Čtvrtstoletí jsem čekal, než se objeví kapela, která konečně všechny zase pošle do prdele, vysměje se všem do ksichtu, zavrhne, co bylo, v jediném gestu všechno smete ze stolu. Tabula rasa… Ale pořád nic.
St
yly se střídaly, silná slova nechyběla, provokovalo se o sto šest, ale tak nějak v mezích zákona. Žádná revoluce nebo převrat. Jen se rozvíjelo už vymyšlené, aby se to zanedlouho opustilo a vzápětí se k tomu zase vrátilo. Punk i po třiceti letech zůstává gestem a symbolem vzdoru. Po něm se objevilo už jen málo stylů, které vzpurně, provokativně a bezostyšně odvrhovaly stávající pravidla a i přístupy. Vlastně jen dva: rap se svým vzteklým chrlením slov a zuřivou deklamací nahrazující zpěv, a techno, ad absurdum adorující strojový rytmus. Od počátku devadesátých let se sice objevilo mnoho nových jmen souborů i subžánrů, v nichž ale mnoho revolučního nebylo, minulost nikdy nezavrhly. Ne že by se neobjevily radikální přístupy, jaké přinesli například grindeři typu Napalm Death, z nichž posléze čerpal John Zorn, ale ani to nebylo nic totálně nového. Grunge, noise i metal jen recykloval. A stejné to bylo s deriváty techna, taneční hudby a hip hopu nebo na 
folkové scéně. Bylo to ještě horší než říkal filmař a člen Big Audio Dynamite Don Letts, jenž upozorňoval, že se sice západní kultura vyčerpala, ale nic nepřicházelo ani z dalších zemí. Jakkoli třeba zahrnutí bhangry do vzteklé elektronické taneční hudby, jak to udělali Asian Dub Foundation nebo Fundamental nebylo nezajímavé. Zkrátka, od dob nástupu punku dospěly skoro dvě generace bez generační revoluce, revolty nebo aspoň vzdoru.
Až v listopadu konečně někdo zdvihl vztyčený prostředník, vyfuckoval mě spolu s dalšími návštěvníky Archy, řekl mi, abych se vrátil do hrobu, kam jako starý zapšklý dědek patřím. Ale nebylo to na koncertě a nebylo to tak úplně totální. A přesto teenagerská vzpoura dominovala tanečnímu představení Radical Wrong vlámského souboru Ultima Radical Wrong Vez. Opět tu byl ten vzdor, to nebezpečí, a bylo jedno, že ne všechno bylo vybroušené. Důležitější než dokonalý projev, 
který stejně většina tanečníků měla, byla chuť vyjádřit se po svém, naplivat na všechno strnulé a existující. Ti teenageři si kolíkovali ve světě vlastní prostor. V našem světě, který není jejich, kde pro ně není prostor. Rozhodli se ho dobýt v jednom jediném gestu, hned. Žádné postupné prosazování se, žádné pomalé budování kariéry. Žádné přizpůsobování s cílem uspět ve stávajícím světě s už danými pravidly.
Tohle byl svět teenagerů a dvacetiletých, pro něž je graffiti součástí života a ulice, chtělo by se říci domovem, ale spíše důvěrným prostředím. Utíkají z tohoto světa, a vydávají se někam se stany a batůžky, aby si vytvořili vlastní komunitu, mnohdy možná krutější, 
než je ta naše, společnost plnou násilí, kde to možná pro dívky není zrovna bezpečné. Ale je to jejich svět, který patří jim.
Trochu to připomínalo bopovou revoltu. Všichni měli skvěle zvládnuté techniky, mohli by z nich udělat dokonalé představení podle našich představ, ale oni to, co uměli, používali po svém, aby nám řekli – my to umíme, ale nechceme to takhle dělat. Byla v tom agrese, vztek, ale byla to generační vzpoura, ne masová vražda, i když si ve chvíli, kdy vytahovali pistoli, nešlo nevzpomenout na Breivika, který na norském ostrově Utoya zmasakroval 69 lidí. Oni byli spíš Breivikovou obětí, ne jeho následovníky.
Radical Wrong bylo osvěžením, příslibem, že přece jen může přijít něco nového. Je tu ovšem pár „ale“, a dost vážných. S tímhle představením nepřišli mladí sami, nýbrž jako členové souboru Ultima Vez choreografa Wima Vandekey buse. Ten si však zaslouží absolutorium za to, že dokázal překročit sám sebe, popřít svůj rukopis. Nic na tom neměnilo ani proklamativní prohlášení, že Vandekeybus je mrtev. I když dal mladým tanečníkům velký prostor, jeho rukopis byl jasně patrný, bylo dokonce vidět paralelu s jeho debutem What Body Does Not Remember. Opět tu byl pohyb na hranici nebezpečí, jako když si tanečníci přehazovali velké betonové bloky, tentokrát ale nebezpečí neplynulo jen z možnosti technického selhání, ale i z chaosu na scéně, z nevyjasněných vztahů mezi protagonisty, hledajícími sami sebe.
A kromě toho: k této současné revoltě zněla hudba patřící k úplně jiné generaci a době – Beastie Boys a PIL. V hudbě se prostě pořád nic neděje…
