„Ve Factory si člověk nemohl dovolit mít zlomené srdce.“ Barbara Rubinová
V posledních několika pokračováních jsme alespoň částečně probrali některé Warholovy filmy, uzavřeme tedy naše warholovské zkoumání Warholem samotným. Jaký byl člověk? A jak jeho osobnost a všechny její temné stránky ovlivňovaly, až poznamenávaly nejen dění ve Factory, ale i její návštěvníky, z nichž se rekrutovali jeho herečky a herci, a logicky tím ovlivňovaly i všechny jeho filmy? A také jak to vše – zpětně – ovlivňovalo i jeho samotného?
Proměna byla přímo viditelná, Warholovi staří přátelé si všimli, že když se pustil do natáčení filmů, zcela se změnil, a to jak do vzhledu (začal nosit těsné černé džíny, pod které si bral punčocháče, černé chlapácké kožené bundy, trička, vysoké špičaté boty), tak do osobnosti, zkrátka zcela jiný člověk – dá se tedy říct, že i jeho tedy film proměnil. A to zůstáváme zatím hodně na povrchu, zároveň si odpustíme nabízející se omlouvání nepěkného chování skvělými uměleckými výsledky – jeho obětem je to totiž v naprosté většině jedno a nijak jim nepomůže místo, které i díky nim zaujal Andy Warhol v dějinách kinematografie. Nelze tedy ani pominout otázku, nakolik bolest jednotlivců, psychická zhroucení, tragédie tyto výtečné umělecké počiny ospravedlňují – nabízí se asociace na pojmenování nedávné výborné výstavy v DOXu Bolest těch druhých…
Jak se již ukazovalo v předešlých dílech, Warhol-filmař dosahoval ojedinělých výsledků samozřejmě díky svému mimořádnému nadání, intuici a schopnosti držet se své představy, ať to stojí, co to stojí (tedy, ty ostatní), ale i díky schopnosti vybírat si vhodné herce. A také schopnosti s nimi pracovat. Přesněji, a již to bylo několikrát naznačeno dříve, manipulovat. Ať to stojí, co to stojí.
Warholovy manipulativní režisérské postupy se bohužel nezřídka v podstatě rovnaly psychickému týrání, které si v případě narušených osobností – a o takové nebyla před Warholovou kamerou nouze – nutně vybíralo svou krutou daň.
Zkrátka, Warhol dokázal nacházet vhodné „nádoby“, do nichž naléval svůj obsah, který výbušně reagoval s jejich vlastními přísadami. Tak třeba při natáčení své klasiky Chelsea Girls vycházel z obecné ideje natočit lidi, kteří se dostanou s druhými představiteli do nějakého konfliktu, a pokud byli před kamerou sami, tak je přimět k tomu, aby odkryli své nejniternější pocity. Ať to stojí, co to stojí.
Ostatně, psali jsme o tom v minulém pokračování, a proto jen připomeňme slova jednoho z herců (Ondine): „Všichni tihle lidé byli v jeho filmech využíváni stále dokola, ale takovým způsobem, který je vedl k tomu, aby se vzájemně nesnášeli, a to jak díky dialogům, tak díky braní drog – a tím myslím enormní braní drog. Většina lidí byla naprosto ujetá v tom, co vykládala o tom, co se dělo.“
A ocitujme ještě pop-artového umělce Ronnieho Cutronea: „Nebylo možné hrát si na tvrďáka věčně. Nebylo tam dovoleno, aby člověk byl, byť lidskou bytostí. Všechno tam fungovalo prostřednictvím pocitů viny a paranoi.“
Dobře uvařené péčko
Mnohokrát jsme v souvislosti s Warholem, jeho Factory a lidmi, kteří se v ní pohybovali, zmínili drogy, podívejme se tedy na tento fenomén blíže. V případě této řekněme komunity, šlo především o amfetamin, eventuálně o jemu blízký metamfetamin, tedy náš perník, v menší míře pak o heroin a další látky. Samozřejmě o marihuanu…
Amfetamin/metamfetamin byl v té době v jistých kruzích široce zneužívanou látkou, připomeňme například Boba Dylana a jeho zjevně „inspirovaný“ text na obalu desky Highway 61 Revisited (1965), stejně jako jeho texty z té doby, tzn. i na předcházejícím albu Bringing It All Back Home (též 1965), mohli bychom uvádět další, samozřejmě třeba Lou Reeda a jeho spoluhráče z Velvetů, ale v podstatě mnoho dalších z newyorské scény, hudební, literární i umělecké.