Respektu, Literárních novin a časopisu Bar & Man. Kde byl podle vás nejvíc doma?

Matěj Kuděj ve svém Každodeníčku píše, že „tulák je všude doma“. Viktor jako periodikový tulák byl vlastně doma všude, nejvíc asi v časopisu Bar & Man. Nezapřel v sobě literáta a zavedl tam povídku. Jako první otiskl moji. Časopisecká povídka totiž několik dekád před jeho nástupem vymřela.

A které město je podle vás Šlajchrtovi vlastní, tedy nejvlastnější? Praha, Vídeň, Paříž?

Kdyby byl Viktor nejen časopisový, ale i geografický tulák, hodil by se na něj výše uvedený výrok Kudějův doslova. On ale takovým tulákem není, je celkem šťastně usazen v Praze. Nezabránil mu v tom ani venkovský původ.

Věnoval jste Šlajchrtovi báseň Cum grano salis. Hlavní postavou je v ní Voltaire. Proč Voltaire?

Johann Wolfgang Goethe viděl v dětství na jarmarku, jak cvičený pes vykousal z chleba hlavu Voltaira. Nedalo mi to a složil jsem pod toto motto báseň, kterou jsem ještě nevěnoval Viktorovi. Dedikoval jsem ji Milanu Fafejtovi. Nejde o prvorepublikového výrobce prezervativů, který hlásal „Fafejtovy gumy dáme lidu, ať nepozná hlad, nepozná bídu“, nýbrž o osvíceného plynaře, svého času mého sponzora. Brzy se mě zmocnil pocit, že Viktorovi něco dlužím. Vrátil jsem se tedy k hlavě Voltaira vykousané z chleba vezdejšího. Poprvé – a naposledy – v životě jsem nutkavě složil báseň o „soli země“. Dedikována byla jak jinak než Viktorovi.

A proč?

Hned vysvětlím proč. Viktorovi, ctiteli mariánských kapliček, které zvelebují českou krajinu, bezvěrec či protivěrec Voltaire spíš vadí. Zrovna tak mu ale vadí Koniáš. Nebo se mýlím? To evidentně nejsou ani směšné lásky, ani směšné nenávisti. To je neuskutečnitelná volba mezi dvěma zásadními protivami. Kdyby měl Viktor volit mezi osvícenectvím a tmářstvím, skončil by jako nerozhodnutý Buridanův osel. Příště mu věnuji báseň opěvující vybraného tmáře. Osvícený tmář, či tmářský osvícenec Viktor ví, že sůl země by neměla být pošlapána od lidí.

Jak se snoubí Voltaire se Šlajchrtem – „gastronomickým znalcem“, jak jste svého přítele opakovaně tituloval?

Voltairův Candide si pochutnával na citronech a pistáciích naložených v cukru. Explicitně tvrdí, že musí obdělávat svou zahradu. Že by byl Voltaire vegetarián? O jídle, doprovázeném pitím, napsal Viktor nejednu knihu. Pokrm, který se tam vyskytuje nejčastěji, bude zřejmě jeho nejoblíbenějším. Viktorův favorit může mít i literární oporu. Třeba bigoš po polsku. Na předposlední stránce Švejka je na něj recept. Hlavně platí, že co Viktor jí, to je, jak nám doporučuje věřit Feuerbach. Viktor však vypadá jako Viktor. Že by se samou láskou snědl? Nevím. My spolu nejíme, ale pijeme.

Přeložil jste jeho jméno a příjmení do latiny?

Jméno už přeložené je, pouze je všichni tvrdohlavě píší „Viktor“ místo „Victor“. Příjmení pak není zrovna vítězné. Německý výraz „Schleicher“ lze do češtiny přeložit jako „potměšilec“ či „pokrytec“, ale také „plazivec“. To první by se latinsky řeklo „simulator“, to druhé „repens“.

Jak bych zněl v latině já?

Záleží na tom, co znamenáte česky. Řekl bych, že Radim je v jádře rádce a Kopáč je buď motyka, nebo ten, kdo kope. Přikloníme-li se k druhému významu vašeho příjmení, jmenujete se latinsky Consiliarius Fossor.

Viktor Šlajchrt je o devět let mladší než vy. Je ten „půlgenerační“ rozdíl v něčem patrný?

Oba jsme se smířili s tím, že Viktor mě, podobně jako Achilles želvu, jen tak nedožene.

 

Viktor Šlajchrt

(1952 . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář