Eugen Brikcius uvádí: Díl sedmý/Václav & Ivan Havlovi

Václav Havel (1936–2011)

Václava Havla jste poznal dřív osobně, nebo přes jeho texty, ať ty divadelní, nebo ty s politickým záměrem?

Václava Havla jsem začal poznávat skrze jeho dílo. Samotná osoba, chci říci osobnost, přišla na řadu později. Nezní to pravděpodobně, ale Havlovo dílo mi začátkem šedesátých let doslova strčil pod nos František Čech, tehdy ještě nikoli Ringo. Vzal mě kamsi na chatu, abych ho učil filozofii. V jedné místnosti spali, zřejmě spolu, František se svou tehdy budoucí ženou Magdou, v druhém pokoji jsem se brzy ráno probudil já. To proto, abych se mohl nerušeně věnovat povinné ranní četbě: libretu Zahradní slavnosti. Pilně jsem četl, dokud jsem ten magický text, ustavující nový divadelní žánr, nedočetl. Přečtenou hru jsem nikdy neviděl, ani Na Zábradlí, a přesto z ní, s laskavým svolením autora, suverénně cituji dodnes. Ostatně o pár řádků níže to dokážu.

Pokud jde o osobní seznámení s Václavem Havlem, hned první setkání se zvrtlo v „učené hádání“. Bylo to v roce 1966, tedy ještě za prezidenta Antonína Novotného, v té době zvoleného za druhého nejkrásnějšího politika hned za J. F. Kennedym, před nabitým sálem bývalého Penzijního ústavu. Seděl jsem uprostřed přednáškové síně s Rudou knížkou v ruce a čekal, až mi Havel „předá“ slovo. Nejdříve se ale jeden z mých kompliců zeptal: „Co říkáte jako světově proslulý autor v žánru absurdního divadla tomu, jak vám v Číně fušují do řemesla? Necítíte se zaskočen tím, že rudé gardy absurditou svého počínání překonávají i postavy vašich absurdních her?“ Na Havlovu odpověď jsem chtěl reagovat recitací z Rudé knížky, pečlivě vyhledaným paragrafem o vědě a umění, který kupodivu vyznívá jako vroucí vyznání lásky a úcty ke kultuře. Havel mi však na špek neskočil. Uváženě konstatoval, že „v Číně mají tisíciletou kulturní tradici, jejíž moderní projevy nemůžeme odsuzovat jen proto, že jim nerozumíme. Je třeba číst mezi řádky zkreslených a v řádcích nezkreslených kulturních zvyklostí, abychom pochopili úctu, jaké se umění v Číně vždy těšilo. Leccos se pak začne jevit jako méně absurdní. Rozhodné méně absurdní než naše rudé gardy.“ Tím mi Havel přebral nachystaný trumf. Prostě a jednoduše mistrovským způsobem vykradl pointu. Mně nezbylo než utrápeně z Rudé knížky přečíst, co Havel vyjádřil expressis verbis. Klobouk dolů před dramatikem vskutku světovým.

Jaký byl Havel v osobním kontaktu? Máte po ruce ještě nějakou pěknou historku?

Byl rozkošný. Bylo ovšem záhodno ho nerozčilit. Pěkných historek mám přehršle. Třeba tuhle: Spolu s Magorem jsme v roce 1990 ve Špalíčku na Václavském náměstí zahajovali výstavu fotek Jaroslava Kukala. Přišel i pan prezident. Po projevech jsme sešli o patro níž na číši vína. Seděl jsem hned vedle hlavy státu a náležitě si toho vážil. Kdosi přinesl další Kukalovy fotografie. Jedna pana prezidenta obzvlášť zaujala. „To je zajímavé. Dříve to byli pobudové – a dnes jsou to ministři.“ Mezitím se přiblížila má žena Zuzana. Bontonově vázán jsem ji nemohl nepředstavit šéfovi české země, ačkoli ji znal. Ergo jsem poněkud forbínově poznamenal: „Pane prezidente, dovolte, abych vám představil svou ženu Zuzanu, kterou dobře znáte z doby, kdy jste byl ještě pobuda.“

Změnila Havla prezidentská role?

Sám si psal projevy, podobně jako si sám psal divadelní hry. Byl vždy pedant a zůstal pedantem. V textech divadelních i politických se mu náramné dařilo ze své pedanterie, mohutnosti obecně považované za nouzi, geniálně udělat literární ctnost. To díky tvůrčímu charakteru své „nouze“. Divadelní a zčásti i politický svět byl žánrově obohacen. Na scéně – doslova i přeneseně – se objevila společenská absurdita. Zdá se však, že tam už byla a on ji „jen“ rozverně obtáhl.

Jaký byl podle vás Havel prezident ve srovnání s jeho nástupci?

Václav Havel býval často porovnáván se svým nástupcem. Pro starší občany byli nejpřijatelnější politici, kteří se v minulém zřízení chovali stejně jako oni, totiž kolaborovali. Tací občané nemohli odpůrcům totality odpustit, že se chovali jinak. Jak správně říká moje žena Zuzana, Václav Havel byl pro tuto zemi špatným svědomím, jeho nástupce svědomím dobrým. Nástupce Havlova nástupce má několik dobrých vlastností, například umí mluvit spatra. Masarykovi by se líbilo, že poslední z jeho nástupců má rád Izrael, jedinou demokratickou zemi ve své zeměpisné situaci. Příznivcem Izraele byl ovšem Havel též. Nejlepšího nástupce měl však Havel z Úterého, rektor University Karlovy. Byl jím v letech 1414 a 1415 Brikcius z Budína.

A Havlovy divadelní hry? Co je v nich dneska živé?

Nejlepší je ta první, Zahradní slavnost. Václav Havel by to nerad slyšel, nikdy jsem si netroufl mu to říct. Neváhal jsem ovšem z jeho prvotiny celou jednu pasáž vybrakovat, eufemisticky bych řekl ocitovat. Když jsem spolu se svou ženou připravoval pro Českou televizi seriál Evropa Eugena Brikciuse, bylo v lucemburském dílu ústředním tématem v tomto velkovévodství přísně sledované kouření. V divadle Na Zábradlí, kde měla kdysi Zahradní slavnost premiéru, jsme natočili úžasný kuřácký dialog právě z tohoto Havlova veledíla. Huga Pludka, divadelní roli svého života, hrál můj syn Eugen. Hru jsme nemuseli oživovat. Ukázala se být věčným živáčkem. Nejen v Lucembursku, původní vlasti našeho krále Jana, otce Otce vlasti Karla IV., ale zejména v českých zemích je dnes Havlův opus magnum výsostné aktuální, i když v poněkud obráceném gardu. Na rozdíl od Becketta či Ioneska, pionýrů absurdity metafyzické, byl Václav Havel průkopníkem absurdity společenské, byť o metafyzice věděl své. Ostatně u Aristotela přichází metafyzika až po fyzice, proto se také jmenuje, jak se jmenuje…

Málem jste zapomněl na ten Havlův dialog…

Zde je:

„Hugo: Víš, já jsem vlastně přišel –

Ředitel: Vím, ale neboj se, vyjdu ti vstříc! Zcela se s tebou ztotožňuji, byl nejvyšší čas! Uvidíš, že budeš se mnou spokojen!

Hugo: Víš, já si tak nějak fakt myslím, že sem mezi vás tak nějak fakt patřím, nemyslíš tak nějak?

Ředitel: Fakt!

Hugo: A zřejmě nám to spolu dobře půjde.

Ředitel: Máme prostě štěstí. Kouříš?

Hugo: Ne. A ty?

Ředitel: Ne.

Hugo: Poslyš, ruku na srdce, nejsi ty tak trochu nekuřák?“

Čtenář se nepochybně dovtípil, že v dnešních převrácených poměrech závěrečná otázka zní: „… nejsi ty tak trochu fanda Babiše?“ A jsme doma.

 

 

Ivan Havel (1938)

S Ivanem Havlem máte vztahy intenzivnější než s jeho bratrem. On je ale kybernetik, zabývá se roboty a umělou inteligencí. O čem se spolu bavíte?

Přál bych vám vidět či vlastně slyšet, jak se používajíce metajazyk, nikoli latinsky znějící esperanto, ale spíš povznesenou češtinu, bavíme o, řekněme, subjazycích, počínaje nepovzneseným jazykem rodným a konče jazyky umělými, vesměs s Ivanovými copyrighty. Podotýkám, že jeden z jeho umělých jazyků, zvaný ptydepe, si vyžádal bratr Václav pro svou druhou hru Vyrozumění. S Václavem Havlem jsem se bavíval o jeho Anatomii gagu navazující na Filosofii básnické skladby Edgara Allana Poea; s jeho bratrem Ivanem pak nad sklenicí vína o mé poemě Anatomie doušku. Ten opus má smysl nejen enologický, ale i enofágický. Václavu Havlovi by se zamlouval, je to vlastně anatomicky bezchybný gag.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu