Takto se rozmnožující druhy totiž dokážou odolávat dočasným výkyvům tohoto prostředí, což náš druh prokázal v době ledové, kdy se z teplé Afriky rozšířil na chladný sever Eurasie. 
Evoluce nás uhnětla tak, že se ženy a muži nejen anatomicky a fyziologicky odlišují, ale liší se dokonce více než samice a samci nám nejbližších příbuzných lidoopů. Tyto odlišnosti jsou dány vrozenými schopnostmi, jejichž výbavu jsme dostali do vínku od přírody, ale jejich genetické nastavení nabízí ještě místo pro určitou kulturní korekci, k níž může přispět naše sociální okolí a výchova. Proto se rozdíly mezi ženami a muži mohou výrazně lišit v různých kulturách.
PROČ JSOU ŽENY MENŠÍ A KŘEHČÍ
Není potom divu, že vztahy mezi muži a ženami se staly výlučnou doménou antropologie, která se tomuto tématu věnuje již od dob Lewise H. Morgana, jehož postavou jsme tuto rubriku před více než deseti lety otevírali. Jednou z těch, kteří své badatelské poslání zaměřili právě na tyto vztahy, byla také francouzská antropoložka Françoise Héritierová. Začínala jako každý správný etnograf, když se po studiích na Sorbonně vydala na svou iniciační cestu do Horní Volty (dnes Burkina Faso), kde se v letech 1957 a 1958 zapojila do terénního výzkumu mezi tamní černošskou populací. Černý kontinent ji učaroval do té míry, že se rozhodla stát etnoložkou se zaměřením na Afriku. Takže následovala řada devíti vědeckých misí, což prezentovalo dohromady pět let jejího života.
Již jako známá afrikanistka se zapojila na prestižní College de France do práce Antropologické laboratoře, kterou vedl její starší a v šedesátých letech minulého století také slavný kolega Claude Lévi-Strauss. Pod jeho vedením se zaměřila právě na vztahy mužů a žen v různých společnostech a na toto téma napsala řadu prací, jež byly zvláště bedlivě sledovány feministickým hnutím v Evropě. Její základní teze o nerovnosti mužů a žen vycházela z antropologického poznatku, že převážnou část své historie žili lidé, podobně jako většina lidoopů, v malých, dalo by se říci téměř intimních, sociálních skupinách, čítajících několik desítek jedinců.
U lidoopů jsou samci větší než samice a také muži jsou, sice ne o mnoho, ale přeci jenom větší než ženy. A Héritierová tvrdí, že je to pozůstatek nelítostného chování mužů vůči ženám, kdy si muži (snad již od dob neandertálců) usurpovali právo na nerovné rozdělování preferovaného zdroje proteinů, jakým bylo u přírodních národů maso a tuk. Zatímco se ženský organismus vysiloval těhotenstvím a laktací, muži jim ponechávali menší část kaloricky cenné potravy, takže jejich těla oproti mužským měla menší možnosti růstu, což se prý projevilo jak ve výšce postav, tak v muskulatuře těl.
A z toho potom plynulo i jedno důležité pravidlo. Vezmeme-li totiž v úvahu rozdíly ve velikosti těla žen a mužů, pak je možné předpovědět, že průměrný počet žen na jednoho muže je větší než jedna, ale menší než tři. Tato skutečnost potom říká, že jsme mírně polygynní druh, tedy že muži mohou, ale nemusí, mít více žen prostě proto, že žen bývá více než mužů.
EKOLOGIE RODINY
Za základními rozdíly mezi ženami a muži stojí tedy podle této francouzské badatelky vliv uvedené pohlavní selekce, což může mít potom různé kulturní aplikace. Evoluční genetika dává přednost určitým volbám a jiné zatracuje, k jedné volbě se instinktivně přiklání, k jiné nikoliv. Proto se chování žen a mužů většinou překrývalo jako výsledek dostatečně silné souhry podstatných rysů, jež tvoří dodnes lidskou přirozenost. Z ekologického hlediska tato přirozenost a omezený počet prostředí, v nichž mohly lidské bytosti žít, tak zásadně vymezily soubor možných 
výsledků, jež přicházely v úvahu pro praktické využití v běžném životě. Nicméně většina lidí žila a dodnes žije v monogamním vztahu a pohlavní akt bývá vždy začátkem soužití ženy a muže.
Asi každý z nás si představí pod pojmem „rodina“, že se jedná o skupinu lidí, již tvoří otec, matka a jejich děti. A že tito lidé tvoří ještě navíc domácnost, což předpokládá jednoduchá úvaha, že tito lidé spolu doma nejen žijí, ale také hospodaří. Zdá se nám to oboje jako přirozená a zároveň univerzální skutečnost. Ale málo lidí si dokáže představit, že toto intimní uzavřené společenství je poměrně nedávný vynález, protože taková rodina a domácnost spatřila světlo světa až někdy v pozdním 18. století. Což znamená, že nejen naši předkové, ale také lidé z jiných civilizací znali pod pojmem rodina jiné uskupení lidí, než máme až doposud zafixováno my.
Takže rodina není nějaká abstraktní entita, ale jistý model soužití lidí, který nabývá různých forem v závislosti na přírodních a kulturních podmínkách každé společnosti. Naše vědomí rodiny je silně ovlivněno ideologií, jež vládla evropské civilizaci více než tisíc let. Bylo to křesťanské učení, které nám v bibli vštěpuje, jak taková rodina má vypadat a jak se v ní mají navzájem chovat její členové. Tato víra nám říká, že rodina vzniká uzavřením manželství mezi mužem a ženou, definuje uznání rodičovství, předávání jména potomkům, stanovuje jako pravidlo monogamii, hovoří o virilokálním usídlení (kdy žena následuje svého muže) a přikazuje ženě podvolit se manželovi.
RODINY BEZ MUŽŮ
Héritierová si uvědomila, že právě tento banální stereotyp, s nímž se dnes ještě pořád nahlíží na rodinu jako na model, jenž na jedné straně stojí na křesťanských základech, ale na druhé straně se podvolil nové dělbě práce mezi mužem a ženou, kdy muž chodí do práce a žena pečuje o domácnost, vyžaduje jisté korekce. Nejen proto, že už dnes nevyhovuje současné sociální úloze mužů a žen, ale také proto, že mají pro nás antropologové cenné poznatky o tom, že skutečnost byla vždy pestřejší a nabízela různá důmyslná řešení, aby rodina a domácnost mohly reagovat na různé podněty, jež život přinášel.
Posláním každé rodiny bylo vždy zajistit biologickou a sociální kontinuitu dané společnosti. A úlohou domácnosti potom bylo postarat se o obživu každého člena takové rodiny. A je až s podivem, jaké sociální konfigurace mohly nastat, aby byly tyto role naplněny. A Héritierová dává jeden z takových příkladů, jímž byli indičtí Najarové z Malabarského pobřeží. Muži z tohoto etnika byli známí bojovníci, jejichž styl života byl do té míry riskantní, že jim raději místní mravy a zvyky zakazovaly založit rodinu, protože by se stejně nemohli o ni postarat. Ženy se proto mohly milovat se svými milenci, které si podle své vůle vybíraly samy.
Jejich děti neměly tudíž otce, takže patřily do matrilineárního (mateřského) rodu a autoritu otce převzal strýc z matčiny strany, tedy bratr matky, který byl opět milencem žen z jiného rodu. Samotná rodina byla matrifokální: její jádro tvořily ženy a hlavou byla nejstarší žena. Zdá se dnes něco podobného jako utopie? Současní sociologové nás vyvedou z omylu. Takové matrifokální rodiny vznikaly běžně v americké společnosti, jak na to upozorňoval již před třiceti pěti lety Murphy, kdy se rozpadala černošská manželství, rodina se zúžila pouze na ženy s dětmi a matky měly už jen náhodné milence. V současné Evropě potom podobný typ rodiny představují matky samoživitelky. Pouze oproti Najarům chybí role strýců.
SŇATEK MEZI ŽENAMI?
Héritierová z toho vyvozuje, že mohou-li někde existovat rodiny bez mužů, potom nelze považovat manželský svazek za nevyhnutelný základ rodiny. Jinými slovy řečeno – mimo fyzické spojení matky a dítěte, jakým je těhotenství a kojení, není při bližším pohledu na instituci rodiny nic přirozeného, nezbytného a biologicky jednou provždy daného. Dokonce i biologický vztah mezi matkou a dítětem nemá všude stejnou podobu. U mnoha indiánských etnik býval běžný typ sňatků, jenž vycházel ze sororátu; v podstatě to byly rodiny, kdy si muž vzal při jedné příležitosti dvě sestry za manželky, nebo dokonce byly případy, kdy se muž oženil s matkou a její dcerou, která mohla mít přitom děti s jiným mužem. V obou případech ženy vychovávaly děti společně bez ohledu, která z žen byla matka toho kterého dítěte.
Obdobné rodiny studovala Héritierová v Africe, kde bylo běžné mnohoženství, takže ženy vychovávaly společně všechny děti, dokonce i neplodné ženy, nebo matky, jež přišly o své dítě, dostávaly na výchovu děti jiných žen, aby se tak každá žena snadno zapojila do rodinné komunity. Dorostlé děti potom 
považovaly za svou matku nikoliv tu, která je porodila a odkojila, ale ženu, která je vychovávala coby chůva. Ostatně u sudánských Nuerů bylo zákonné i manželství mezi ženami. Tito pastevci řešili problém neplodnosti některých žen tím, že se taková žena „oženila“ s jinou dívkou, která potom mohla otěhotnět s nějakým cizím mužem. A protože Nuerové byli patrilineární, čili jejich příslušnost k rodu se dědila po otci, patřilo narozené dítě do rodu, kam patřil „muž“, což byla ve skutečnosti neplodná žena. Aby bylo vše podle nuerských zvyků, dostala tato neplodná žena dobytek od svého strýce (matčina bratra), jako by byla jeho synovec. Neboť tato dobytčata jí následně posloužila, aby jimi mohla zaplatit „cenu za nevěstu“, což byl u mnoha pasteveckých národů jediný způsob, jak se mohl mladík oženit. Vidíme, že tato nešťastná žena hrála plně úlohu muže. Aby bylo toto manželství dětné, vybrala tato žena-muž po sňatku nějakého chudého cizince, se kterým dívka spala, aby otěhotněla. Muž dostal za svou službu od ženy-muže krávu jako odměnu, ale nemohl si už nárokovat nic více. „Otcem“ dítěte se stala neplodná žena, která svou mužskou roli hrála jinak ve všech aspektech nuerského života.
U nigerijských Jorubů, což je jeden z nejlépe etnograficky popsaných afrických národů, platilo, že bohatá a zaopatřená, ale nikoliv neplodná žena si mohla vzít jednu nebo více žen. V tomto svazku opět hrála tato movitá žena náhradní úlohu muže. Ale Héritierová důrazně upozorňuje, že tyto manželské svazky nebyly v žádném případě zastřené formy ženské homosexuality, neboť ženy pouze přejímaly tuto úlohu na základě převládající mužské ideologie.
Z toho je patrné, že každá kultura si hledala takové řešení pohlavní selekce, jež usnadňovalo vyvážené vztahy mezi biologickými tužbami, jakými jsou pohlavní pud či touha po dítěti, a pravidly soužití uvnitř každé lidské společnosti, kam patřily i způsoby výchovy dětí. Neboť jestliže se všechny děti rodí stejné, výchovou se z nich stávají odlišní lidé.
MANŽELSTVÍ JAKO PŘELUD
Právě u pasteveckých Nuerů je možný ještě jeden sňatek, který jde mimo hranice naší fantazie. Jde o sňatek, který žena uzavírá s mužem, jenž už zemřel. Tento případ nastává, když zemře movitý muž, který nezanechal žádné potomky. A Nuerové jako dobří hospodáři potřebují nějak vypořádat jeho pozůstalost, jež se obvykle týká početného dobytka. Aby se vyhnuli mnohým přím, pozůstalí vyberou pro mrtvého některou z žen jako manželku a její děti se potom stanou následníky nebožtíka, přestože jejich biologický otec je někdo úplně jiný.
Úloha skutečného otce dětí spočívá v tom, že provede některé zvykové úkony, jež jsou spojeny s uzavřením sňatku; například ze stáda dobytka, jež shromáždil zesnulý, zaplatí jeho jménem „cenu za nevěstu“ příbuzným ženy, jež si vzala zesnulého. Ale aby bylo postaráno i o jiné nešťastníky, může si tato manželka zemřelého vzít za ženu některou z neplodných žen a začlenit ji tak do nové rodiny. Zvykové právo pamatuje i na vdovu po zesnulém, neboť i ona se může „oženit“ a vzít si některou ovdovělou ženu s dětmi s tím, že jejich otcem se opět stává její zesnulý muž.
Vidíme tedy, že i z bezdětného manželství dokážou Nuerové učinit velkou rodinu, kde žije pohromadě několik žen se svými dětmi, jež jsou podle nuerského práva dětmi zesnulého bezdětného muže. A vůbec těmto lidem nevadí, že v úloze, kterou každý člen této rodiny hraje, nerozhoduje ani jejich pohlaví (vdova hraje roli muže), ani identita partnerů (biologický otec má status bratra zesnulého), ani biologické rodičovství (otcem dětí je mrtvý muž).
Důvod pro toto chování je jediný: Nuerové potřebují pro každého člena komunity najít rodinu či domácnost, kde by bylo o něho postaráno. Protože každá rodina tvořící domácnost má především význam ekonomický: zaopatřuje všechny své členy.
POLYANDRICKÉ SŇATKY
Pravidlo polygynie, které říká, že muž muže mít více žen než jednu, se aplikovalo v mnoha přírodních národech. Nicméně z toho nevyplývalo, že tam, kde platilo toto pravidlo, bylo v každé rodině více žen. Odhaduje se, že pouze asi v pěti procentech případů žili muži s více ženami; obvykle šlo o výraz významného postavení dotyčného muže, kdy se mu chtěla komunita odvděčit za jeho veřejné služby. Proto mezi těmito muži převažovali náčelníci, léčitelé, šamani, ale také dobří lovci, úspěšní obchodníci apod. Důvod pro takové omezení pravidla polygynie byl jediný: jestliže byl v dané komunitě vyrovnaný poměr mužů a žen, potom mnohoženství jednoho či dvou z jejích členů mohlo způsobit nedostatek žen pro ostatní muže. To byl skutečně problém, protože v těchto společnostech neměl svobodný jedinec velkou šanci sociálně uspět. Byl to především ekonomický důvod, který vedl muže a ženy k tomu, aby žili ve společné domácnosti, kde vládla dělba práce podle pohlaví a věku. Nicméně i pro případ nedostatku žen měly tyto společnosti řešení.
Tím byla polyandrie, aneb mnohomužství, kdy žena žila ve společné domácnosti s dvěma či více muži. Asi nejznámější případ pochází z Tibetu. V těchto nehostinných končinách, kde se lidé živili jako pastevci a obchodníci, se praktikovalo pravidlo polyandrického sňatku tak, že si žena vzala muže a po svatbě si v pravidelných intervalech brala jeho mladší bratry. Tak vznikla rozšířená rodina, kde měla žena s různými muži děti, ale ty braly jako otce nejstaršího z nich, zatímco ti ostatní byli bráni jako jejich strýcové. Aby nedocházelo mezi bratry k rozepřím, v domácnosti se vždy vyskytoval jen jeden muž, zatímco ostatní pracovali mimo domov: buď pásli dobytek (jaky), nebo byli na obchodní cestě. Vládkyní domácnosti byla v tomto případě vždy žena a nikdo se neptal po tom, které z dětí bylo toho či onoho muže.
PŘÍSLUŠNOST K ŽENSKÉ LINII
Tibetský typ polyandrie byl vlastně případem sériové monogamie. Ale kupříkladu indiánští Šošoni připouštěli také mnohomužství jako východisko z nouze v případě nedostatku žen, ale jejich polyandrie fungovala velice pružně. Žena si vzala za muže dva bratry s tím, že hlavním manželem byl starší z bratrů. Opět, aby nedocházelo mezi bratry ke přím, mladší z bratrů mohl s ženou souložit, jen když starší z bratrů nebyl doma. V případě, že se mladšímu bratrovi naskytla příležitost oženit se s jinou ženou, opustil polyandrickou domácnost a založil si vlastní. Polyandrie tak řešila u těchto Indiánů pouze dočasný nedostatek žen.
Tím se dostáváme k otázce, zda mohl existovat v některé lidské společnosti matriarchát. Bohužel nemáme žádný etnografický materiál, který by o jeho existenci svědčil. Nicméně existovalo mnoho společností, kde se buď příslušnost k rodové linii, nebo k lokální skupině, případně oboje, řídilo podle ženy. Klasickým případem byli indiánští Hopijové, zemědělci z Arizony, kteří uplatňovali přednostně jeden sňatek, kdy si mladý muž bral za ženu dceru otcovy sestry. Byl to tedy sňatek bratrance a sestřenice, který přírodní národy nejen připouštěly, ale velice často mu dávaly přednost. Znamená to, že tchán nevěsty byl její strýc a tchýně ženicha byla jeho teta. A právě tato teta byla velice důležitá. Nejen že se mladý pár po svatbě usídlil v jejím domě, ale všechny děti narozené v tomto manželství patřily do stejného rodu jako tato teta. A tento tetin rod také vlastnil všechny polnosti, na nichž ženich potom pěstoval kukuřici, fazole a dýně. Jinými slovy řečeno: u Hopijů platilo, že příslušnost k rodu se dědila v mateřské linii, že se každý mladý pár usídlil v domě nevěstiny matky a že všechny polnosti vlastnily ženské rody. Vztah mezi tetou a jejím synovcem se pěstoval již od samého počátku, kdy teta asistovala u jeho porodu, a zahrnoval celou řadu vzájemných služeb a darů; v dřívějších dobách se dokonce připouštěl i jejich sňatek, byla-li teta o dost mladší než otec mladíka.
MANŽEL NA NÁVŠTĚVĚ
Zvláštní situace nastává tehdy, když je společnost polygynní, čili muž může mít několik žen, a přitom příslušnost i usídlení se řídí podle ženy. V takovém případě je manžel na roztrhání. Senufové z Pobřeží slonoviny řeší tento problém tím, že je manžel stále na cestách. Znamená to, že každý – manžel i manželky – zůstává ve své domácnosti, tedy v původní rodině, kde se narodil. Když nastane večer, manžel se sebere a jde navštívit jednu ze svých žen. Ta připraví pro celou domácnost jídlo a manžel s ní zůstane do rána. Druhý den muž odejde do svého hospodářství a večer se celý cyklus opakuje, pouze s jinou ženou. Muž se hlásí ke všem dětem z těchto manželství, nicméně každé z nich patří do rodu své matky.
Obvyklejší formou byla kombinace příslušnosti a usídlení, kdy se jedno řídilo podle muže a druhé podle ženy. Australští Karierové dělili svou společnost na dvě poloviny, které byly exogamní, což znamenalo, že ten, kdo patřil do jedné poloviny, si musel hledat životního partnera ve druhé polovině. Těmto polovinám se říkalo sňatkové třídy a každý od dětství věděl, kam patří. Příslušnost k polovině se dědila po matce, takže až potud je to jasné. Ale Karierové byli jako všichni Austrálci nomádi, kočovníci, a žili celý rok rozptýleni v malých lokálních skupinách.
A právě pravidlo usídlení, aneb kde člověk žil, se řídilo podle otce. Což znamenalo, že po sňatku muž zůstával ve skupině, v níž se narodil, a jeho žena se k němu přistěhovala ze své rodné skupiny.
V této společnosti tak platilo, že příslušnost k polovině byla matrilineární a pravidlo usídlení bylo patrilokální. Tento způsob dělení společnosti na dvě poloviny byl geograficky velice rozšířený a je tedy možné se s ním setkat nejen v Austrálii, ale i v jižní Americe, nebo na Nové Guineji. Vyskytoval se především u společností, které žily v malých rezidenčních skupinách, a byl populární zejména proto, že byl velice jednoduchý. Tím, že pravidlo usídlení se řídilo podle muže, vyhovoval i v případě, že společnost připouštěla mírnou polygynii, i když mnohoženství bylo v těchto případech poměrně vzácné.
Vidíme tedy, že na počátku bylo hlavní snahou francouzské badatelky zpochybnit na základě etnografických poznatků naši utkvělou představu, že pouze náš model příbuzenského svazku, jemuž říkáme rodina a který vychází z orientální tradice původního křesťanství, je všeobecně sdílenou sociální hodnotou. A dozvěděli jsme se od ní, že zejména přírodní národy hledaly různá řešení pro situace, jež před ně v dávných dobách stavěly rozmanité ekologické podmínky. Možná se nám zdá, že některá z těchto řešení vypadají z hlediska našich zkušeností nepřijatelná, ale může tomu být také naopak. Ostatně přiznat jiným etnikům jejich jinakost je jednou z novodobých hodnot naší civilizace.
Ale na konci svého výzkumu Héritierová stejně přiznává, že rodina byla vždy přese všechny podivnosti, jež jsou s ní mnohdy spojeny, obecnou, univerzální formou soužití žen a mužů, která plní v každé společnosti stejné funkce: jako domácnost plní funkci ekonomickou; je místem, kde se odehrává erotický život jejích členů; má úlohu reprodukční, neboť se v ní rodí děti; ale také výchovnou, kde se děti učí být dospělými. A v rodině platí také dvě obecné zákonitosti: jednou je zákaz incestu, jediné společné pravidlo platné pro celé lidstvo; a druhou je dělba práce podle pohlaví, základní ekonomické pravidlo, jež stálo u zrodu lidské civilizace. Číst Héritierovou je zábavné i poučné. A hodně se od ní naučily gender studies, když nově přemýšlely o úloze žen.
Jednou z nejpodivnějších záhad darwinovské evoluce je úspěch pohlavního rozmnožování. Existuje totiž mnoho dobrých důvodů, aby to tak nebylo, aby převládly způsoby nepohlavního rozmnožování.
Nicméně už se stalo, že evoluční potenciál byl vyplýtván na něco tak neefektivního, jako je plození samců. Evoluční biologové našli celou řadu důvodů, proč tomu tak bylo, ale pro naše dnešní povídání to nemá valný význam připomínat. Podstatné je, že druhy o dvou pohlavích mají všechny geny a chromozomy zdvojené, takže na jednom genu nebo chromozomu může příroda experimentovat, zatímco ten druhý zůstává nezměněný. Když se experiment nepovede, neznamená to nějakou pohromu. V případě, že se experiment ukáže jako životaschopný, může příroda pokročit v evoluci druhu dál. Takže hlavním důvodem pro pohlavní rozmnožování druhů a tedy i člověka byla a je schopnost dlouhodobého přizpůsobení podmínkám přírodního prostředí.
Françoise Héritier (*1933)
Francouzská antropoložka, která začínala jako afrikanistka, aby se posléze věnovala příbuzenských pravidlům a vztahům mezi ženami a muži, na prestižní Collège de France vystřídala svého učitele Lévi-Strausse.
Hlavní díla:
1981 L’exercice de la parenté
1994 Les deux soeurs et leur mère. Anthropologie de l’inceste
1996 Masculin / Féminin. La pensée de la différence
2005 Hommes, femmes, la construction de la différence