Friedrich Max Müller

Jak vznikl rasismus? C o se v evropském myšlení devatenáctého století přihodilo, že zapudilo biblickou myšlenku, že všichni lidé jsou potomky původního páru Adama a E vy? Co stálo u zrodu domněnky, že každá rasa má svůj vlastní původ a důsledkem toho je rozdělení ras podle jejich kulturní kvality? V posledních desetiletích se objevili autoři (např. Schwab, Olender, Poliakov, Rocherová, Trautmann a u nás Ivo T. Budil, jehož práce byla zdrojem poznatků pro tento článek), kteří nacházejí odpovědi na položené otázky v období přelomu osmnáctého a devatenáctého století, kdy došlo po předchozí vlně evropského zájmu o orientální kultury k systematickému studiu starodávné indické kultury, jejíž literární skvosty byly původně napsány v tehdy již mrtvém jazyce sanskrtu. Zmínění autoři hovoří o skutečné intelektuální revoluci, která nakonec sehrála jednu z rozhodujících rolí při vytváření moderní podoby evropské civilizace.

Hledání prvotního jazyka

Otevřenost evropských vzdělanců k novým poznatkům, jež přicházely v té době z Indie, byla výsledkem celé řady podnětů, počínaje neutuchajícím zájmem Evropanů o asijské hmotné umění, ale i o tamní slovesné umění, a konče tradičním evropským problémem – hledáním skutečného původního jazyka, od něhož by se odvíjela další kulturní historie euroasijského kontinentu, až po snahu nalézt symbolický dějinný střed evropské kultury. Za tradiční centrum středověké Evropy byl od samého počátku křesťanství považován Jeruzalém a původním jazykem se tak zdála být hebrejština. Ale od islámské expanze v sedmém století se tento přirozený střed dostal mimo území spadající pod křesťanskou kontrolu, což se významně zapsalo do evropské mentality. Přes veškerou snahu, při válečných taženích za křižáckých válek, se nepodařilo Jeruzalém osvobodit od ,nevěřících‘. Bylo tedy třeba hledat ztracený střed někde jinde a získat tak nový důvod pro své bytí. Nekonečné hledání prvotního jazyka bylo od středověku prioritním úsilím intelektuálního života západní civilizace. Tento logocentrický charakter evropského myšlení vedl k představě ,dokonalého jazyka‘, který by byl zdrojem obnovy a znovuoživení společnosti po pádu ancien régime. Právě na přelomu osmnáctého a devatenáctého století dochází k procesu, kdy se intenzivně hledá onen chybějící pramen západní kultury, aby byl nakonec objeven v Indii. Od té chvíle žijí evropští vzdělanci v naději, že se jim podaří obrodit západní civilizaci právě prostřednictvím indické kultury. Pravděpodobně by k tomu nikdy nedošlo, kdyby Evropané nenašli onen ,šem‘ k oživení svých indických představ: tím se stal právě sanskrt, sice mrtvý jazyk, kterým se již nemluvilo, ale vhodný filologický nástroj pomáhající odhalovat starověkou indickou moudrost a historii.
Sanskrt měl všechny požadované vlastnosti ,původního‘ jazyka. Zvýšení zájmu o jeho studium a s ním spojená snaha osvojit si znalost starověké indické literatury dospělo k jisté šíře založené orientální renesanci (myšlenka již zmiňovaného Schwaba), jež nakonec dovedla evropskou lingvistiku až k novému objevu a sice k árijské ideologii. Díky indickému slovesnému umění se kultura Západu chtěla vypracovat k vyšším univerzalistickým sférám své existence, jež byly až do té doby vyhrazeny pouze židovsko-křesťanské kultuře. Indická literatura se tedy stala živnou půdou pro oživení archaické utopie, návratu jakéhosi poetického věku, kdy se v prvotním čase pozvedl lidský život do posvátného rozměru.
Tak se pevně zakotvená idea západní tradice vycházející z představy, že stvoření světa bylo do značné míry jazykovým aktem, jak o tom svědčí bible, výrazně zrenovovala. Kouzlení se sanskrtem a myšlenka árijské kultury, které si vydobyly své pevné místo nejen mezi filology, ale také v etnologii a historii, usnadnily vznik nového oboru indoevropeistiky, k němuž se uchýlili nejvlivnější myslitelé první poloviny devatenáctého století. S indickou látkou si začala pohrávat mnohá evropská intelektuální hnutí, aby zvýraznila svůj význam. A nejznámějším ovocem této orientální renesance se nakonec stala rasová árijská doktrína, která přežila až do následujícího století a stala se oporou všech totalitních hnutí. Byla to jedna z nejúspěšnějších revolucí proti moderní době, která však nakonec svůj zápas o moc prohrála. Ale ani s touto porážkou idea rasismu nezmizela.

Teorie dvou ras

Vynálezcem árijské myšlenky byl muž, který si původně důsledky svého objevu nebyl schopen vůbec představit. Byl jím britský filolog, orientalista a znalec sanskrtu Friedrich Müller. Sám byl původem Němec, narodil se v Anhaltsku a jak bylo v tomto kraji zvykem pocházel z luteránské rodiny. Své intelektuální zaměření měl dáno již sudičkami (nebo spíše geny), neboť jeho otec byl ve své době známým básníkem, který patřil do okruhu bratří Grimmů a s ohledem na tehdejší módu (první polovina devatenáctého století) se dá řadit mezi romantiky. Jeho syn studoval klasické jazyky (tedy latinu a řečtinu) a psychologii na známých německých univerzitách v Tübingenu a v Lipsku; v onom Lipsku, kde o několik desetiletí později studoval zakladatel moderní lingvistiky Ferdinand de Saussure. Tam se také u známého profesora Brockhause poprvé zaměřil na sanskrt, neživý jazyk indického starověku. Nicméně jeho studia dostala mezinárodní punc, když se v pruském Berlíně účastnil přednášek o srovnávací indoevropské jazykovědě a v Paříži se potom zaměřil na studium staroindické Rgvédy, vždy pod vedením tehdy proslulých vědátorů. Zlomem v jeho životě bylo však seznámení s pruským velvyslancem v Anglii, což byl anglofil a znalec britské vědy, který ho uvedl mezi anglickou intelektuální smetánku.
Díky této šťastné náhodě se třiadvacetiletému začínajícímu vědci stalo, že v roce 1847 mohl přednášet v Oxfordu. Mezi jeho tehdejší posluchače patřili James Prichard, velice známá postava a vůdčí osobnost britské etnologie, nebo princ Albert z anglické královské rodiny, ale také řada anglických badatelů, jimž zrovna německá škola orientalistiky nebyla příliš po chuti. Téma jeho příspěvku bylo velice poutavé: vztah bengálského jazyka ke starobylým árijským jazykům v Indii. Müller se přizpůsobil anglickému publiku, odvolával se na profesora sanskrtu Wilsona, který učil právě v Oxfordu, na kolegy z Královské asijské učené společnosti, kteří představovali v jeho očích nový, moderní styl orientalistiky, a kritizoval anglikánský přístup k indické problematice. Co je pro nás ale z přednášky nejzajímavější, je jeho obhajoba teorie dvou ras v indické civilizaci. Müller hovořil o tom, že indický subkontinent je obýván jednak lidmi z negroidní kušitské rasy a jednak lidmi jafetské, kavkazské, indoevropské rasy, pro kterou později razil jednotný název ,árijská rasa‘.
Celá tato teorie byla založena na představě, že kdysi do severní Indie přišly populace válečníků, kteří se řadili kIndo-Germánům a kteří násilně vnutili svůj jazyk a kulturu původnímu místnímu obyvatelstvu negroidní rasy. Podmanění tohoto starobylého obyvatelstva na něj působilo časem blahodárně: vlivem těchto dramatických okamžiků se začala proměňovat celá civilizace a to nejen v duchovním a mravním smyslu, ale také pokud jde o fyzické vzezření starých Kušitů. Müller neváhal použít etnologický výmysl již zmiňovaného Pricharda, že vpád Indo-Germánů mohl vyvolat i změny v barvě pokožky původních obyvatel, tedy že těmto lidem ,zbělela‘ kůže. Naproti tomu na indickém jihu se nově příchozí chovali mírumilovněji: sice postupně i tuto oblast kolonizovali a staré obyvatelstvo asimilovali, ale ponechali mu jeho jazyky a zvyky, jež se snažili pouze duchovně prostoupit svými tradicemi. Tak je dodnes jižní Indie baštou brahmánství, které na severu ve středověku zničil příliv muslimských nájezdníků.
Celá tato Müllerova kostrbatá hypotéza měla zaujmout anglické intelektuály především proto, že dávala návod, jak se mají Britové v Indii chovat. Bylo to vlastně moralizující ponaučení, jak postupovat v koloniální správě, aby nebourala indickou kulturu a neničila indické jazyky, ale hlavně aby nezapomínala na důležitý svazek ,árijského bratrství‘. V jistém smyslu nebylo Müllerovo pojetí rasy tak zcela negativní, spíše označovalo původ než osud, který nejde změnit. Podle něho rozhodující byl vliv ,vyšší‘ kultury: ta mohla blahodárně působit tak, že měla sílu regenerovat celou rasu a pozvednout ji duchovně i mravně. Takto filantropicky chápaná rasa ale neměla ve druhé polovině devatenáctého století příliš valnou naději na úspěch. Paradoxně za to prý může Darwinova evoluční teorie, pod jejímž vlivem se pojetí rasy stalo záležitostí biologického osudu, což samozřejmě mělo mnohem tragičtější důsledky nejen v dalším směřování vědeckého poznání, ale zároveň i v koloniální praxi. Ostatně takřka logické bylo, že hned během oxfordské přednášky napadli mladí angličtí etnologové německého řečníka a jeho teorii odmítli přes jistý odpor samotného Pricharda.

