Eugen Brikcius uvádí: Díl devátý/Milan Balabán & Svatopluk Karásek

Milan Balabán (1929–2019)

Kde jste Milana Balabána poznal? Přes aktivity Nové orientace?

Já ani pořádně nevím. Když si teď vybavuji naši minulost – jde o sled dějů vesměs s mravním, nikoli však lineárním posláním –, mám pocit, jako bychom se znali už z předživota. Raný Aristoteles byl přesvědčen, že kdo se v předcházejícím životě choval nemravně, je v tomto životě za trest proměněn v ženu. Znamená to snad, že jsme se v předživotě chovali mravně? Řekl bych, že je to egál. Rozhodující je život tento. Onu metafyzicko-etickou tezi však nabourával Milanovi malíř Otakar Slavík svým tvrzením, že „příští život, to už je tenhle“. Podle něj jsem Milana nepoznal v životě předcházejícím, nýbrž v příštím. Milan Balabán se věru nemusel bát té kárné proměny. Ochotně mu přiznávám svatozářné atributy, i když ho nechci kanonizovat. Ostatně by to těžko šlo, když nebyl katolík. Myslím, že stačí upozornit na jeho zřetelnou mravnost, o filozofičnosti nemluvě.

Balabán mluvil o Nové orientaci jako o „Chartě před Chartou 77“. Byl ten jmenovatel společný, nebo byste rozlišoval?

Když Nová orientace v roce 1959 s vehementním přičiněním Milana Balabána vznikla, byl jsem ještě mlád, a navíc jsem byl tvrdošíjným vyznavačem „staré orientace“, to jest scholastické. Tehdy jsem ještě netušil, že i Sumu teologickou svatého Tomáše Akvinského lze vyložit „nepředmětně“. Byl jsem však pln úcty a snad i lásky k filozofickým „dobrodruhům“. Novou orientaci lze kromě jiného vnímat jako trénink na Chartu. Bezprostřední „Chartou před Chartou“ však byl svobodný a múzický underground, jak na to svou výstavou Charta Story s pomocí vzpomínek Václava Havla upozornila má žena Zuzana. Když Havel vzpomíná na přeplněné soudní chodby při procesu s undergroundem, konstatuje: „Byl to předobraz Charty.“ Milan Balabán byl o rozhodující roli undergroundu též přesvědčen. Ostatně sám byl jeho součástí. Magor vedl androše k umění, Jiří Němec a Milan Balabán je galantně vychovávali.

Podepsal jste Chartu, podepsal byste Balabánův výrok o víře jako „rozhodnutí dívat se vstříc budoucnosti“?

Když už víra, tak takhle pojatá i praktikovaná. Pro některé, včetně mne, je víra neuvěřitelná. A to se moje maminka jmenovala Věra a byla tatínkovi, eo ipso i mně věrná. Jinak platí, že bez budoucnosti – ať se jedná o víru v ni, či nepředmětnou nejistotu o ni – není přítomnost. Ta je nahrazena minulostí. Slouhové předmětnosti pouze napodobují pro ně závazné minulé mýty. Milan to vše dobře věděl, byl totiž nejen jedním z koryfejů Nové orientace, ale i Ekumenického semináře v Jirchářích. Důkazy existence Boží nepotřeboval, ale ovládal je. Nikdy ho nenapadlo, že by Bůh mohl být mrtev. Živý Bůh jej neopouštěl ani v těch nejmetafyzičtějších debatách. To proto, že pro něj byl víc než mravní postulát. Podržoval nedefinované vlastnosti starozákonního Hospodina.

Milan Balabán (1929–2019)

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář