Eugen Brikcius uvádí: Díl třináctý/Karel Šiktanc & Pavel Zajíček

Karel Šiktanc (1928)

Na rozdíl od Vás dostal Karel Šiktanc Cenu Jaroslava Seiferta dvakrát. Máte tušení, čím si to repete zasloužil?

První dekorování jsem zmeškal. Přišli jsme tak o vzájemné objetí. Musel jsem tedy dostat druhou šanci. I tu jsem propásl. Přemýšlivým porotcům nezbylo než dát cenu i mně. To už jsem se dostavit musel. Přijít musel i Šiktanc. Pamatoval si totiž, že jsem předtím měl tu čest předat mu cenu Nadace Český literární fond. Když mi konečně Seifertovu cenu dali, odvděčil se mi jako pravý „šiktanc“: dopustil, abychom se plni vzájemné radosti objali. To byl nefalšovaný happy-end. Od té doby, jásajíce oba po svém, ten šťastný konec žijeme.

K čemu jsou vlastně literární ceny dobré?

Aby probíhaly jímavé příběhy jako ten právě řečený.

Může být velkým básníkem ten, kdo věřil víc než dekádu ve stalinismus a dodnes nebyl tenhle průšvih schopen jakkoli reflektovat?

V inkriminované dekádě složil v pravdě velký básník Karel Šiktanc nejen oslavy nabobů – nepochybně s jinotaji –, ale i poemu, jež kulminuje božským dvojverším „Víly / chvíli bez košilek“…

To je Silvestrovská noc ze sbírky Nebožka smrt z třiašedesátého.

… to není verš košilatý jako třeba hospodská anekdota, ale košilkatý, a takový milostný vzdech umí jen Šiktanc, tancmajstr ve víru dupáku s nejoddanější vílou: svou múzou. Ta se mu zpravidla vyjevuje jako jemu a s ním oddaná paní. Nikoli „služka-paní“, nýbrž „múza k mání“. Takový je Karel Šiktanc, doslova vyšňořený tanečník vytáčející verše s vesměs magickými podtóny. Navíc pro mne je dnešní rozhovor apoteózou Karla Šiktance, nikoli hledáním hnid.

Našel byste vy ve svém životě nějaký ten průšvih, trapas, který byste dneska nejradši škrtnul?

Politicky jsem nehaproval nikdy. Básnicky rovněž ne. Lidsky sporadicky.

Karel Šiktanc (1928)

Na rozdíl . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář