Eugen Brikcius uvádí: Díl šestý/Jiří Načeradský & Rudolf Němec

Jiří Načeradský (1939–2014)

O Jiřím Načeradském se mluví jako o klíčové postavě nové figurace v české malbě 60. let. Jak jste ho poznal vy?

Seznámil jsem se s ním v roce 1967. Byl jedním z těch, jimž jsem měl ve Špálově galerii, kde jsem tehdy pracoval jako „důvěrník“, prodávat obrazy. Nepodařilo se mi prodat ani jeden. Načeradského jsem poznal jako figurálního malíře, on byl vždycky a neodbytně figurální. Nejdřív maloval jakési rozpustilé panáčky, a protože jeho rukopis tehdy nápadně připomínal rukopis Jeana Dubuffeta, francouzského malíře a obchodníka s vínem, zaujal místo v takzvaném pochodu plagiátorů. Pak, v druhé polovině šedesátých let, začal malovat sportovce a sportovkyně, svá nejdůležitější díla. Vznikala podle černobílých fotografií z novin: na sportovní stránce si našel ideální sestavu, vybrané atlety i atletky svlékl a dotvořil na plátně po svém. To jsou fascinující práce, Načeradského hvězdná hodina uprostřed zlatých šedesátých let.

Co to byl „pochod plagiátorů“?

Termín jsem vymyslel já, ale podnět dal Petr Král v jednom svém textu, publikovaném v prvním čísle surrealistické revue Analogon. Jmenoval tam několik tehdejších malířů, o nichž měl za to, že jsou nepůvodní. Já si ale nemyslím, že by to s Načeradského plagováním Dubuffeta bylo tak žhavé.

K některým těm naháčům a nahotinkám připisoval Načeradský telefonní čísla svých přátel. Proč?

Myslím, že ten fór s telefonním číslem použil jenom jednou, když portrétoval Antonína Málka. Namaloval ho svlečeného a připsal telefonní číslo, aby mu mohly volat holky.

Ozvala se některá?

Načeradský bohužel nenabídl předvolbu. Takže se obávám, že se Málkovi, který po srpnu osmašedesátého roku odešel do Švédska, nedovolala žádná. Vybavuji si ale jasně, jak Jiří, když na to číslo na obraze upozorňoval, hýkal škodolibou radostí.

Rezonoval tehdy, na sklonku šedesátých let, Načeradský i za hranicemi?

Zatímco já jsem vyjel v osmašedesátém roce za svými studii filozofie a za svou bývalou budoucí ženou do Anglie, Jirka s přáteli odjel do Francie. Koleje našich vlaků se rozdělily v Mohuči. Ta pařížská vazba mu zůstala, našel si tam záhy galeristu a později slavil na tamějším výtvarném trhu jisté úspěchy.

Jak se vyvíjel jeho výtvarný rukopis v sedmdesátých a osmdesátých letech?

Nechci říkat, že šlo o fázi vyloženě úpadkovou, ale s výkonem, který podal Načeradský v druhé půli šedesátých let, se rovnat nedá. Začal malovat jednak jakési marťanské členovce, jednak expresivně, vehementně podané muže i ženy, občas oblečené, občas svlečené. A maloval už méně. Když byl na vrcholu, zvládl hravě dvě tři plátna denně. Byl geniální rychlomalíř, nikoli pouťového, ale galerijního typu; několikrát jsem byl jeho tvůrčímu výkonu přítomen. A nejen maloval, taky přemalovával: spíš nezáměrně než záměrně své dřívější obrazy ničil. Jednou dokonce přemaloval moje dílo…

Vaše dílo? Vy jste taky maloval?

Nemaloval, kreslil. Když jsem měl v devětasedmdesátém roce výstavu svých dětských kreseb v Náplavní ulici, v bytě Pavla Brunhoffera, zařadil jsem i dva mystifikační oleje. Přemluvil jsem Jirku Načeradského a Otakara Slavíka a každému vybral pasáž ze své dětské kresby; na jedné byla porcelánová palma v koruně s opičkou, na druhé kralevic, jak vypouští na Bezdězu ptáčka z klece. Náča dělal zátiší, Ota krajinu. Zatímco Slavík pracoval tři dny a tři noci, Načeradský měl hotovo za dvě hodiny. Obraz nazval „Hamadryáda v koruně palmy“. Jenže byl malér, hned na výstavě nás sebrala policie. Když se Načeradský dostal druhý den k Brunhofferovi do bytu, obraz vzal a ve svém žižkovském ateliéru okamžitě přemaloval.

Kde měl na Žižkově ateliér?

U Nákladového nádraží.

Načeradský byl zřejmě člověk velmi eruptivní. Jaké s ním bylo posezení v hospodě?

Nebylo záhodno ho dráždit. Občas rozdával „pecky-čenichovky“.

Jaký je rozdíl mezi „peckou-čenichovkou“ a „zadovkami“, které dával Slavík?

Ten rozdíl je podstatný: zadovka měla přivést toho, kdo ji inkasuje, na jiné myšlenky; šlo o pobídku. Pecka-čenichovka byla trest.

Vy jste nějakou „pecku-čenichovku“ od Načeradského inkasoval?

Nikoli. Já jsem se moc nerval.

Co se dělo u stolu, když nepadaly „pecky-čenichovky“?

Načeradský se projevoval jako literát. Sice nikdy nic nenapsal, jako Buddha nebo Sokrates, ale co jeho věta, to přesně tesaný verš jako od toho nejlepšího básníka. Měl velký talent. Jednou někde někdo vyprávěl o nějakém hanebném kousku, který provedl tehdejší režim, a Náča se zamyslel: „To není chyba funkcionáře na nádraží, to je nemoc.“ Lezlo to z něj ovšem dost pomalu, chtěl mít formulaci co nejpřesnější.

Zapisoval někdo ty jeho výroky?

Právě že ne.

A vylovíte z hlavy ještě nějaký?

Právě že ne. Ale ten dojem, který z jeho slov mám, nejčastěji o umění, ať svém či druhých, je mimořádný.

Kdo u toho stolu s Načeradským a vámi nejčastěji sedával?

Nejlepšího kamaráda měl celoživotně v Jiřím Sopkovi. U stolu pak s ním sedávali mnozí, nejčastěji Rudolf Němec.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.