Zemědělci a nomádi

Pro Müllera jako filologa je příznačné, že jeho pojetí rasy coby původu lidských kmenů nebylo postaveno na fyzických dispozicích, jak jsme to zvyklí vnímat my, ale odráželo jazykové rozdíly a podobnosti, kdy filologické negace a korelace rozhodovaly o zařazení národa do jazykové skupiny. Samozřejmě vymezení jednotlivých skupin jazyků, zvláště potom skupiny indoevropské, nebyl vynález Müllera. Tento pocit nutnosti jazykové separace byl v tehdejším intelektuálním klimatu v Evropě běžný. Müller v tomto navázal na jiné vědce, především potom na Bunsena. Ten vycházel z biblické antropologie a jeho první potřebou bylo stanovit právě jazykové okruhy z Písma svatého. Tak vynalezl specifickou skupinu jazyků, kterým říkal turánské: to byly jazyky nomádů ze střední Asie, označené jako Turan, které byly v opozici vůči jazykům Íránu, pravlasti Árijů. Mezi tyto turánské jazyky se potom řadily indiánské, malajské, polynéské, papuánské a australské jazyky, tedy velká skupina, pokrývající téměř celé tři kontinenty. Ale tato skupina spolu s indoevropskými jazyky vytvářela společně rodinu tak zvaných jafetských jazyků, která se v jazykové hierarchii ocitla na stejné úrovni jako jazyky hamitské a semitské, což byl zjevně velký nepoměr, ale vymezoval se právě na základě bible.
Pokud jde o jafetskou větev, zde Müller etymologicky odlišoval obě skupiny: zatímco Árijové dostali jméno podle latinského slova arare, což znamená ,orat‘, druhá skupina odvozovala své jméno od sanskrtského podstatného jména turanga, což bylo označení ,koně‘. Z toho lze vyvozovat samozřejmě další kulturní vlastnosti lidí, mluvících těmito jazyky: Árijové byli svým založením zemědělci, tedy usedlé společenství, Turánci naproti tomu byli nomádi, putující prostorem. Müller se tak zařadil do filologického a etnologického proudu, který v té době v Evropě převažoval. Navíc se oženil s Angličankou, opustil kontinent a stal se z něho britský vědec. V roce 1860 mu ještě profesura v Oxfordu unikla, ale o osm let později se mu již dostalo té cti, že byl jmenován řádným profesorem srovnávací jazykovědy, což byla katedra, kterou mu tak říkajíc ,ušili na tělo‘. Samozřejmě, že toto jmenování přišlo již v době, kdy byl Müller v Anglii dostatečně znám a měl za sebou sérii úspěšných přednášek na Královském institutu v Londýně. Prostřednictvím přednášek dostal Müller do vědomí publika onen propagovaný závěr, že moderní Evropané jsou potomky starodávných Árijů, kteří v prehistorii žili v Asii a na náš kontinent se přistěhovali v několika sousledných vlnách. Sborník těchto přednášek, který vznikl později na jejich základě se stal základní prací srovnávací filologie a byl dlouho považován za referenční dílo, na které se odvolávali další filologové, ale také etnologové.

Tři stadia vývoje lidstva

Pochopitelně to, co muselo Müllera zajímat, byl proces, jakým dospěly jednotlivé kultury k určitým jazykovým skupinám. Tedy vývoj, který směřoval k současnému stavu. Musíme si uvědomit, že Müller sice byl evolucionista, jinými slovy věřil ve vývoj, ale nebyl sám teoretikem v této oblasti. Víme však, že nebyl přívržencem Darwinova učení a tudíž musel přijmout jiné vývojové paradigma. V tomto směru ho ovlivnil zejména jistý Schleicher, postava, nad níž se již historie uzavřela a dnes toto jméno nic neříká, což je vždy úděl osob ze slepých uliček vědy. Jím stejně jako učením skotských osvícenců o ,evoluci substance‘ se nechala inspirovat řada badatelů, kteří se hlásili ke klasickému evolucionismu, z nichž pro nás nejzajímavější byl americký etnolog Lewis Henry Morgan, kterým tento seriál o skrytých zkušenostech začínal. Podobně jako on také Müller viděl tři vývojová stadia lidstva, ale zatímco Morgan se nechal inspirovat především hmotnou kulturou a sociální strukturou lidských skupin a vývoj rozdělil do epoch divošství, barbarství a civilizace, britský badatel dával přednost paralelnímu vývoji jazyka a kultury. Tak začal Müller pod vlivem Schleichera rozlišovat následující stadia vývoje: prvnímu říkal ,izolační morfologický typ‘ (neděsme se těmi názvy, ve skutečnosti je to jednodušší, než to na první pohled vypadá); takovým jazykovým typem byla pro něho čínština, která odpovídala rodové, dalo by se říci rovnostářské a svou základní profesí zemědělské společnosti. Druhé stadium odpovídalo ,aglutačnímu typu‘ jazyků, pro něž měl autor této teorie za příklad semitské dialekty, které vývojově odpovídaly pasteveckým kmenům; zde vidíme pořád ještě velice přímý vliv biblické antropologie a její promítnutí do filologického prostředí. A konečně třetí stadium pojmenoval Müller jako ,flexivní typ‘. Sem zařadil všechny indoevropské jazyky, jejichž nositele charakterizuje společnost na nejvyšším sociálním stupni, pro který je typické státní uspořádání společnosti. Jak vidno, Morgan i Müller se svými vývojovými stadii si nejsou tak příliš vzdálení, spíše je tomu právě naopak: jsou si velmi blízko.

Ve službách armády

Když vypukla Krymská válka, dostal Müller velmi zvláštní nabídku od vojenských pánů: napsat příručku pro britské vojáky, kteří se na této anabázi podíleli, jak se rychle a snadno naučit jazykům tak vzdáleným, kterými se mluví nejen na bojištích, ale na Východě vůbec. A tak roku 1854 vyšla jazyková rukojeť pro osvojení místních jazyků, která skvěle charakterizuje myšlenkové procesy autora. Müller měl především potřebu tuto silovou složku britského impéria přesvědčit o tom, že my Indoevropané si musíme být vědomi naší vzájemnosti a pospolitosti. Vysvětloval, že bylo pochopitelné, že žádná autorita nemohla přesvědčit Alexandrovu řeckou armádu, když vtáhla do Indie, že její bohové a hrdinové známí z mytologie jsou stejní jako postavy indického bájesloví. Ale o to spíše je nepochopitelné, jestli v devatenáctém století britští vojáci nechápou, že v jejich žilách koluje stejná krev jako v tělech tmavých obyvatel Bengálska. „A přesto by se nenašla anglická porota, která by po prozkoumání mnoha svazků lingvistických dokladů odmítla uznat nároky Indů, Řeků a Teutonů na společný původ a legitimní pokrevní svazek,“ hřímal v příručce filolog Müller. A tak podle něho se musí všichni – nevěřícní historikové, pochybovační fyziologové a básníci pohrdající touto myšlenkou – sklonit před jednoznačnými důkazy, které poskytuje jazyk! Neboť autorovo přesvědčení je neoblomné a líčí prehistorii jako dobu, kdy žili pod jednou střechou předkové Keltů, Germánů, Slovanů, Řeků, Indů a Peršanů a všichni byli odděleni od předků semitské a turánské rasy.
V příručce pro britské vojáky tak Müller navazuje na své přednášky v Královském institutu, kde vykládal, že kdysi existoval malý árijský klan, který zřejmě sídlil na nejvyšších vrcholcích Asie a hovořil jazykem, který nebyl řečtinou, latinou nebo sanskrtem, ale prajazykem všech indoevropských dialektů. Teprve posléze došlo k tomu, že Peršané a Indové zamířili z těchto výšin směrem na jih, zatímco vůdcové řeckých, římských, teutonských, keltských a slovanských kolonistů se vydali na cestu do Evropy. Tento původní klan se věnoval zemědělství, podřizoval se pokrevním a manželským svazkům a modlil se k božským mocnostem, jež se jmenovaly stejně jako dnes, ať jde o hinduistické chrámy, nebo evropské kostely a katedrály.

Degenerativní hypotéza

Tak se Müller stal hlavním propagátorem myšlenky árijské vzájemnosti. Podporu pro svou teorii ale nehledal pouze ve filologii. Intenzivně se také zabýval mytologií a náboženstvím. Právě v této oblasti viděl árijskou kulturu jako průřezovou veličinu, kde je možné nalézt klíč k pochopení náboženských jevů jako takových, ale nejen to – domníval se, že právě na tomto materiálu lze vysvětlit primitivní vědomí obecně. Müller zvolil pro nás zvláštní přístup k problematice náboženství, ba myšlení vůbec, přístup, který bývá označován jako ,degenerativní hypotéza‘. Jinak řečeno: na základě studia vývojově rozvinuté kultury je možné určovat a odvozovat, jak vznikaly a rozvíjely se kultury čím dál jednodušší, až se tímto postupem dojde k samé hranici lidství.
Tento proud antropologického myšlení využil porážky francouzské revoluce, s níž upadly do zapomnění staré osvícenecké ideje a názory. Ale především se tento proud z počátku devatenáctého století vyznačoval znovuzrozením náboženské víry. Tento ,degenerativní‘ postup od složitějšího k jednoduššímu byl údajně jedním z posledních pokusů v dějinách antropologie zastřešit pod jedinou teorii etnografická a archeologická data známá v té době a rigidní biblickou tradici, která korigovala terénní výzkumy podle jednotného měřítka Písma svatého. Tak se Morganův stav divošství v rámci této teorie nepovažoval za nejstarší stupeň vývoje lidské kultury, ale za ,degenerativní‘ část původně mnohem vyšší kultury, což byl výsledek ,lenivého a nepokojného ducha‘ těchto novodobých divochů, kteří se tak vzepřeli zvykům a institucím civilizované společnosti.
Müller si tuto ,degenerativní teorii‘ osvojil do té míry, že ji použil ve svém filologickém výzkumu v přesvědčení, že odtud se dá přejít až k základním kognitivním úkonům lidského ducha. Podle něho primitivní, archaický člověk pojmenoval přírodní živly (slunce, vítr, mraky, déšť, bouře apod.) a použil pro jejich označení jednoduchá podstatná jména, která odpovídají v árijských jazycích původním jednoduchým kořenům. Situace se však rázem změní, když se tato podstatná slova začnou používat jako metafora, kdy se najednou oddělí jejich archaický význam od významu přeneseného. Tímto oddělením se rodí nové významy slov. A zde potom dochází k přerodu, kdy se pojmy a spojení antropomorfního charakteru separují od původního označení přírodních sil a do filologické (ale ve své podstatě kognitivní) hry zasáhne pravidlo, podle něhož jméno získává sakrální charakter. Tak se podle Müllera rodí ,teskná a fantaskní‘ řeč mýtů.
Tento postup od původního označení přírodních sil k mýtickému pojmenování božstev je konkrétní ukázka ,degenerativního procesu‘, na jehož konci je zrod mytologie, kterou Müller nevlídně označuje za ,chorobu jazyka‘. Podle této teorie obsahují slova jistý mýtický potenciál a lze říci, že každý árijský výraz je tedy svým způsobem zárodek mýtu. Pokud se lidé zbaví základního nedorozumění, jež vzniklo při původní sémantické transformaci slov, potom mýtus jako takový zmizí a jeho místo zaujme realistický popis přírodních procesů bez jakéhokoliv působení božských mocností. Müller tímto způsobem zbavil veškerou mytologii jejího nesporného poetického základu včetně nevědomých spontánních prvků tvorby. Pro něho mýtická tvořivost byla pouhou ,hrou slov‘, snad neúmyslným omylem jazyka, který vznikl přepisem původních významů slov. Tak vznikla nová škola, která v mýtech árijských kmenů viděla zastření poetické metafory přírodních živlů, na jejichž existenci postavila zároveň mýtickou klasifikaci. Bohužel v době jejího zrodu byla etnografie ještě v počátcích a neměla k dispozici taková data, která by mohla ovlivnit filologická bádání v této oblasti.

