Eugen Brikcius uvádí: Díl třetí/Vladimír Borecký & Ellen Jilemnická

Vladimír Borecký (1941–2009)

Kdy jste Vladimíra Boreckého poznal?

V druhé půli šedesátých let, ale při nejlepší vůli si nedokážu vybavit ani přesné datum, ani situaci. Nejvýraznějším momentem naší dlouhodobé známosti ale nebylo seznámení. Rozhodující bylo, když mě Vladimír požádal, abych přeložil báseň Václava Svobody Plumlovského „Chudobín“ do latiny; to už jsme se znali dobrou skorodekádu. Vladimír chtěl nechat přeložit „Chudobín“ do všech světových jazyků, nakonec se mu sešlo překladů na padesát.

 

 

 

O jaký šlo rok?

Sedmdesát čtyři. Nedlouho potom, co jsem se vrátil z vězení, kde má latina prošla obnovou. Měl jsem ji už na škole jako alternativu k technickému kreslení, jako volitelný předmět. Jenže tehdy jsem neměl vůbec chuť se ji učit, takže jsem propadl – ne latině, ale z ní.

A jak zní ta Plumlovského báseň?

Takto:

„Chudobín leží v údolí,

ptáci kolem šveholí,

srna se v poli pase,

po dvoře běhá prase.

Naproti mlýn mele,

panna šaty pere,

slunko všechno prozáří,

cizinci zřít ve tváři

dům tento, jenž mu věští:

zde že jeho štěstí.“

A váš překlad?

„Pauperidum est in vale situm

Aves pipiant in circuitu

In agre caprea pascitur

Porcum in area vagitur

Mola molet opposita

Virgo lavat vestimenta

Omnia a sole radia buntur

Advenae videtur ei in vultu

Praedicentes aedes hae:

Hic res tuae secundae.“

Co vás na Plumlovském tak bralo?

Svoboda Plumlovský byl naivní básník, původem z Plumlova, jak napovídá jeho druhé příjmení. Členové Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, pod vedením Vladimíra Boreckého, se už ve dvaasedmdesátém roce, k stému výročí mistrova narození, vydali do Plumlova uspořádat akci „I. Plumlovského Plumlov v Plumlově“. Šlo o pozoruhodný výlet, o osvětu – ovšem spíše pro zasvěcené. Na místě se odehrávaly všelijaké psí kusy a skutečné faty morgány. Byl tam, a jistě dodnes je, taky rybník, rozkládající se pod jednou ze stěn plumlovského zámku, dříve hradu, do nějž si Svoboda Plumlovský projektoval svůj vysněný lamezon, spojení kostela s hospodou; snažil se tou vizí ohromovat své nápadnice, které ale byly veškeré žádné, rovněž vysněné, neexistentní. Když jsme se v tom renesančním rybníce s Jiřím Daníčkem koupali, pochopil jsem, kdo byl Plumlovský a jak to myslel s lamezonem. Bylo to za měsíční noci, nad námi černá stěna zámku – a Daníček zpíval: „Rakousko, vznešený dům, / vystrč prapor svůj, / nech ho ve větrech vlát…“ Později jsem ten silný zážitek zpracoval do nejedné ze svých povídek.

Jak „I. Plumlovského Plumlov v Plumlově“ dopadl?

Neblaze. Kolem rybníka šli místní udavači, sebrali nám šaty a odnesli je na policii. Bydleli jsme tehdy všichni – mohlo nás být snad padesát, jednak Křižovníci, jednak všemožní mladí adepti undergroundu – v takzvaném Stanu mladých, který Vladimír objednal. Když jsme dorazili, popadl jsem první šaty, které byly po ruce, naštěstí nikoli ženské, ale Magorovy jégry, a navlékl je na sebe. Pak přišla policie. Chtěli jsme po nich své šaty zpět. Vyjednávání se chopil Zbyšek Sion. Jiří Daníček mezitím rozvazoval lana, kterými byl stan upevněn, zřejmě chystal strhnout největší plumlovský skandál v dějinách; naštěstí Karel Nepraš mu to včas zatrhl. Policisté nás vzali na stanici, kde nám šatstvo proti pokutě vydali. Myslím, že celá akce byla Vladimírem precizně naplánována.

Proč byl překlad „Chudobínu“ do latiny pro vás tak důležitý?

Zjistil jsem, že nemusím jen překládat básně druhých, ale můžu psát své vlastní latinské verše rovnou. Vladimír Borecký mě přiměl k tomu, že jsem obohatil českou literaturu o svou latinskou poezii.

Co tehdy Vladimír Borecký dělal, kde pracoval?

Dlouho nemohl na vysokou školu, takže byl v šedesátých letech u hasičů, s nimiž mě později seznámil; v devadesátých letech pak vystupovali v řadě mých happeningů. Díky němu jsem se naučil sjíždět po tyči. Když jsem se Vladimíra ptal jak na to, odpověděl: „Jako když objímáš holku.“ Já objal tyč obouruč a lehkonoze sjel. Vladimír později vystudoval psychologii a filozofii a pracoval až do devadesátého roku jako klinický psycholog na různých místech. Kromě toho měl vždycky své mašíbly – magory, šílence, blby. Zajímali ho různě ujetí lidé. Příkladů se dá uvést mnoho: od Jana Kollára přes Hrona Metánovského po Plumlovského. Kdysi mne a Ellen, svoji ženu, vyzval, abychom se nechali vyfotografovat před domem, kde Metánovský kdysi bydlel. Přijeli jsme na místo a zjistili, že na té adrese žádný dům není. Vladimír ovšem neváhal a vyzval nás: „Nevadí, postavte se před ten dům.“

Byl za vámi Borecký v osmdesátých letech ve Vídni?

Byl. Jezdili jsme na lodičce po starém Dunaji na severu Vídně. Zřejmě přijel na nějaký kongres.

Vladimír Borecký zemřel před deseti lety, Mluvil jste mu na pohřbu…

Byl jsem požádán, abych pronesl řeč. A v ní jsem zmínil mimo jiné fakt, že Vladimír měl vědu za tvorbu – podobně jako měl Magor Jirous za tvorbu kunsthistorický soud. A jako Nietzsche pěstoval radostnou vědu, Vladimír úspěšně praktikoval, zejména po devětaosmdesátém roce, kdy se profiloval jako takzvaný kulturolog, vědu krásnou. To znamená, že zacházel s odbornou literaturou jako s beletrií, aniž by ovšem opouštěl ty nejzákladnější axiomy vědy.

Borecký nepil víno, ale pivo. Jak jste si v přístolní společnosti rozuměli?

Náramně. Nosil klobouk, a když ho sundal, trčela mu nad čelem vodorovně čupřina. Pak měl vousy, které mu trčely rovněž vodorovně. Když jedno i druhé náležitě vyhladil, měl z čela i brady roh. K tomu se občas pro sebe uchechtl.

 

 

Ellen Jilemnická (1946)

Sdílela Ellen s Vladimírem jeho celoživotní zálibu v mašíblech?

Nikoli. Ellen byla jeho mašíblovskými fóry a frky vyloženě iritována. Nebo to aspoň úspěšně předstírala.

Jaký byl jejich společný jmenovatel?

Dada. Ellen se na dada, tedy šestého února, narodila, Vladimír na dada, rovněž šestého února, umřel. Dadaistická linie jejich soužití pak odpovídá jejich tvorbě. Mimochodem když se Ellen narodila, byla v Praze potopa, takže pro ni museli do špitálu přijet lodičkou.

Aha. Vy jste je někdy v polovině sedmdesátých let seznámil, že?

Ano. Bydlel jsem tehdy v Radhošťské ulici a ona si nade mnou pořídila ateliér. Tak jsme se seznámili. Pak se jelo jednou na výlet, možná právě ve dvaasedmdesátém roce do Plumlova. Pozval jsem i Ellen. Už tehdy mi půjčovala svého „Pilota“…

„Pilota“?

Bustu pilota z hořického pískovce. Mé milenky k němu po úspěšně završené milostné noci přistupovaly na výzvu „Polib pilota“ tak intenzivně, až mu odlíbaly ústa. Pak jsem Ellen sochu vrátil a ona ta odlíbaná ústa pilotovi rekonstruovala.

 

Jak to dopadlo s Ellen a Vladimírem na tom výletě?

Výborně. V místnosti, kde se spalo, měli každý lože v jiném koutě. Vladimír se jedné noci k Ellen připlazil jako zeměplaz, poté bylo chvilku ticho, načež se ozvalo z Elleniných úst: „Vždyť já vás, pane, vlastně neznám.“ Takové to bylo seznámení. Pak se vzali a měli děti: nejdřív Filomenu, pak Felixe. Obě jsem uvítal na světě básní v jazyce země, kde jsem zrovna pobýval: Filomenu jsem zbásnil v latině, protože latinsky lze mluvit v kterékoli zemi, a Felixe v angličtině, neboť tehdy jsem pobýval v Anglii, kam jsem odjel, abych dostudoval.

Ty básně si pamatujete?

Tu na Felixe nikoli, ale zřejmě ji má v archivu rodina. Ta na Filomenu zní takto:

„Parca parce par pacata

sorte forte fit Omena

fi filia Philomena

forte nata fortunata.“

Jak je to česky?

„Losem soudu skrovné věno

mám pro tebe Filomeno:

Hrdinnou náhodou počatá

buď šťastná jak tehdy tvůj táta.“

Ellen Jilemnická se realizuje v soše, kresbě, básni. Kde všude je dada?

Všude. Podobně jako byl Vladimír dada jak ve své slabosti pro mašíbly, tak ve svém vědeckém suchopáru. Když vyšla nedávno Ellenina monografie, kterou uspořádal Petr Wittlich, pozdravil jsem svou „vyloženou umělkyni“ textem, který se nemohl jmenovat jinak než „Polib pilota“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *