Subjektem našeho dnešního setkání bude „starý bard“ francouzské antropologie, který u nás byl a dodnes je nepříliš známý. Ale neděste se, nepůjde vůbec o nudné povídání! Balandier toho v životě zažil tolik, že kdybych chtěl jeho činorodost k někomu přirovnat, tak bych neváhal ani vteřinu a jmenoval bych jeho jmenovce Orwella (Jirka jako Jirka!). Ale navíc ho musel mít rád také Pánbůh, neboť mu na všechno dopřál (na rozdíl od Orwella) dost času: na tomto světě pobyl devadesát šest let! A protože ani jeho celoživotní píle neznala mezí, tak ještě po svých osmdesátinách vydával takřka každý rok alespoň jeden literární opus. A to k tomu raději nepřipočítám všechny překlady, po nichž prahli čtenáři v jiných zemích. Nejlépe jej tak povahově vystihuje název jedné subkapitoly z jeho mnohočetných děl: Konec doby nemluvů!
A on mluvil docela hodně. Česky se tomu říká, že strkal nos do všeho. Také se o něm traduje, že se k stáru ani tak moc nevěnoval svému vědeckému bádání. Prostě proto, že se v jeho duši spíše probouzela žárlivá stařecká zvídavost. Asi si říkal: „Probůh, do jakého světa se to ve svém pokročilém věku každé ráno probouzím…“ Nešlo mu už ani tak o nějaké pokusy svět dneška převyprávět, ani ho nelákalo hledání nových teorií. Jenom se snažil tu dnešní dobu nějak pochopit po svém a uchopit trochu jinak než ti ostatní kolem něho.
Jako by postrádal na konci svého života zázračný „šém“, který by mu napomohl zvědět, co slova světa, jemuž už moc nerozuměl, vlastně znamenají. A protože ze své nepřeberné zkušenosti věděl, že klíč k jakémukoliv poznání vězí vždy v jazyce, kterým se mluví kolem nás, tak šátral a hledal kolem sebe. Samozřejmě především ve svém rodném jazyce, kterým byla francouzština; ale protože znal několik jazyků, nebyl pro něho problém považovat své „francouzské“ výzkumy za použitelné obecně. Jeho vyprávění je tedy něco jako ošidné drama starce o několika aktech.
Akt první: Kam se poděla slova
Podle našeho nového proroka zaznamenalo minulé století (tedy dvacáté počítáno dle křesťanské tradice) tragický zvrat, kdy byly smazány veškeré výsledky pokroku, jež se té době původně přičítaly k dobru, včetně emancipace sociálních vrstev, stojících dosud mimo hlavní proudy sociálního vývoje. Balandier dokonce neváhal označit dobu následujícího 21. století za zlom, neboť podle něho jde již rovnou o „degradaci vlastního lidství“. Když si rychle v hlavě promítneme, co se všechno semlelo v první polovině 20. století, tak to možná pochopíme: ano, to byly hrůzy do té doby nepoznané…
Ale on tím myslel něco jiného a sice, co lidstvu přinesly změny, k nimž došlo až po roce 1950! A co pokračuje dál ve století jedenadvacátém. Balandiera především znepokojilo, že na stará kolena začal ztrácet oporu v jazyce, kterým dennodenně mluvíme a do kterého se zapisuje naše lidská zkušenost. A s hrůzou dospěl k dojmu, že náš jazyk tuze rychle stárne, neboť podléhá nové nekonečné tvořivosti. Nejen že se neustále mění významy slov, ale také jejich výslovnost. Prostě lidé dnes mluví jinak. Ztrácíme tak orientaci nejen proto, jak se ta slova vlastně čtou, ale hlavně co si pod nimi představovat.
Podle jeho dobrozdání dochází nejen k plíživému rozvratu smyslu sdělovaného obsahu, ale současně k hromadné expanzi dosud neznámých významů kdysi nám důvěrně známých slov, což neodvratně vede k situaci, že lidé přestávají chápat svět kolem sebe. Je to jako chůze po vřesovišti: země se pod našima nohama pohupuje a máme pocit, že ztrácíme rovnováhu. Nevíme, jak vyslovovat to, co neznáme, nebo co slyšíme poprvé, protože často ani nevíme, co ta slova vlastně v současnosti reprezentují. Tak přicházíme o jistotu, zda ještě chápeme svět, kde vládne „nestabilita, pohyblivost, konstantní změna“.