Zrod rasismu

Müller byl vůdčí osobností britské antropologie a srovnávací lingvistiky více než dvacet let. Jeho dílo i jméno se stalo známým a populárním hlavně díky jeho energickému prosazování myšlenky existence árijské rasy. Sám byl ovšem později velice pobouřen, kam se jeho teorie ubírala nezávisle na něm. Bohužel musel pouze přihlížet dalšímu vývoji rasové teorie, u jejichž začátků stál. Müller byl pochopitelně přinejmenším přesvědčen o jisté mentální převaze Indoevropanů. Podle něho právě k této rase náležely ,všechny nejvýznačnější národy světa‘ a Kantovo učení považoval za ,skvělou rukojeť árijského ducha‘. Avšak už proto, že byl neochvějně věrný principům biblické antropologie, nemohl přijmout rasistické závěry ze svého učení. Bohužel tyto závěry za něho udělali jeho kolegové. Především vstup fyzické antropologie do učení o rasách přispěl ke zcela novému pojetí, které nakonec ke sklonku devatenáctého století ovládlo veškeré diskuse na toto téma. Pro Müllera bylo hovořit v tomto spojení o ,árijské lebce‘ opovrženíhodným nonsensem, nerozuměl mu. Proto se stavěl proti všem příznakům rasismu, ať se jednalo o četné projevy antisemitismu či o ponižování Indů ze strany britské koloniální správy. Ještě v roce 1892 na mezinárodním kongresu orientalistů se zastával své ideje árijství, v níž viděl především princip bratrství.
Bohužel rasové myšlení v té době proniklo do systému kategorizace evropských věd. Mnozí vědci pokládají rasové učení za nevyhnutelný vynález romantismu, kterým toto hnutí reagovalo na univerzální princip osvícenství osmnáctého století. Osvícenství považovalo stadium ,civilizace‘ za přirozenou možnost, ke které mohly dospět všechny lidské populace, včetně těch, které se ještě nyní nacházejí třeba ve stadiu ,divošství‘. Avšak partikularismus, jenž ovládl romantické hnutí, přispěl k tomu, že zvítězilo rasistické myšlení, zastávající na rozdíl od biblické antropologie nejednotný původ lidských ras. A tak se stalo, že se Müllerovo árijství připletlo ke zrodu tohoto myšlení, aniž by jeho autor o takovou poctu stál.

Friedrich Max Müller (1823–1900) Britský filolog a indolog německého původu, který se zabýval mytologií a dějinami náboženství, zvláště však vlivem jazyka na vznik árijské rasy.

Základní díla:
1856 Comparative Mythology;
1859 History of ancient Sanskrit Literature;
1863 Lectures in the Science of Language;
1897 Contributions to the Science of Mythology

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *