Eugen Brikcius uvádí: Díl osmý/Jaroslav Kořán & Ivan Dubský

Jaroslav Kořán (1940–2017)

Jaroslav Kořán nestudoval v šedesátých letech ani literaturu, ani výtvarné umění, ani filozofii. Co vás dovedlo ke scenáristovi a dramaturgovi z FAMU?

Asi nás spojila angličtina. Jarda nesnášel ty, kdo mu svou ignorancí kazili radost z převádění anglosaské literatury do – v jeho podání rezonující – češtiny. Dobře věděl, že takovým se říká „killjoy“ či „spoilsport“. A vedle angličtiny nás sbratřila, vlastně sešvagřila naše mateřština. Pro jeden každý anglický výraz mohl Jarda vybírat z přehršle českých synonym to nejvhodnější. Ostatně pilně pracoval na slovníku synonym, chlubil se, že třeba pro penis má sto padesát českých výrazů, od radovana po pyj. Prostě mi imponovalo, že je jazykový fachman. Hlavně byl stejně jako já přesvědčen, že literatura je především jazyk, a teprve potom syžet nebo zápletka.

Jaký byl Kořán vlastně chlapík?

Někdy docela pádný, a většinou padal protivník. Při našem procesu ve třiasedmdesátém roce dokonce skočil soudci do řeči. Když nabyl dojmu, že nám adresovaných urážek již bylo dost, vytrhl se policajtům a zvolal: „Protestuji!“ Náramně jej potěšilo, že po vyšetřovací a soudní vazbě, v období mezi vynesením rozsudku a výkonem trestu, lepil Vonnegutovu knížku Jatka č. 5, kterou sám přeložil, a to mistrně. V tiráži ovšem marně hledal „whodunnit“. Čtenář si měl zřejmě myslet, že ta knížka se přeložila sama.

Ve třiasedmdesátém jste, společně s Jirousem a Daníčkem, realizovali památný happening v hospodě U Plavců, na nějž pak navázal zmíněný proces. Kdo tehdy v hostinci zpíval nejhlasitěji?

Existují různé verze. Ta pravá praví, že při inkriminovaném posezení Jiří Daníček usnul a nechal si o celé události zdát, a já, neznaje text doličné písně, jsem playbackově předstíral, že text znám. Později jsem se dozvěděl, že šlo o známou sokolskou píseň „Šestého července na strahovských hradbách“, v níž je Čechyně, „máti naše drahá“, žádána, aby zahnala z Prahy Prusy, „naše vrahy“, do pekel, kam patří. Jarda s Magorem ovšem místo „zažeň Prusy“ zpívali „zažeň Rusy“ a leckdo z té hospody se přidal. Pokud jde o hlasitost, Jardovi se dokázal vyrovnat pouze Magor. Ve stylu Křižovnické školy však musím dodat „a vice versa“. Decibelově i ideově to byla plichta.

Opakovali jste podobné akce i po návratu z vězení?

Neustále.

Jaký Kořán je vám dneska nejblíž? Kořán-překladatel, Kořán-primátor Prahy, Kořán-nakladatel, Kořán-galerista, Kořán-šéfredaktor Playboye, Kořán-strojník Pražských kanalizací a vodních toků, Kořán-hospodský kumpán?

Překladatel byl nejlepší z možných. Jako primátor nechal v Praze zhotovit sjezdy z chodníku a nájezdy zpět pro občany na vozíku – a hlavně mi dovolil zastavit dopravu na křižovatce před pražským Mánesem, aby jedoucí vehikly nebránily sestavování pivní kompozice zvané Zátiší (3500 půllitrů). Ve svém nakladatelství Gallery vydával krásné knihy, včetně několika mých. Jako šéfredaktor Playboye se také vyznamenal: Procházel jsem spolu se svým „vyloženým umělcem“ Petrem Koubou Františkánskou zahradou a proti nám se blížil Jaroslav Kořán, malířem Rudolfem Němcem zvaný Hlavado. Už zdálky jsem spustil: „Dovol, abych ti představil tvého nového autora.“ Hlavado, míjeje nás, oznámil jako v hollywoodském filmu: „Ve čtvrtek v jedenáct hodin v redakci. Čtrnáct stránek.“ A zmizel v pasáži Alfa. Když pracoval jako strojník, vybouchl s ním kotel. Celý život byl příkladný spolustolovník. Nikoli obyčejný kumpán, on byl „fernetový král“.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu